Jan KUKLÍK

Prezident nemůže stát nad občany a nad ústavou, říká děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kuklík. Navíc se obává, že znovuzvolený prezident Miloš Zeman nebude umět spojit rozhádanou společnost.

Ekonom - - JAN KUKLÍK - –text– Josef Pravec –foto– Josef Horázný

Prezident Miloš Zeman nemůže stát nad občany a uzavírat se na Pražském hradě. Naopak by měl společnost spojovat, naslouchat i svým kritikům. A přestat s „divokým“výkladem ústavy, říká právní historik Jan Kuklík. Prezidentská funkce by podle něj také měla být civilnější, aby odpovídala republikánské tradici a nevyvolávala vzpomínky na monarchii.

Miloš Zeman opět vyhrál, neměla by se ale prezidentská funkce zcivilnit – i za cenu vystěhování hlavy státu z Pražského hradu? Ten úřadu dává jiný charakter, než o jakém hovoří ústava.

Určitě je to zajímavá myšlenka. I já se domnívám, že prezident by měl být brán jako někdo, kdo není pokračovatelem monarchistické tradice, kdo nestojí nad občany. Měl by být pokládán jen za prvního mezi rovnými. Na druhou stranu je jasné, že Pražský hrad je tradiční sídlo hlavy státu.

V mnoha evropských zemích ale nesídlí prezident tam, kde předtím vladař. Tak tomu je pouze ve Vídni a v Moskvě.

To však nic nemění na tom, že v českém prostředí by takové stěhování žádnou větší podporu nezískalo. Navíc asi nakonec nejde ani tak o to, kde prezident sídlí, ale kdo jím je a jak chápe svoji funkci. Možná by stačilo zamyslet se nad tím, zda jsou skutečně nutná taková bezpečnostní opatření na Pražském hradě či uzavírání některých jeho částí. I to je argument v debatách o tom, kde má vlastně prezident sídlit. Jinak platí, že spojení hlavy státu s Pražským hradem je součástí československé a nyní české tradice, a proto je tak trochu sporné hledat najednou sídlo jiné. Ačkoliv si umím představit, že tlak na změnu sídla poroste, pokud se prezident nebude chovat tak, jak by si většina občanů představovala. To zcivilnění ale může spočívat i v jiných věcech.

Jakých?

Jde hlavně o to, jakým způsobem je funkce vykonávána. Zda se prezident na Pražském hradě neodstřihne od styku s občany. To by bylo velkou chybou tím spíše, že je vybírán přímou volbou. Otázkou přitom je, zda pouze výjezdy do regionů a s tím spojené debaty s občany k takovému zcivilnění stačí. Měla by tu být i snaha komunikovat s těmi, kdo prezidenta nevolili či jej kritizují.

Potřebujeme vůbec silného prezidenta?

To, jak je v současné ústavě definována funkce prezidenta a jeho pravomoci, se mi zdá dostatečné. I ve srovnání s našimi sousedy. Nepotřebujeme silnějšího prezidenta, než máme, potřebujeme prezidenta, který svoji funkci bude chápat jako skutečný reprezentant státu, jako člověk, který moderuje politickou diskusi a snaží se, aby ústavní systém fungoval. Podle mého názoru nejde ani tak o pravomoci jako o osobu.

Má to být kladeč věnců, nebo má do politiky aktivně zasahovat? Být ve styku s politiky, vyjednávat v zahraničí?

Prezident má reprezentativní funkci, to je jedna část. To druhé je také důležité, hodně ovšem záleží na tom, kdy tak činí. Určitě by neměl být hlavním politickým aktérem. Máme přece parlamentní demokracii, většina reálných exekutivních pravomocí náleží vládě a je důležité, aby prezident s premiérem a například také s ministrem zahraničí své kroky koordinoval. Jsou i okamžiky, kdy je v domácí politice od počátku aktivním hráčem při sestavování vlády a za politických krizí. Mimo tyto okamžiky by už moc aktivní být neměl. Současně by měl přispívat k chodu

Potřebujeme prezidenta, který bude moderovat politickou diskusi a který se bude snažit, aby náš ústavní systém fungoval.

