Tomáš Filip (52)

Ekonom - - ROZHOVOR -

Po absolvování Vysoké školy ekonomické začal před revolucí pracovat v hudebním vydavatelství Supraphon.

V roce 1994 nastoupil jako ředitel do společnosti PolyGram, v níž zůstal i po jejím spojení s Universal Music. Pod jeho vedením si firma dlouhodobě udržuje největší podíl na tuzemském trhu, loni dosáhl 32 procent. Vydává hudbu například kapelám Kryštof či Slza nebo hudebníkům Xindlovi X či Mirovi Žbirkovi. na předplatné. Ukazuje se ale, že dobrá zkušenost uživa‑ telů je nejcennější. Takže spoléhám na šeptandu. Jestli ale otázka směřovala k tomu, jak zrychlit růst nových uživatelů, tak to dost dobře nelze. Zkušenost z jiných trhů ukazuje, že všechno chce svůj čas.

Vzhledem k tomu, že streamuje hlavně mladší generace, nutí vás to vybírat interprety, kteří u ní spíš uspějí?

V podstatě ano. Ale pro hudební průmysl byla odjakživa hlavní cílová skupina lidé od 15 do třiceti let. To se nezmě‑ nilo. Musíme mít umělce, kteří jsou pro tuto cílovou skupi‑ nu nejzajímavější. Což se nám daří, ale nedařilo se nám to v době poklesu, protože nebylo finančně výhodné hledat nové interprety. Žili jsme ze starého katalogu a mladá cílová skupina z našeho byznysmodelu prchla. Teď se díky streamování vrací, takže se vrací i náš zájem o interprety, kteří u ní mohou uspět.

Šlo mi o to, zda zkrátka hudebníka odmítnete s tím, že už by jej mladí posluchači měli za příliš starého?

Je to ještě krutější. Starší umělci dnes hůř vydělávají na prodeji nahrávek. Když dřív vaše kapela z mládí vydala po dvaceti letech novou desku, tak jste si ji koupil a kapela vydělala hodně peněz. Co na tom, že jste si ji poslechl pětkrát. To se ale se streamingem mění, protože peníze se rozdělují podle přehrání. Když je tedy skupina starších posluchačů málo aktivní, ta mladší, která streamuje víc, ji převálcuje. Pokud jste starší umělec a vaši fanoušci si předplácí streamovací službu, ale neposlouchají vás často, tak peníze odnáší mladí posluchači svým oblíbeným hudebníkům.

Podle jakých dalších kritérií vedle atraktivity pro mladé posluchače si vybíráte nové hudebníky?

Klademe důraz na to, aby sami skládali hudbu. Proto je teď málo zpěvaček. Historicky zpěvačky moc neskládají, ale někoho si na to najímají. Což v malé české kotlině není efektivní způsob práce. Trvá to dlouho, je to finančně náročné a špatně se to opakuje.

Takže jde jenom o to, že zpěváci, kteří si sami skládají, jsou levnější?

Tento model se osvědčil, funguje nejlépe. Hudebníci, kteří neskládají, mají těžký hudební život a to se týká i velkých hvězd, jako například Karla Gotta nebo Heleny Vondráčko‑ vé. Jsou prostě odkázáni na to, že jim někdo něco napíše. Mezi aktuálními mladšími umělci najdete jenom minimum těch, kteří si sami neskládají hudbu. Jinak umělec v pod‑ statě nemá šanci uspět.

Jak moc se tuzemští interpreti podílejí na vašich příjmech?

V případě CD to dřív bývalo padesát na padesát se za‑ hraničními. Potom se podíl snížil. U streamingu je to kolem dvaceti procent, což je celkem málo. Je to spo‑ jené s tím, že Spotify nemá lokalizované uživatelské rozhraní pro Českou republiku. Když si aplikaci spus‑ títe, vidíte globální verzi, kterou vidí také Maďaři nebo Indové. Tudíž tam není nabízen český repertoár, což jej znevýhodňuje. Ale věřím, že až se streaming rozroste a streamovací služby se lokalizují, podíl tuzemských hudebníků vzroste.

Jste-li starší umělec a fanoušci si předplácí streamovací službu, ale neposlouchají vás často, peníze odnáší mladí posluchači jejich oblíbeným hudebníkům.

V hudebním průmyslu jste začal pracovat hned po škole a dosud jste z něj neodešel. Nechtěl jste nikdy zkusit něco jiného?

Vlastně ne. Můj táta byl herec, sestra zpívá (Lenka Filipová, pozn. red.), já sám jsem hrál na škole na kytaru. Živit

se hudbou jsem se ale nikdy nechtěl. Její kombinace s byznysem se však zdála ideální. Táta pak jednou přišel, abych to zkusil v Supraphonu, a už jsem u toho zůstal. Po revoluci se Supraphon proměnil, lidé z něj odešli a otevřeli si vlastní firmy, což jej trochu rozkymácelo. Zároveň spoustě lidem ležel v žaludku. Třeba těm, kteří za bolševika nemohli vydávat. Mně se po dvou letech povedlo stát se obchodním ředitelem a hodně se naučit.

To už bylo v době, kdy sem přicházeli také zahraniční vydavatelé?

Ano, třeba EMI tenkrát jednalo o koupi právě Supraphonu. Potom sem přišel PolyGram, jehož repertoár jsme v Supraphonu prodávali, takže jsem dostal příležitost založit jeho českou pobočku. Mezi ostatními řediteli PolyGramu z jiných zemí jsem byl nejmladší. Bylo to takové divoké období, dobře se prodáva‑ lo a vedení mělo zájem, abychom uzavírali co nejvíce smluv s domá‑ cími umělci. Potom v roce 1998 společnost Philips raději PolyGram prodala, protože krátce nato uvedla na trh vypalovačku na CD. A náš nový majitel nás globálně spojil s Universal Music.

Jaké to je, strávit celý dosavadní pracovní život v jedné branži?

Bizarní. Když vezmu všechnu tu historii, vlastně jsem řídil několik firem. Na začátku to bylo o budo‑ vání domácího repertoáru a prodeji fyzických nosičů. Po roce 2000 přišla krizová pětiletka a boj o přežití. Pak to bylo o hledání jiných příjmů. A teď je to o digitálním byznysu. Což mi dává možnost se realizovat pokaždé nějak jinak. Když se lehce pochlubím, tak jsem asi jediný ředitel pobočky Universalu na světě, který jí šéfoval i před rokem 2000. Od nadřízených sice cítíte respekt, ale takhle velký byznys není o plácání po ramenou. Ale když už v hudební branži jednou zakotvíte, tak se zní špatně odchází.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.