Nesamozřejmá samozřejmost

Zdálky to působí jako samozřejmost. Další čtyři koně Převalského jsme přepravili z České republiky do Gobi. A pak ještě další čtyři do mongolského Ulánbátaru. Šlo již o šestý a sedmý letecký transport „převaláků“, který Zoo Praha spolu s českou armádou uskutečnily. Tak jaký v tom ještě může být zádrhel? ptalo se mě už pár lidí.

Může v tom být zádrhel. A ne jeden a ne malý. S narůstajícím počtem transportů a přepravených koní jsme možná ještě nervóznější. Jednou ta napjatá struna nemusí vydržet. Dokud koně nevyběhnou z přepravních beden do ohrad v Gobi, nemůžeme si být jisti ničím. Záleží na každém detailu. A každý musí odvést špičkový výkon.

Na začátku je výběr koní a zajištění veškerých administrativních náležitostí. I jediné chybějící razítko může situaci během transportu zkomplikovat natolik, že by se mohl zhroutit jako domeček z karet. Následuje práce s koňmi. Nejen jejich anestezie a nakládka, ale i to, jak budou snášet pobyt v přepravních boxech, představují další práh, který je nutné překročit, ale o němž nikdy předem nevíme, jak bude vysoký.

A pak je na řadě logistika samotné přepravy. Lidé, auta, plány a záložní řešení. Stačí málo, třeba špatné počasí v západním Mongolsku, a museli bychom řešit ohromné potíže. Ani dobré – rozumějme teplé – počasí však není ideální, protože hrozí přehřívání a kolaps přepravovaných koní.

Mohl bych tak ještě dlouho pokračovat, ale to, že jsme během uplynulých šesti let letouny CASA ve zdraví přepravili již dvacet sedm koní Převalského, rozhodně není samozřejmé. Naopak. Je to skvělý výsledek práce mnoha lidí, od chovatelů ze zoo přes armádní letce až po naše mongolské spolupracovníky. Bez nich a jejich nasazení by se úspěch našeho Návratu divokých koní nejen nemohl jevit samozřejmý. Vůbec by se totiž nedostavil.

Což, myslím, v mírných obměnách platí ve všech oblastech lidského konání.