ústavního systému a nevytvářet problematické situace. K tomu má profesor naší právnické fakulty Jan Kysela hezký příměr: že má být mužem s olejničkou, který by ústavní systém promazával, a nikoliv do něj házel písek.

A takovým mužem staronový prezident je, nebo není?

Domnívám se, že takovým mužem Miloš Zeman spíše není. Jeho vizí je silná role prezidenta a aktivní role v politice jdoucí často na hranu ústavy. S přímou volbou si tak nějak automaticky nárokuje silnější pozici, než jaká je mu v ústavě přiznána.

A pokud jde o zahraniční politiku, ekonomickou diplomacii?

Tam je jeho úloha důležitá, nezbytná je ale zmíněná koordinace s vládou, která je za vše odpovědná Poslanecké sněmovně. Prezident, který by v oblasti zahraniční politiky postupoval výrazně odlišným způsobem než vláda, by z hlediska ústavní rovnováhy představoval docela problém. Ale v zahraniční politice by skutečně měl hrát aktivní roli.

Ale jakou konkrétně? Má jezdit do světa místo premiéra . . .

Místo premiéra rozhodně ne. Jsou ale státní návštěvy vyhrazené hlavě státu. Důležité je i to, do jakých zemí bude jezdit a kdo je ochoten se s ním setkávat.

Jak ale změnila postavení prezidenta právě přímá volba?

Hlavně změnila očekávání, která jsou s plněním funkce hlavy státu spojena. Je ale třeba vrátit se i k tomu, proč jsme se pro ni rozhodli. Byla to špatná zkušenost s druhou volbou prezidenta Václava Klause parlamentem, která vzbudila velkou kritiku. Přímá volby souvisela i s tendencí, která od té doby ještě zesílila, tedy s nedůvěrou lidí v čistě a jenom parlamentní řešení řady otázek. Jestli jde o tendenci dobrou či špatnou, o to teď nejde. Nicméně události Klausovy volby v roce 2008 otevřely cestu ke změně i u těch politických stran, které myšlence přímé volby prezidenta dlouho bránily. Teď toho možná litují.

Pochybnosti přitom zněly od počátku, mnozí odborníci varovali před vlivem médií, peněz a pokleslé kampaně.

Historická zkušenost Klausovy volby a rostoucí nedůvěra ke klasickému politickému systému a politickým stranám vážila víc. Souviselo s tím volání po posílení prvků přímé demokracie, včetně častějšího používání referenda. A byl tu konečně i vzor okolí, Slovenska, Polska i Rakouska. Tam všude prezidenta také volí přímo. Pokud jde o pravomoci, tak je český prezident rozhodně má silnější než prezident slovenský i rakouský. Všem těmto státům je společné, že mají prezidenta přímo voleného, říká Jan Kuklík.

Ústava by neměla být příliš konkrétní či svazující. Raději by měla zůstat obecnou.

Proč nikdo neotevřel debatu o vymezení kompetencí?

Na tom by se shoda hledala jen těžko. Jsem přesvědčen, že je dobře, když k žádné takové úpravě nedošlo. Pak by bylo nutné měnit i mnoho dalších věcí. A já si myslím, že například vztah prezidenta, vlády i obou komor parlamentu je v ústavě účinné od roku 1993 nastaven docela dobře. Na úkor koho by se prezidentské pravomoci posilovaly? Na úkor vlády? Tak s tím bych srozuměn nebyl.

Co přímá volba vlastně přinesla?

Je zřejmé, že rozděluje společnost. Což je problém zejména v okamžiku, kdy ji dělí i po oznámení výsledků. Protože vítěz sice slíbí, že všechny bude spojovat, ale neudělá to, protože právě ono rozdělení je pro něj dopředu předpokladem znovuzvolení. Navíc, pokud někdo kandiduje z pozice hlavy státu, je v úplně jiném postavení oproti svým vyzyvatelům. A to napětí mezi lidmi dál zvyšuje. Je nepříjemné, že takovýto stav přichází brzy po parlamentních volbách, které společnost také výrazně rozdělily a svým výsledkem nepřinesly ani vyřešení situace, ani uklidnění. Teď je jisté, že pro tu část veřejnosti, která právě utrpěla porážku, nebude snadné ji strávit a uklidnění jen tak nepřijde. Bohužel.

