MŮJ DĚDA BYL VELITELEM OSVĚTIMI

Rozhovor dne

Dnes Prague Edition - - FRONT PAGE - Luděk Navara spolupracovník MF DNES

Jeho dědeček byl masový vrah. A ne ledajaký. Odhaduje se, že Rudolf Höss je zodpovědný za smrt více než milionu lidí. Byl totiž velitelem koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, tedy Osvětimi. Podílel se už na vybudování tábora a později osobně kontroloval likvidaci vězňů v plynových komorách. Jeho vnuk Reiner Höss se pokouší stát jakýmsi jeho opakem, varuje před nebezpečím nacismu, je aktivistou na plný úvazek, navštěvuje školy, účastní se besed, jako tento týden, kdy zavítal mezi studenty Masarykovy univerzity, vysvětluje, mluví o minulosti, vraždění, smrti a vůbec všech těch hrůzách. Vlastně mluví o své rodině.

Jak se o dědečkovi mluvilo u vás doma?

Oni ho ve všech ohledech glorifikovali. Nikdy prý neudělal nic špatného. Jen se řídil rozkazy, které dostával. Což byl nesmysl. Kdyby se jen řídil rozkazy, nestal by se z Osvětimi takový tá- bor, jaký se stal. Děda aktivně vyhledával metody, které by umožnily vraždit co nejefektivněji. Myslím, že nápady jako krematorium a plynové komory přišly od něj. Také tetování lidí.

Byl jste sám v Osvětimi. Jak jste se tam cítil?

Cítil jsem se strašně. Byly to hrozné pocity. Myslím, že člověku to v takovém okamžiku mozek nebere. Jedna emoční škála na to nestačí. Byla tam spousta momentů, kdy jsem potřeboval být sám. Opravdu hodně zvláštní chvíle. Měl jsem pocit, jako kdybych vystoupil ze svého těla a díval se na to vše z výšky.

Vzpomínáte si, kdy jste poprvé přijel do Osvětimi. Prý vás tam odmítli vpustit? Ano, bylo to v roce 2009. Můj přítel spisovatel a novinář Thomas Harding jel se mnou. On tehdy zorganizoval tu cestu do Osvětimi. Když jsme tam dorazili a já se prokázal kreditkou a občankou, vypuklo zděšení. Hned přijela policie a bylo mi řečeno, že v hotelu mě neubytují pod mým jménem. Ale pod jménem někoho jiného ano. Prohledávali nám pokoj, byli jsme sledováni. Předpokládali, že vnuk tam přijel, aby uctil památku děda.

Váš děd byl přece po válce dopaden, předán polské justici a symbolicky v Osvětimi v roce 1947 popraven. Ano, můj dědeček se po válce skrýval, neměl u sebe žádné fotografie, ale nakonec ho identifikovali podle prstenu. A když jsme přijeli tehdy v tom roce 2009 do Osvětimi, oni se tam prostě domnívali, že jsme sympatizanti nacismu. Plánovali jsme původně zůstat na pět dnů a pak se vrátit zpět přes Česko. Na cestě nás ale zastavila speciální policejní jednotka, dvě hodiny mě drželi s rukama nahoře. Pak můj kolega řekl, že už toho má dost, že je novinář, aby s tím pitomým zacházením už skončili. Vytáhl kameru a začal fotit. Jeden s policistů zavolal svým nadřízeným a pak řekl, že můžeme odjet, ale tou nejkratší cestou.

Kdy jste si začal uvědomovat, do jaké rodiny jste se narodil?

Bylo to tak v patnácti letech, když jsem si přečetl knihu od Martina Broszata, Kommandant in Auschwitz. Autor uspořádal vzpomínky mého dědy. Další knihou byly poté vzpomínky jednoho z přeživších. Takže potom, co jsem si přečetl ty dvě knihy, jsem si to uvědomil. Později jsem opustil domov a nevrátil se. Prý máte na svém těle také tetování. Proč? Abych uctil památku přeživších vězňů v Osvětimi. Mám na sobě vytetována čísla tří z nich, s nimiž jsem se setkal. Jeden zemřel na začátku roku, druhý dělal kdysi v táboře holiče dědečkovi. Později jsem dostal spoustu dopisů od příslušníků druhé třetí generace vězňů, abych si nechal vytetovat i další vě- zeňská čísla, ale to bych vypadal jako učebnice matematiky.

Sledujete, jak se potomci dalších nacistických zločinců vyrovnávají s rodinnou minulostí?

Jsem v kontaktu s Niklasem Frankem, který je synem Hanse Franka, generálního guvernéra okupované části Polska, jenž se podílel na holokaustu Poláků i Židů a byl po válce také odsouzen k smrti. Spolupracujeme, pokud jsme pozváni, přijedeme a přednášíme. Besedujeme například se studenty. Ale sami se nenabízíme. Já pracuji i v cizině, on většinou jen v Německu. Ale je škoda, že těch, kteří by se pustili do takového boje, není víc. V rodinách si většinou zachovávají svá tajemství. Ale já myslím, že člověk má jen dvě možnosti – výt s vlky, či bojovat proti nim.

