Fakticky mě vyvlastnili

Ekonom - - SEBASTIAN PAWLOWSKI -

Sčím kdo zachází, tím také schází. Známé pří‑ sloví lze aplikovat i na švýcarského podnikatele Sebastiana Pawlowského. Muž, který už před čtvrtstoletím přišel za byznysem do Česka, svůj úspěch léta stavěl na úzké spolupráci s místními politiky. Významným pražským developerem by se patrně nikdy nestal, nebýt toho, že jeho projektům byla nakloněna celá plejáda primátorů reprezentujících ODS. Nejvíce pozor‑ nosti Pawlowski upoutal v roce 2006, kdy pražské radnici v čele s Pavlem Bémem na dvacet let pronajal Škodův palác, podle opozice za krajně nevýhodných podmínek pro město.

Dlouhodobé nájemní smlouvy s metropolí jsou ostatně jakýmsi poznávacím znamením Pawlowského podnikání. V jiných případech (Kounický palác, Slovanský dům či Hergetova cihelna) šlo naopak o to, že švýcarský byznys‑ men si historické areály od hlavního města na desítky let pronajal s příslibem, že zchátralé objekty nechá z vlast‑ ních peněz opravit, bude řádně platit činži a po vypršení smlouvy je v pořádku vrátí zpět. Tento model Pawlowski v rozhovoru pro týdeník Ekonom považuje za férový, ve světě hojně užívaný, ovšem třeba pražští piráti nedávno spočítali, že Praha na 77letém a prakticky nevypověditel‑ ném pronájmu Slovanského domu těžce prodělává. Zatím‑ co prý nájemce ze známého společenského a obchodního centra od roku 1998 už vytěžil 600 milionů korun zisku, Praha na nájemném získala jen 170 milionů.

Jisté je, že muž narozený v Mnichově, který v Praze kromě jiného zřídil Muchovo muzeum a Muzeum Franze Kafky, se najednou dostal do zcela jiné pozice. Někdejší vřelé vztahy s činovníky ODS se pro něj staly spíše přítěží. Jeho jméno je pro mnohé jen červeným hadrem.

Nová generace pražských politiků napomohla k faktické‑ mu znehodnocení Pawlowského developerského projektu v Benicích u Prahy. Pozemky, které Švýcar nakoupil a které už získaly charakter stavebních parcel, byly po zásahu soudu zpětně přeměněny na nezastavitelnou zeleň. Radnice v čele s primátorem Tomášem Hudečkem (TOP 09) to tak nechala být. Neměla potřebu justicí zrušenou změnu části územního plánu dodatečně „uvést do pořádku“.

Pawlowski, který v časech své největší slávy v Praze působil i jako vydavatel časopisu Týden a dalších tiskovin, teď přístup místních úřadů vnímá velmi úkorně. Žaluje český stát u arbitrážního tribunálu při Světové bance ve Washingtonu o údajně způsobenou škodu – 2,6 miliar‑ dy korun s příslušenstvím.

A najednou je to ono bývalé protekční dítě pražské poli‑ tiky, kdo mluví o zákeřných a záměrně škodících českých politicích. „To, co se stalo mně, může potkat každého,“varuje Pawlowski a překvapuje prohlášením, že většinu peněz z arbitráže hodlá věnovat na charitu.

To je stejné, jako kdyby mi někdo zapálil dům a vybízel mě, ať si postavím nový. Totéž co mně se tady může stát každému.

Vaše jméno naznačuje, že máte polské předky. Je to tak?

Ano, mám, ale to je velmi stará historie, určitě starší než sto let. Nepamatuji si, že by u nás v rodině někdo ještě polsky mluvil. Zůstalo nám jen jméno, trochu aristokratické.

A netáhlo vás to po pádu komunismu spíše do Polska než do Česka?

A víte, že ne? V Polsku jsem byl za svůj život všehovšu‑ dy třikrát. Já se okamžitě zamiloval do Prahy. Když se po pádu komunismu v listopadu 1989 začala bořit i želez‑ ná opona, rozhodli jsme se s mými švýcarskými kamará‑ dy, že si střední a východní Evropu trochu projedeme.

