Češi se podle statistik mají skvěle. Přesto volí protest

Příjmové nůžky se v Česku příliš nerozevírají. Sílí ale nespokojenost předlužených rodin či chudších regionů.

Ekonom - - TÉMA ČÍSLA - –text– DaviD Klimeš

Znovuzvolený prezident Miloš Zeman bodoval v okresech s vysokou nezaměstnaností, nižším vzděláním obyvatel a v pohraničních periferiích republiky. Jak je možné na těchto voličích postavit vítěznou strategii, když podle statistik Česko vykazuje stabilně jednu z nejnižších nerovností příjmů v Evropské unii i nejnižší nezaměstnanost? Navíc prožívá roky hospodářského růstu. Nespokojenost by tedy v úspěšné a rovnostářské zemi měla být na ústupu.

Sociolog a ekonom Jiří Večerník tvrdí, že si s celorepublikovými statistikami ani s často opakovaným poukazem na tuzemské rovnostářství už nevystačíme: „Česká společnost rozhodně není nejrovnější ani ve výdělcích, ani v situaci domácností,“říká s odkazem na svou novou publikaci, která nyní vychází. V knize Jací jsme rovnostáři? zkoumá s ekonomkou Martinou Mysíkovou výdělky, příjmy a situaci domácností ve srovnání nejen s okolím, ale i s dobou, na kterou jedni chtějí zapomenout a jiným se po ní už zase stýská – posledními roky komunismu.

Výsledek? Podle studie nejsme žádní velcí rovnostáři nejen ve výdělcích a situaci domácností, ale ani v postojích, což může být ekonomickou a sociální odpovědí na úvodní otázku, kde se bere tolik nespokojenosti v prosperujícím Česku.

Bohatneme, ale ne dost

Z Večerníkovy studie vyplývá, jak důležité je subjektivní srovnávání s okolím, ke kterému se vztahuje. Málokdo si do každodenního života dokáže promítnout statistiku, že nerovnost příjmů domácností v Česku narostla ze všech postkomunistických zemí od roku 1989 spolu se Slovinskem úplně nejméně, všude jinde se nůžky více rozevřely.

Zato každý Čech nějak podvědomě při pohledu na okolní státy pociťuje statistiku, že HDP na osobu tu v poslední dekádě rostlo pomalejším tempem než v okolí. Rychleji, byť z nižších základů, rostli nejen Slováci, ale i Bulhaři, Poláci, Litevci, Lotyši a nejvíce Rumuni.

Podobně lidé ignorují statistiku, podle které jen velmi málo domácností v Česku obtížně vychází s příjmy, srovnáváno zase s okolními postkomunistickými státy. V tuzemsku velmi těžko vyjde s příjmy méně než osm procent domácností, na Slovensku a v Polsku je to přes desetinu, v Maďarsku skoro jedna pětina.

Naopak jsou si Češi v každodenním životě vědomi narůstajících dluhů. V celkovém zadlužení domácností jsou sice ještě daleko za úrovní západních zemí, ale trend je mimořádně rychlý. Mezi roky 1995 a 2015 se zvýšil dluh na obyvatele z 15 na 132 tisíc, většina jde za bydlením a zatěžuje rodiny na dekády.

Stejně tak obyvatele Česka asi příliš nezajímá, že se tu příjmové nůžky rozevírají méně než v okolních postkomunistických státech. Zato ale cítí, že rozdíl mezi mzdou desetiny nejlépe vydělávajících se od desetiny nejhůře vydělávajících stále zvětšuje a od roku 1989 narostl zhruba na 1,6násobek. Byť je to opět velmi nízký nárůst oproti okolním státům. Z unikátních šetření postojů zároveň vyplývá, že tatam je doba z počátku 90. let, kdy celá společnost přijímala, že po komunistické nivelizaci příjmů je rozrůznění nevyhnutelné a správné.

Pocit, že nedostatečně bohatnou, mohou mít také některé skupiny obyvatel podle vzdělání či oborů. Zatímco člověk se základním vzděláním byl v roce 1988 na 86 procentech průměru, v roce 2015 už byl jen na 64 procentech. Naopak léta transformace využil vysokoškolák k dosažení skoro jedenapůlnásobku průměru. Podobné je to s některými obory. Zatímco v roce 1990 byli výrazně nad průměrem zaměstnanci zemědělství či stavebnictví, dnes je jasným vítězem peněžnictví a pojišťovnictví.

Večerník si ve studii zpracované v rámci programu Akademie věd Strategie AV21 dal za úkol shromáždit co nejvíce srovnávacích dat o situaci českých domácností, aby odpověděl na otázku, jak je to s českým rovnostářstvím.

Interpretaci dat lze však dovést dál: Česká republika si umí poradit se „starou chudobou“důchodců či nepracujících prostřednictvím dávek a přerozdělování. Nedokáže si ovšem poradit s „novou chudobou“, kam mohou spadat předlužené rodiny pracující s opravdu nízkým výdělkem či lidé, kteří mají pocit, že jejich kupní síla neodpovídá růstu celé české ekonomiky – to se týká především lidí v pohraničních regionech.

Více, či méně přerozdělování?

Co s tím? Ekonom oslovil odborníky a důležité aktéry na trhu práce, aby navrhli svou představu, jak Česku vrátit pocit, že společnost je spravedlivá, sociálně soudržná a přiměřeně přerozděluje.

Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý tvrdí, že české přerozdělování je už v tuto chvíli příliš velkorysé, není efektivní ani dlouhodobě fiskálně udržitelné: „Bohužel v Česku je jedno z vůbec nejvyšších odvodových zatížení v rámci vyspělého světa, stále máme velmi mnoho plošných neadresných dávek a třeba důchodová reforma je v nedohlednu.“

Bez překvapení zcela opačně mluví předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula. Podle něj uškodily liberální reformy a snižování daní v minulosti: „Míru přerozdělení v České republice tak lze považovat spíše za nízkou.“Důležité je podle něj investovat do chudších regionů: „Jsme malá země a výrazně homogennější vývoj by nám jen prospěl. Nejsou jen regiony jako Praha či Mladá Boleslav, ale jsou zde i regiony a mikroregiony výrazně zaostalejší. A nejedná se jen o ty na severní Moravě či v severních Čechách.“

Složitá situace regionů v pohraničí je čím dál jasnější. Týdeník Ekonom už na jaře psal o pásu nových „Sudet chudoby“, kde historické německé etnikum nahradily problémy s exekucemi, vyšší nezaměstnaností či stagnující kupní silou. V politickém životě je pak v tomto pásu vidět i výraznější voličská apatie nebo podpora protestních či extrémních politických uskupení.

Dlouholetý starosta Krásné Lípy na Děčínsku a nyní senátor Zbyněk Linhart tvrdí, že přestože ekonomické statistiky ukazují klesající nezaměstnanost a ekonomickou prosperitu, mnozí obyvatelé regionu propadají skepsi: „Je zde nejvyšší míra frustrace obyvatelstva dlouhodobě opuštěného a zrazovaného státem,“říká senátor. „Přes sliby a proklamace nikdy nedošlo k markantnímu zlepšení.“

Linhart má také představu, co by pomohlo lidem v pohraničí, aby stát a jeho přerozdělování zase považovali za spravedlivé. Samosprávy by měly dostat podporu v podobě cílených investičních programů, které by starostům umožnily nabídnout občanům základní

občanskou vybavenost. Obcím v chudších regionech by dopřál vyšší podíl z rozpočtového určení daní. Dále by podle něj pomohlo, aby státem ovládané společnosti v regionech více investovaly. A nebál by se ani daňových úlev a dalších pobídek pro firmy, které půjdou do nejchudších regionů.

Linhart také připomíná, jak špatně na lidi působí srovnávání s kupní silou Německa, které je často jen pár kilometrů daleko: „My hned za hranicemi můžeme srovnávat Sasko. Před 20 lety tam bylo masivní vylidňování a vysoká nezaměstnanost, i nyní tam situace není růžová, ale zlepšení je očividné.“

Ekonom Pavel Kohout vidí zakopaného psa jinde: je ve špatné struktuře zdanění, která demotivuje. „Míra zdanění pro vyšší střední třídy – pro lidi, kteří se opravdu snaží, pracují přesčasy, mají náročné technické nebo manažerské pozice – je velmi vysoká. Není to nejzdravější stav věcí.“

Podle něj v minulosti dramaticky selhaly strany hlavního proudu nalevo i napravo, které se k Česku chovaly jako k zemi na jedno použití. Nyní by podle Kohouta k pocitu spravedlivé společnosti stačil jednoduchý recept: „Rovná daň z příjmů. Nízké daně z majetku, míněno z úspor a drobných investic, majetek českých oligarchů je jiná věc. A především je třeba skoncovat s korupcí. První dva body není těžké uskutečnit. Kdo se postará o ten třetí, zůstává otázkou, na kterou neumím odpovědět.“

Ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská není tak razantní jako Kohout, ale i ona by měnila daně, aby byly více motivující: „Snížení odvodového zatížení práce (Česko má druhou nejvyšší sazbu sociálního pojištění hrazenou zaměstnavateli mezi zeměmi v OECD) by zvětšilo prostor pro dodatečný růst mezd a zvýšení podílu mezd na produktu ekonomiky.“Postiženým regionům

by speciální daňové podmínky, jak navrhuje Linhart, nedopřála. Nepochybuje však, že chudým krajům je třeba pomoci. Posílila by dopravní spojení v regionu, podpořila lidi při stěhování za prací či vybudovala větší nabídku nájemných a startovacích bytů a kvalitní infrastrukturou lákala firmy.

Že přerozdělování státu lidé pociťují jako spravedlivé, podle Horské nevyplývá ani tak z výše daní, případně nízké úrovně dávek, jako z celkové nepřehlednosti systémů. „Šla bych cestou zjednodušení daňového i sociálního systému, které může v krajním případě vyústit v zavedení zaručeného příjmu,“upozorňuje na staronový hit v západních zemích, který mnohá města a regiony zkouší jako lék na problémy s nedůvěryhodným a drahým dosavadním přerozdělováním.

Rovnostáři s ručením omezeným

Jak důležitý je pro Čechy pocit, že je systém přerozdělování spravedlivý, dokládá Večerník ve své studii i historií celého fenoménu českého rovnostářství. Ten má kořeny v 19. století, kdy český národ ožil z plebejského prostředí a společnost se později formovala jako středostavovská s výrazným zastoupením rolnictva a živnostníků. Pro národní inteligenci bylo navíc také vždy důležité, aby nebyla elitářská.

České rovnostářství je ale dnes už z části jen mýtem. Od konce éry komunistického hesla „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“se po roce 1989 česká společnost sice udržela jako sociálně soudržná, a to více než jiné postkomunistické státy, z evropských poměrů ale výrazně nevybočuje.

Například podle studie OECD z roku 2012, která vedle nejčastěji měřené nerovnosti příjmů zohlednila i příjmy z podnikání, kapitálu či jiné transfery, se Česko „neprobojovalo“ani do skupiny nejrovnostářštějších států spolu s Dánskem, Norskem, Švédskem, Islandem a Švýcarskem. Bylo až ve druhé skupině s Belgií, Estonskem, Finskem, Itálií, Slovenskem a Slovinskem.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.