Bude to nyní staronový prezident umět zvládnout?

Domnívám se, že se o to ani nebude příliš pokoušet, spíše maximálně využije efektu druhého vítězství v přímé volbě.

Stojí tedy přímá volba za to? U nás zvyšuje napětí mezi Prahou a ostatními regiony, ani v USA velká část populace Donalda Trumpa nepovažuje za svého prezidenta.

Nikdy jsem nebyl její velký přívrženec, ale i na mě před lety zapůsobily špatné zkušenosti s výběrem prezidenta poslanci a senátory. Dnešní zkušenosti jsou problematické také. Když se na věc podíváme z akademického hlediska, znamená přímá volba pro fungování politického systému komplikaci. Právě s ohledem na podobu kampaně a rozdělení společnosti, což může vést k nestabilní situaci.

A když se na to podávíme ještě z praktického politického hlediska, je jasné, že vrátit se zpátky není průchodné.

Jistě. A nelze nevidět i pozitivní efekt, protože lidé mají pocit, že něco skutečně sami ovlivňují. A tuto možnost by si už jen těžko nechali vzít. Navíc jsme v situaci, kdy vlivné politické síly včetně staronového prezidenta naopak chtějí přidat další prvky přímé demokracie. Ať se to týká starostů či snahy rozvolnit parlamentní demokracii pořádáním častých referend. Zde je nutné kroky pečlivě vážit. Tedy referenda jen ve výjimečných případech a k nějaké skutečně výrazné otázce. A neumím si moc představit, jak by, po zkušenostech s přímou volbou prezidenta, vypadaly třeba vztahy v obcích po přímé volbě starostů.

Není však koncept zastupitelské demokracie zastaralý? Trvá už dvě století, k tomu přicházejí moderní technologie, internet a sociální sítě, vše je rychlejší a pružnější.

U nás jsme si ale systém liberální parlamentní demokracie zatím tolik neužili. Snažili jsme se ho po roce 1989 obnovit, navázat na první republiku, ale ustavili jsme ho hlavně formálně a společnost na něj příliš nepřipravili. O to nebezpečnější útoky na klasickou parlamentní demokracii u nás jsou. Diskuse, co dál, je namístě, další prvky přímé demokracie se určitě budou objevovat, ale mělo by to mít racionální podobu. Nepouštět se do experimentů. Například argument, že referenda mají ve Švýcarsku, a proto mohou být i u nás, se mi moc nezdá.

Proč?

Česká společnost přece není stejná jako švýcarská. Ta naše je po zásadní transformaci a není tak stabilizovaná. Přesto jsem pro referenda v důležitých otázkách, ale už si nejsem jist, zda takové pojetí referenda, které by bylo možné vyhlásit často či za příliš jednoduchých podmínek, je to, co právě potřebujeme.

Domnívám se, že se staronový prezident o uklidnění veřejnosti nebude příliš pokoušet. Spíše využije efektu druhého vítězství.

Když říkáte, že referenda mohou být i o důležitých otázkách, co třeba o našem členství v EU či NATO?

To jsou důležité otázky, ale právě s takovými požadavky bych teď vůbec nepřicházel.

Teď si ale protiřečíte.

Jde přece o to, že by musela nastat situace, která by skutečně vyvolala potřebu takového referenda, například o setrvání v Evropské unii. A máme k tomu nějaký

reálný důvod? Naopak, v zájmu České republiky je v EU setrvat, i když je zároveň možné přicházet s návrhy na její reformu.

Ve Velké Británii přesně takové referendum vypsali.

Ale tam si otázku, zda ho uspořádat, kladla především konzervativní strana už docela dlouho předtím, než se pro něj tehdejší premiér David Cameron rozhodl. Pokud by tomu tak mělo být také v České republice, musela by předcházet obdobná politická debata. A v takové situaci nejsme. Nehledě na to, že bychom takové referendum neměli konat i z takzvaných „dobrých důvodů“. Protože skutečně není v našem zájmu zpochybňovat členství v unii.