Báli jsme se, že hranice nezůstanou průjezdné dlouho a Sovětský svaz je zase brzy zavře. Tak jsme udělali autem takovou okružní cestu – do Československa, potom přes Rakousko do Maďarska a zpět přes Československo do NDR. Skončili jsme u kamaráda v Západním Berlíně. A už tehdy se mi Praha zalíbila. Proto jsem se rozhodl vrátit. Poté, co jsem ve Švýcarsku absolvoval povinný vo‑ jenský výcvik a dokončil studia ekonomie v St. Gallenu.

Kolik vám bylo, když jste znovu přijel?

Pokud si dobře vzpomínám, tak dvacet šest.

Proč se mladý občan bohatého Švýcarska rozhodne jít pracovat do chudé postkomunistické země?

Ale tehdy byla taková doba. Celá řada mých kamarádů a spolužáků šla do východní Evropy. To nebylo nic mimo‑ řádného, cítili jsme tady větší příležitosti. Já dostal nabíd‑ ku od kamaráda, který v Praze založil poradenskou firmu BMP. Pracovala pro různé švýcarské a německé firmy, které chtěly koupit české továrny. Vydržel jsem tam asi rok a půl, více mě táhly nemovitosti. Založil jsem potom vlastní firmu, spolu se švýcarským kamarádem Philippem Cortim. Její název COPA je odvozen z našich příjmení. Philippe si to potom rozmyslel a odešel, já zůstal.

Jak jste si vlastně vybudoval pozitivní vztah k nemovitostem?

Souvisí to asi s mým dědečkem, který byl architektem. Od dětství jsem sledoval jeho práci. Měl na mě výrazný vliv. Když mi v 11 letech zemřela matka, začal mě vycho‑ vávat on společně s babičkou ve Švýcarsku. Tam jsem se i naučil německy. Předtím jsem totiž vyrůstal s rodinou v Paříži a mluvil francouzsky.

Praha skýtá bezpočet architektonických skvostů, nicméně vy jste přišel asi hlavně za byznysem.

Nepochybně. Stačilo se podívat na tehdejší statistiky o cenách nemovitostí a bylo mi jasné, že ty pražské jsou hluboce podhodnocené. V letech 1992 a 1993, kdy jsem tady začínal, byly zhruba na pěti procentech cen v Mni‑ chově, přičemž jsem předpokládal, že hladiny české a ba‑ vorské metropole se budou postupně vyrovnávat. Připomí‑ nám, že dnes je Praha zhruba na polovině cen v Mnichově, stále je tam značný rozdíl, ale už ne tak propastný.

Tenkrát bylo možné koupit nemovitost v centru Prahy doslova za hubičku. My třeba koupili celý dům v Belgické ulici na Vinohradech za méně než deset milionů korun.

Celá řada mých kamarádů a spolužáků šla do východní Evropy. To tehdy nebylo nic mimořádného.

Byl sice zdevastovaný, do rekonstrukce bylo nutné dát dal‑ ších 30 milionů, ale výsledná tržní hodnota se pak dostala na 80 milionů. Za rok a půl práce! Ty marže byly extrémně vysoké, to dnes už není. Problém byl spíše s financováním. Do doby, než se Česko stalo součástí Evropské unie, bylo složité na projekty sehnat peníze.

Vy jste byl v devadesátých letech jedním z mála zahraničních investorů, kteří systematicky investovali do pražských nemovitostí. Věděl jste i o těch dalších?

Vesměs jsme o sobě věděli. Jean‑Francois Ott (někdejší vlastník skupiny Orco – pozn. red.) se angažoval na Vi‑ nohradech, Serge Borenstein zase v Karlíně, já nejdříve na Žižkově a potom v centru.

Jak na ty začátky vzpomínáte?

