Dědek z Jizerek. Vymění panelák za Pražský hrad?
Když je v Sudetech abnormální hic, jezdíme se koupat na jabloneckou přehradu. A byl bych věru špatný paparazzo, kdybych onehdy na pláži nezaznamenal přítomnost jedné z nemnoha zdejších celebrit. Nebyla to Gabriela Soukalová ani Miroslav Pelta, nýbrž Dalibor Dědek.
S lačností Františka Venclovského zanořil šlachovité tělo do tekutého tyrkysu a zmizel ve vlnách. Po návratu na pevninu nastavil tvář paprskům v tichém zamyšlení. Za zády se mu tyčila zkrachovalá továrna Bižuterie, kterou nedávno bez velkých reklamních cavyků nechal přestavět na domov důchodců s nejhezčím výhledem ve střední Evropě. Po chvíli se oděl v bavlněné tričko a odkráčel do Jablotronu měnit svět. Předpokládám, že vykoupat se přijel na koloběžce, případně ve své dekádu staré oktávce. Bez asistence býčích šíjí, privátních helikoptér a culíkatých bulimiček. Je to těžko uvěřitelné, ale i miliardář může být sympatická bytost. Proč o tom píšu. V minulých dnech se ekonomická rubrika těchto novin zabývala informací, že Dědek prodal část firmy. Čtyřicet procent svěřil Miroslavu Jarolímovi, laickému obecenstvu neznámému obchodnímu a výkonnému řediteli firmy. Což je zajímavé z mnoha důvodů. Já bych si pro dnešek, s dovolením, vybral ten politický.
O Dědkově vstupu do politiky se, zatím vždy planě, spekuluje léta. On sám tohle téma vytrvale s pobaveným úsměvem odráží. Jeho aktuální byznysový krok ovšem celou věc vrátil do diskuse, byť stále virtuální. Uvolnil si Dědek ruce pro veřejné angažmá? Bylo-li by tomu tak, měli by všichni kariérní politici v širém okolí zkažené léto. A především bolestně neplodný podzim.
Dědek je totiž miláčkem publika. Usmyslí-li si, stane se obratem hejtmanem. Ač miliardář (jeho jmění ještě před prodejem podílu v Jablotronu odhadl Forbes na pět miliard), je nadán normálností. Vybudoval „jablonecký Apple“, stovkám lidí vyplácí silně nadstandardní mzdy, bonusy při narození dítěte, hradí jazykové kurzy, příspěvky na dovolenou a bůhvíco ještě. Víceméně v tichosti koná dobro (spasil turisty milovanou Prezidentskou chatu, skoupil pozemky u Jizerské magistrály, aby je zachoval pro běžkaře). Mimo hledáček bulváru tráví víkendy v neokázalé horské chalupě. Přes týden bydlí na sídlišti! Šestáková média o něm nepíší, nemajíce o čem. O soukromí nemluví, na večírky ho neužije a patrně ani nemá ve zvyku nechávat se o dovolených bičovat sadistkami. Což je současně otravná komplikace pro jeho případné politické soupeře. Horko těžko na něj budou hledat špínu. Naleštěné ekonomické magazíny se ovšem mohou přetrhnout, aby jej mohly mít na titulce. Jeho zvláštně řezaný obličej je totiž zárukou excelentních prodejů. Což je důkaz, že Dědkovo renomé už z hor dávno sestoupilo i do údolí. Substrát, z něhož raší jeho potenciální politické kořeny, roky hnojili pravicoví manekýni pseudosvětáctvím, bohorovností, nabobstvím. A zleva přihazovali mrvu pupkatí žoviálové hulvátstvím a hamižností.
Dědek se ničím z toho neztrapňuje. Nehodlám z něj dělat Gándhího. Lze předpokládat, že je i jeho cesta k bohatství, jak už to bývá, lemována skutky problematickými a nehezkými. Leč přesto, dejte na má slova: na periferii nám roste osobnost, jež má všechny parametry politické superstar. Vymění jednou panelák za Hrad?