Vraťme se k prezidentovi. Nebylo by dobré přesněji vymezit postup hlavy státu při jmenování vlády? Existoval návrh, aby vítěz voleb měl první pokus a druhý na pásce ten následující.

Určitě to není tak, že by v ústavě nebylo co zlepšovat. Jenomže k tomu je nutná ústavní většina v obou komorách parlamentu. A znovu musím zopakovat, jak je důležité, kdo těchto pravomocí využívá. Pokud prezident jde až na hranu ustanovení a snaží se ústavu někdy dost divoce interpretovat, vyvolává to úvahy stanovit nové mantinely. Ústava by ale neměla být příliš konkrétní či svazující a raději by měla zůstat obecnou. I když způsob vykonávání prezidentského mandátu může vést k tomu, že postup hlavy státu například při jmenování vlády skutečně budeme mít na stole. Pokud by tlak na ústavu ze strany prezidenta pokračoval, šlo by o logickou reakci.

Jde nejen o jasnější postup při sestavování kabinetu, ale i otázku, zda prezident ministra na návrh premiéra odvolat musí, nebo jen může, či zda s demisí premiéra končí vláda.

V této věci je to ale docela jasné. Drtivou většinou názorů odborné veřejnosti i tlakem politiků se prosadil výklad, že odvolat musí. Jinou věcí je, kdy to má udělat, v jakých lhůtách, jaký je třeba význam slov „bez zbytečného odkladu“či že prezident má jistě nárok vědět, kdo bude náhradou. Stejně tak je po nedávné ústavní krizi jasné, že demisí premiéra končí celá vláda. Jinak by se ale ústava měla nechat žít, nejsem přívrženec jejího svazování podrobnostmi. Navíc, když „otevřete“paragrafy o prezidentovi republiky, uvidíte, k čemu všemu se mohou vztahovat. A nejde jen o ústavu, existují přece i ústavní zvyklosti a jiné zákony.

A co amnestie? Má ji prezident vůbec udělovat? Není právě toto jeho právo pozůstatkem monarchistické tradice?

S amnestií jsou u nás spojeny hlavně negativní konotace. Takže by to mohla být jedna z možných úprav. Opět ale hodně záleží na tom, jak s ní hlava státu nakládá a zda ji veřejnost hodnotí jako zneužití. Což je otázka, která se netýká jen nás, ale například i Slovenska. Tam dokonce vyvstal požadavek na zpětné posouzení jejího udělení.

Když se podíváme do historie, tak ani prezident Tomáš Masaryk se nechtěl nechat ústavou příliš omezovat.

Tomáš Masaryk byl právě typem prezidenta, který pravomoci využíval na maximum. Když přišel do nově vzniklé republiky – zvolen prezidentem byl ještě v nepřítomnosti –, nebyl spokojen jen s reprezentativní rolí hlavy státu, a napsal proto dopis tvůrci prozatímní ústavy Alfrédu Meissnerovi. A požádal ho o rozšíření pravomocí. Meissner, i když byl zastáncem toho, aby pravomoci měl hlavně parlament, nakonec prezidentovi přání splnil. Pak Masaryk do politiky zasahoval velice výrazně.

S referendem o setrvání České republiky v Evropské unii bych vůbec nepřicházel. To ale neznamená, že nejsou možné návrhy na reformu unie.

Jak by Masaryk obstál dnes? U novinářů, u veřejnosti?

Měl docela štěstí, že byl prezidentem tehdy, a nikoliv nyní. Nemusel čelit například kritice na sociálních sítích – pokud by se informace o tom, co bylo v zákulisí jeho rozhodnutí, dostaly dnes na veřejnost, tak by určitě měl obtíže mnoho svých kroků vysvětlovat. Zejména pokud šlo o zasahování do chodu vlády či řešení politických sporů. To ale zároveň ukazovalo, že byl skutečně silným prezidentem a že ústava není jen to, co je napsáno. Už před skoro sto lety bylo zřejmé, že funkce prezidenta má mezi lidmi větší váhu, než jak se o ní píše v ústavě. Toho Masaryk velmi dobře využíval, i když je zajímavé, že ke všem rozhodnutím potřeboval podpis členů vlády a neobešel se bez toho, aby je s ministry konzultoval.