Nebylo to vůbec jednoduché – bez znalosti českého jazyka –, ale bylo to nesmírně zajímavé. Velké příležitosti jsem cítil nejen na realitním trhu. Zdálo se mi, že lidé byli tehdy trochu rezervovaní k nápadům, které se přímo nabízely k realizaci. Já tehdy třeba vůbec nechápal, jak je možné, že v Praze není Muchovo muzeum. Potom jsme ho založili, dnes tam chodí ročně 130 tisíc lidí. Také jsme vybudovali Muzeum Franze Kafky, kam teď přijde za rok 100 tisíc lidí. Bylo mi též divné, že tu nejsou žádné pořádné prodejny hraček. Tak jsme založili síť Sparkys. Nebo jsme začali s německým kamarádem pořádat závody dračích lodí – koupili si dvě lodě a přilákali další lidi. Dnes jsou i v Česku tyto závody velmi rozšířené.

Vaše podnikání v realitách by se neobešlo bez dobrých vztahů s místními politiky. Pamatujete si, kdo byl ten první, s nímž jste se potkal?

Už si nevybavuji, ale předpokládám, že to byl někdo z Prahy 3, asi starosta. Byli jsme také pravidelně zváni na ambasády, kde jsem měl možnost se postupně poznat se všemi primátory – Kondr, Koukal, Kasl, Němec, Bém…

V médiích jste spojován hlavně s Pavlem Bémem.

Jestli jsem byl s někým kamarád, tak s Janem Kaslem, než se stal primátorem. Jako architekt pro nás pracoval při re‑ konstrukci Slovanského domu i na dalších projektech. Být ale skutečný kamarád s politikem je těžké, podle mě téměř nemožné. S Pavlem Bémem jsem se znal už z dob, kdy byl starostou Prahy 6. Ale takovým způsobem, že jsme si pár‑ krát podali ruce někde na veřejné akci. Pokud si pamatuji, nikdy jsme spolu třeba nešli někam na pivo.

Pomohli vám s něčím pražští politici?

Řekl bych, že ano. Většina politiků měla konstruktivní přístup. Když přijde investor a řekne politikovi, jsem schopen tolik a tolik investovat, je to pro každého politika přitažlivá věc.

Ono jde ale i o to, zda z toho politik nechce mít nějaký finanční přínos pro sebe.

Vím, kam míříte. Já to zažil jen jednou, kdy přede mnou někdo otevřeně řekl, že takto postupuje. Přiznám se, že jsem tehdy nešel na policii, jelikož mě se ten případ nijak netýkal. Ale sám si myslím, že se o korupci v Česku hodně mluví hlavně proto, aby se lidé mohli navzájem pomlouvat. Já neříkám, že tu není, ale opravdu si mys‑ líte, že třeba u Pavla Béma by nikdo nic nenašel, kdyby byla pravda, co všechno se o něm říkalo? Vždyť těch trestních oznámení na něj bylo snad dvacet a nikdo na nic nepřišel.

Vy jste v Praze získal od magistrátu do dlouhodobého pronájmu několik cenných historických objektů, městu jste pronajal Škodův palác, koupil jste od něj lukrativní pozemek u stanice metra Národní třída, kde dnes stojí obchodní centrum Quadrio. S tím vám také někdo pomohl?

Ale my nebyli zvýhodňováni. My ty projekty většinou vyhráli tak, že jsme prostě dali nejlepší finanční nabídku. Když jsme v roce 2007 kupovali pozemek u Národní, tak jsme nabídli 425 milionů korun, přičemž druhá Skanska dala jen 280 milionů.

A co se týče těch dlouhodobých pronájmů, já myslím, že to byl ve své době nejlepší model. Město nic nepro‑ dávalo, majetek si ponechalo ve vlastnictví, jen jej někomu přenechalo do nájmu a po našich investicích tam okamžitě mohl začít nový život. To nebyl nějaký specific‑ ky český model, běžně se používal i v Londýně. Musíte brát v potaz, že v devadesátých letech byla úplně jiná situace, než je dnes. Město nemělo peníze na rekonstrukci zchátralých objektů. Nyní má naopak peněz tolik, že

Já třeba vůbec nechápal, jak je možné, že v Praze není Muchovo muzeum. Potom jsme ho založili a dnes tam chodí ročně 130 tisíc lidí.