Zajímal jste se také o okolnosti, za jakých se váš děd nakonec stal tím, kým se stal? Prý měl původně být knězem. Není to trochu zvláštní proměna?

Můj děd byl opravdu vychováván tak, že z něj bude kněz. Ale někdy ve třinácti letech měl spor se spolužákem, došlo k nějaké potyčce a spolužák si zlomil kotník. Mladý Rudolf se tehdy obrátil na kněze, řekl mu to, ale ten porušil zpovědní tajemství a svěřil to v hospodě Rudolfovu tatínkovi. Otec chlapce tvrdě ztrestal. Hoch si musel lehnout na studenou podlahu a jeho táta mu u otevřeného okna četl z Bible. V tom okamžiku došlo ke zlomu. Byl to úplný obrat. Z člověka, který měl být knězem a misionářem, se stal voják, který už nikdy neuvěřil církvi ani kněžím. Jeden důstojník jezdectva mu potom změnil datum narození na křestním listě o rok, aby byl dost starý na to, aby se mohl zapsat do armády a stal se dragounem. S tímto důstojníkem pak jel do Palestiny. Tam bojovali proti Britům. Byl v Jeruzalémě – sledoval, jak křesťanští kněží vyrábějí svaté předměty, na kterých vydělávají.

Váš děd se stal nacistou už v roce 1922. V roce 1933 vstoupil do jednotek SS, později nastoupil v koncentračním táboře Dachau. V roce 1940 byl jmenován velitelem tábora v Osvětimi. Vlastně se zdá, že stát se nacistickým zločincem je snadné. Nebojíte se, že se dějiny vrátí?

Velice se toho bojím. Přímo mě to děsí. Ale to je to, co jsem říkal už dříve, před lety. Je totiž patrné, že ideologie přetrvává a lidé ji fakticky neznají. Viděli jsme to také ve volbách do Ev- ropského parlamentu, kdy uspěli různí populisté, jako například Národní fronta Marine Le Penové ve Francii. Mělo by nás to všechny varovat.

Ale příliv uprchlíků vyvolává i obavy. V Německu z něj těží hnutí Pegida, varuje před islámskými imigranty. Co říkáte na jeho vzestup?

Je to strašné. Pořádají pochody s pochodněmi a já se divím, že to vláda povolí. Přitom, když se podíváte na situaci v Drážďanech či v Lipsku, zjistíte, že tam žijí tak tři muslimové na tisíc obyvatel. Takže se jedná jen o jakýsi kosmetický prostředek, jak dát do oběhu nenávist. Lídr Pegidy byl vyfotografován se zdviženou rukou v podobné pozici jako Hitler. To nemá lidi děsit?

Zdá se, že to naopak mnohé přitahuje.

Je to tak, zdá se, že se z historie nepoučíme. Navíc lidé z extrémní pravice nejsou hloupí a vědí, jak využít platné zákony či státem deklarovaná pravidla ve svůj prospěch. Čili nedat svým jednáním příležitost k zákazům a zásahům. Ale je to jako rakovina v naší společnosti, která musí být vyříznuta. Hnědá špína. Jestliže nebudeme o tom všem informovat dnes, hrozí, že v příštích generacích budou všechny tyto smutné zkušenosti zapomenuty. Nejde jen o Židy, ale i muslimy či protestanty. Je přece jedno, jaké náboženství člověk vyznává či jakou má sexuální orientaci.

Co vy sám konkrétně děláte?

Účastním se mnoha projektů. Například jsme udělali řadu snímků, černobílých, v duchu Hitlerovy fotografky Leni Riefenstahlové, fotografovali jsme míšence a brali jim DNA, protože jsme chtěli provokovat, aby se lidé zamysleli. Byli to přece nacisté, kteří hovořili o čisté rase. Jsem přesvědčen, že je třeba každého postavit tváří v tvář faktům. Já vidím, když se studenty navštěvuji Osvětim, jak jsou lidé úplně devastováni tou zkušeností, jak padají na kolena.

Někteří vaši odpůrci však tvrdí, že motivem vaší činnosti jsou peníze. Že na smutné rodinné historii vyděláváte. Co vy na to?

To slyším pořád, že se prý snažím vydělávat. Ale kdybych byl pyšný na rodinnou tradici, pak by to snad dávalo smysl. Já se snažil přerušit tu linii v naší rodině, aby tím moje děti nebyly ovlivňovány. Výchovu jsem začal u svého nejstaršího syna. Jeho židovský učitel mne požádal, abych mu vyprávěl o svém dědovi.

Foto: Anna Vavríková, MAFRA

REINER HÖSS

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.