Jak se to promítalo do politického života?

Třeba i v tom, že měl k dispozici jakési alternativní mocenské centrum. Takzvaný hrad tvořený nejen jeho přímými spolupracovníky, ale také jeho příznivci v jiných politických stranách. Mimo ústavu si Masaryk také vymiňoval, kdo bude ministrem zahraničí. Byl jím vždy jemu blízký Edvard Beneš, a tak prezident mohl významně ovlivňovat i vztahy se zahraničím. Na druhou stranu měl na rozdíl od dnešní ústavy právo odvolat vládu. Pokud se například blížil konec koaliční spolupráce, tak nečekal, až se to ukáže hlasováním v parlamentu. Vláda za první republiky nikdy neskončila proto, že by jí poslanci vyslovili nedůvěru. Někdy zasahoval do krize preventivně a jmenoval poloúřednický či úřednický kabinet.

Srovnání s minulostí je jedna věc, jak si ale český prezident stojí v současnosti v porovnání s okolními státy?

Patří k těm silnějším. Nejsilnější postavení má asi ten polský, někdy se uvádí, že některé jeho pravomoci už jsou typické pro poloprezidentský systém. Má například zákonodárnou iniciativu, a když vetuje zákon, může být přehlasován jedině třípětinovou většinou. Na druhou stranu český prezident je jen obtížně odvolatelný a postižitelný za porušení svých ústavních povinností. Prakticky je nemyslitelné, že by k tomu došlo. A to ho posiluje. Pokud jde o pravomoci, tak je český prezident rozhodně má silnější než prezident slovenský i rakouský. Všem těmto státům je společné, že mají prezidenta přímo voleného a že zde vyslyšeli požadavky na rozšíření přímé demokracie.

Nejslabší je postavení prezidenta německého. Ale je zároveň ukázkou toho, čím by mohl být i český prezident. Určitý symbol, reprezentant státu, morální autorita. Zejména pokud by se za příklad vzal Joachim Gauck (zastával úřad v letech 2012–2017, pozn. redakce), který byl všemi uznáván za konsenzuální výkon své funkce.

Neposiluje pozice německého prezidenta spolu s tím, jak nyní zasahuje do tamního jednání o nové vládě?

To je příklad toho, jak role prezidenta může být důležitá v době politické krize. Pokud v něj má veřejnost důvěru, tak může naplno využít pravomocí, které jinak nemusí být nijak rozsáhlé, a zasáhnout.

Když tedy nepotřebujeme prezidenta se silnými pravomocemi, nabízí se otázka, zda vůbec potřebujeme tuto funkci. I v USA zněly v 19. století úvahy, zda nestačí silný parlament.

A teď jsou USA ukázkou prezidentského systému, i když takového, kde jsou stanoveny jasné limity. Což se tam nyní ukazuje, pokud jde o rozpočet nebo ve vztahu hlavy státu a soudní moci. Jinak ale musím říci, že úvahy o tom, že vlastně prezidenta nepotřebujeme, nejsou pro českou společnost relevantní. Vůbec si nedokážu představit, že by nějaký politik s takovým požadavkem přišel a měl reálnou sílu ho prosadit. To by bylo asi něco podobného jako prosadit republiku místo království ve Velké Británii.

Prezidenta určitě budeme mít i v budoucnu, je spojen s celou moderní státní tradicí. Asi by ale bylo potřeba, aby si lidé přestali do postavy prezidenta promítat některé představy o krocích, které hlavě státu v republice nepřísluší. Mám dojem, že v českém prostředí očekáváme, že bude daleko víc než jen prezidentem podle ústavy. Možná je to opravdu spojeno s tím, že sídlí na Pražském hradě, kde vládli čeští králové. A že nějaké spojení prezident a panovník tady může v povědomí trvat. Ale to bych byl velmi proti. To k republikánské formě státu nepatří.

Masaryk měl docela štěstí, že byl prezidentem tehdy, a nikoliv nyní. Mnoho svých kroků ohledně chodu vlády a řešení politických sporů by dnes vysvětloval obtížně.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.