V Praze je dnes návratnost investic podobná jako v Německu, ovšem riziko je větší. Nevíte ani, zda a kdy vůbec dostanete stavební povolení.

Sebastian Pawlowski (50)

Narodil se v Mnichově. V dětství žil s rodiči v Paříži. Po smrti matky se přestěhoval do Švýcarska, kde se o jeho výchovu staral dědeček architekt. Studoval na prestižních školách ve Švýcarsku a Německu. Do ČR přišel v roce 1993, vybudoval developerskou skupinu COPA. Do roku 2011 podnikal i v médiích. Byl vydavatelem časopisů Týden, Instinkt a bulvárního deníku Aha! neví, co s nimi, a nemá připraveny projekty, za které by je mohlo utratit.

I u vás se ale situace výrazně změnila. Zatímco dříve jste na vztahu s veřejným sektorem profitoval, dnes chcete jít proti němu. Kvůli nezdařené investici v Benicích žalujete Českou republiku o 2,6 miliardy korun. Nebojíte se, že se pro politiky stanete „personou non grata“, jako se jí stal Josef Šťáva z kauzy Diag Human?

Případu pana Šťávy je moje arbitráž podobná jen v tom, že to nikdo nechce řešit, nikdo z politiků se nesnaží najít nějaké rozumné východisko. Politici a úředníci si to hází jako horký brambor. A výsledek je, že to pro stát bude jen dražší a dražší. Každý den o 400 tisíc korun na úrocích. Ta věcná podstata je úplně jiná než u arbitráže s Diag Human.

Matěj Stropnický, někdejší náměstek pražské primátorky Adriany Krnáčové, v souvislosti s vaším případem prohlásil, že „kdo si koupil pole, bude mít pole“. Celkem logicky naznačil, že to celé bylo vaše podnikatelské riziko.

Já ale koupil zejména bývalou vojenskou základnu a pozemky kolem ní. Kdybych chtěl koupit pouze pole, nebudu pozemky kupovat těsně za Prahou, ale někde v jižních Čechách. Byl jsem starosty Uhříněvsi a Benic přizván, abych tam investoval, že tam jsou volné pozemky, že je mohu koupit od státu, města i soukromých osob a že je už zažádáno o změnu územního plánu.

Za viníka své „zmařené investice“označujete Prahu a především exprimátora Hudečka. Také zastupitele Benic. Proč nežalujete samosprávu před českými soudy, ale Českou republiku ve Washingtonu?

Z pohledu zahraničního investora nemáte v Česku ve věci žalob férové a rovné podmínky. Vy sice máte teoretickou možnost žalovat, ale lze očekávat, že český soudce nebude dostatečně odvážný, aby se postavil na stranu zahra‑ ničního subjektu, byť je v právu. Proti státu, když on je zaměstnancem státu. Právě proto také existují mezistátní smlouvy o ochraně zahraničních investic, proto to žaluji ve Washingtonu.

Co když arbitráž potrvá třeba 20 let jako u pana Šťávy?

Jsem sice psychicky a finančně připraven i na delší proces, ale jsem přesvědčen, že příští rok, nejpozději v roce 2019, budeme mít rozhodčí nález. Přičemž ne‑ existuje možnost odvolání. ČR pak bude mít týden nebo dva, aby zaplatila. U Diag Human jsou stále pochy‑ by, zda to byl ten správný tribunál, který to řeší. Tohle je tribunál při Světové bance, tam žádné pochybnosti být nemohou.

Když získáte od ČR požadované peníze, do čeho ony miliardy vložíte?

Zatím je to velmi teoretická otázka, ale většina půjde na nějakou charitu.

Neděláte si legraci?

To myslím vážně. Už jsem se rozhodl. Tohle je zásadní spor. Mně přijde hlavně smutné, že celý ten případ nelze řešit jiným způsobem, s člověkem, který v Praze dlou‑ hodobě žije, investoval tady spoustu peněz, založil dvě muzea… Ten případ je tak jasný, že kdybych byl já dnes premiérem či ministrem financí, tak bych to okamžitě řešil. Třeba by Praha mohla ty pozemky koupit a znovu změnit územní plán.

