Za jasné a motivující penze

V ukázce z nové knihy Jak probudit Česko hlavní analytik Ekonomu popisuje, proč je potřeba rozdělit penze na rovný důchod a skutečnou pojistku na stáří.

Ekonom - - PŘEDVOLEBNÍ DEBATY - –text– DaviD Klimeš

Krize důchodů není natolik akutní, aby si lidé mak‑ roekonomické problémy českých penzí okamžitě spojili se svým aktuálním či budoucím důchodem. Podle zprávy společnosti Natixis se mají čeští penzisté v evropském srovnání slušně, nikoli však kvůli výši a udržitelnosti svých penzí, ale kvůli stále relativně levným a přístupným dalším sociálním systémům. Český rovnostář‑ ský důchod ale nemůže vydržet pod náporem demografie, kdy se stane definitivně neufinancovatelným. Proto je potřeba zcela změnit filozofii dosavadního zabezpečení na stáří.

• Je třeba systém výrazně zpřehlednit. Lidé vůbec nechá‑ pou, jak se stanovuje a vyvíjí jejich budoucí důchod.

• Je třeba systém diverzifikovat. Závislost českého dů‑ chodce takřka výhradně na státem vypláceném důchodu z průběžného pilíře je unikátní a nebezpečná.

• Je potřeba výrazně motivovat lidi v důchodovém věku, aby svůj odchod do penze ještě odložili. A to nikoli dra‑ matickým posouváním věku pro odchod do důchodu, ale ekonomickými motivačními nástroji.

Solidarita versus sobectví

Penzijní systém se skládá z těžko pochopitelného mixu základní dávky a jen v menší míře pohyblivé částky, která je tím skutečným „sociálním pojištěním“, tedy důchodovou složkou odpovídající alespoň přibližným způsobem odvede‑ nému pojistnému. Tento propočet je natolik komplikovaný a upravený o redukční hranice, že je prostým výpočtem v hlavě neuchopitelný. Nikdo tak neví, k jakému důchodu směřuje.

Za rozdělení důchodů na pevnou složku a pohyblivou složku v českém prostředí bojuje člen vládní důchodové komise a ekonom Jaroslav Vostatek. Přestože v jednotlivých detailech může být rozpor, celkový koncept je správný.

Ideální by bylo rozdělit současné platby do sociálního systému do dvou noh. Jedna by financovala státem zaruče‑ nou minimální penzi, druhá by zcela odrážela výši příspěv‑ ku, a byla by tedy opravdu pojištěním – za vysoké odvody vysoká penze, za nízké nízká. Pokud zaměstnavatel platí 25 procent sociálního pojistného a zaměstnanec 6,5, pak by například zaměstnavatelův díl mohl jít do financování průběžného systému, zaměstnancův podíl na osobní účet. Alespoň částečné rozdělení má smysl z důvodu přehled‑ nosti a motivace k úsporám. Většina v současnosti odvá‑ děného pojištění by nadále šla na financování průběžného pilíře. Za to by stát lidem garantoval základní rovný důchod ve výši například osm tisíc korun.

Část pojištění by však měla chodit na speciální osobní účet každého pojištěnce (nemusí to být ve spořicí fázi reálně, stačí garance státu). A tyto peníze by každý pojiš‑ těnec rozmnožoval v závislosti na velikosti svých odvodů, tedy výši mzdy. Výhodou takového modelu je jasné odlišení veřejného sociálního pilíře, kde převládá solidarita se spo‑ lečností, a pojistného pilíře, který je zásluhový a sobecký.

Na rozdíl od nepovedené reformy z roku 2013 není nutné v tomto případě provádět opt‑out. Obě dvě nohy zůstávají pod správou státu.

Žádný velký třesk

Reforma důchodů je vždy vnímána jako velký třesk. O to více, že Česko nikdy žádnou pořádnou a povedenou refor‑ mu důchodů nezažilo.

Ale to je špatné vidění situace. Důchodový systém je tak robustní a přitom křehký, že v něm není místa na experi‑ mentování. Zapomeňme na opt‑outy do soukromých fondů, zapomeňme na dynamické investiční strategie. A smiřme se s menší, ale o to efektivnější reformou. Navrhuji:

• Rozdělit průběžný pilíř na veřejný sociální (který by vyplácel zaručený základní důchod, například osm tisíc korun) a pojistný (kde by se na osobním účtu střádala část pojistného zcela v závislosti na výši odvodů).

• Osobní účet by byl pod státní správou, ve spořicí fázi by stačila garance státu, takže by se důchodový účet nepropadl do velkých deficitů vyvedením stovek miliard korun.

• Osobní účet by byl kdykoli přístupný přes elektronické rozhraní a modeloval by částku důchodu při současné mzdě, což by byla ta nejlepší motivace, aby dotyčný po‑ chopil, že se o zabezpečení na stáří má starat. Zároveň by pochopil solidární a zásluhovou složku důchodu (což je dnes prakticky nemožné).

• Osobní účet by byl otevřený dalším příspěvkům (osob‑ ním, zaměstnavatelským, státním bonusům a indexacím za děti či náhradní doby).

• Vedle toho by stát měl umožnit vznik dalších pilířů penzí (zaměstnaneckých, soukromých, fondových), pokud budou nízkonákladové a stát je bude schopen regulovat.

• Stát by měl omezit podporu doplňkového penzijního spo‑ ření. Vzhledem k částce, kterou na produkt vynakládá, je motivace k vyšším úložkám nízká. Podobně by měl stát omezit i podporu životního pojištění či stavebního spoře‑ ní. Z těchto úspor by se financovala důchodová reforma.

• Je potřeba výrazně podpořit ochotu pracovat u lidí, kteří dosáhli důchodového věku. Odchod do důchodu není povinnost, ale možnost. Masivním odkládáním důchodu je možné systém stabilizovat. • Ekonomickou pobídkou k setrvání na pracovním trhu je penalizace důchodu hned po dosažení důchodového věku a naopak výrazná bonifikace za odložení čerpání důchodu do dalších let.

Celková reformní nabídka by tak byla podle mého soudu přijatelná. Stát by řekl: Garantujeme vám zaručený základní důchod, pojistný pilíř kontrolujete přes svůj osobní účet; znáte projekci své budoucí penze; sníží se vám zároveň státní podpora doplňkového penzijního spoření a odkladem důchodu výrazně zvyšujete jeho výši v pozdějších letech. Za to vám zaručujeme udržitelné a férové penze.

Ekonomickou pobídkou k setrvání na pracovním trhu je penalizace důchodu hned po dosažení důchodového věku a naopak výrazná bonifikace za odložení jeho čerpání.

Jak přestat přešlapovat na místě a vyrazit k dalšímu čtvrtstoletí prosperity a úspěchů, navrhuje David Klimeš v nové knize, která vyšla v polovině srpna.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.