Ale i vy byste mohl teď navrhnout změnu územního plánu. Mluví o tom i bývalý primátor Hudeček.

To je stejné, jako kdyby mi někdo zapálil dům a vybízel mě, ať si postavím nový. Já bych chtěl jenom českou veřej‑ nost upozornit, že je to celé de facto vyvlastnění. A to se může stát každému. Když to nebude zahraniční investor, jako jsem já, bude mít ten člověk smůlu, nikde zastání nenajde. Já jako Švýcar mám možnost se bránit, vy Češi budete mít problém.

Někteří lidé tvrdí, že máte blízko k šéfovi ANO Andreji Babišovi. Nemluvil jste s ním o tom, když byl ministrem financí?

Nemluvil. My s Andrejem Babišem o sobě víme asi 15 let, to je pravda. Potkali jsme se, když jsem byl ještě

majitelem časopisu Týden, ale o blízkém vztahu bych nehovořil. Faktem je, že kdyby se on rozhodl, že to vyřeší mimosoudním vyrovnáním třeba za nějakých 1,5 mi‑ liardy korun, tak každý může říct, že to není korektní. Takhle český stát bude muset platit tři miliardy a bude to „nezávislé“.

Máte snad pocit, že toto by se ve Švýcarsku stát nemohlo?

Myslím, že ne. Právní stát tam nedovoluje, aby se politik choval nestandardně nebo diskriminačně. Navíc my tam máme rádi kompromisy, politik je schopen říct „něco se nepovedlo“a zkusit nalézt nějaké oboustranně uspokojivé řešení. Mladý český stát má takové politiky, kteří si myslí, že nejlepší je vše řešit až tehdy, kdy už oni tady nebudou. Všechny zásadní problémy se vlastně odsouvají, to se netýká jen mého případu.

Zeptám se trochu nezdvořile – co vás v Praze ještě drží?

Spousta lidí, které mám rád. Ale faktem je, že co se týče developerských projektů, zajímám se nyní spíše o Ně‑ mecko a Švýcarsko. V Praze je dnes návratnost investic podobná jako v Německu, ovšem riziko je tady větší. Nevíte ani, zda a kdy vůbec dostanete stavební povole‑ ní. I proto se v Praze staví tak málo. Nevylučuji, že tady zase investovat budu, až se věci vyjasní. Poslední rok a půl jsem se kvůli kauze Benice nemohl soustřeďovat na nic jiného.

V minulosti jste nevylučoval, že se opět vrátíte do mediální oblasti a vložíte peníze do nějakého internetového projektu. To stále platí?

Jako nápad to v hlavě stále nosím, ale myslím si, že v dnešní době by to musel být nějaký větší internetový projekt, který se nebude týkat jen České republiky. Něco nadnárodního.

Jak se coby bývalý vydavatel Týdne, Instinktu či bulvárního deníku Aha! vlastně díváte na „oligarchizaci“českých médií?

Musím se přiznat, že původně jsem přechod vlastnictví ze švýcarských a německých vydavatelství na české podni‑ katele vnímal pozitivně. Říkal jsem si, že když ti vlastníci žijí tady, budou třeba i více investovat do těch médií, více jim na Česku bude záležet. Dnes si nejsem úplně jistý, že ten vývoj jde pozitivním směrem, a začínám se přiklánět k názoru, že původní stav byl vlastně lepší.

V jakém směru?

Jde hlavně o pluralitu názorů v médiích, a to se netýká jen Česka. Třeba se dnes můžete podívat na situaci ve Francii, kde různá média vlastní tamní koncerny, které mají i jiné podnikatelské zájmy. Když pak tato média vlastní pět lidí v Paříži, tak se mohou klidně domluvit, že dostanou do prezidentského úřadu Emmanuela Macrona. A podob‑ né je to v Česku. Média jako apendix jiných podnikatel‑ ských aktivit nemusí být špatný model, ale pro pluralitu názorů to dobré není.

Když jsem v Praze s nemovitostmi začínal, bylo možné koupit celý dům v centru města za pouhých deset milionů korun, vzpomíná Sebastian Pawlowski.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.