NA NÁDRAŽÍCH SPAL UŽ JAKO DÍTĚ

Hospodářské noviny - - Panorama - Martin Biben, Adéla Skoupá autori@economia.cz

S MATKOU A SESTROU STŘÍDALI UBYTOVNY, NOCOVALI NA NÁDRAŽÍCH. SEDMADVACETILETÝ JAROSLAV HOLAKOVSKÝ DODNES ŽIJE V „DĚCÁKU“A TOUŽÍ PO VLASTNÍM BYDLENÍ.

Ty trpké vzpomínky jsou staré už dvacet let. Zážitky z doby, kdy ho nad ránem budila zima či hlášení o příjezdu vlaků, by nejraději z paměti vymazal. „Hřbitov a kostel, u kterého jsme tehdy venku přespávali, vidím stále. Nevím ale, jaká to byla vesnice či město, bylo mi tehdy šest sedm let,“popisuje Jaroslav Holakovský z Tachova část svého dětství, ve které s matkou a mladší sestrou kočovali po západních Čechách. „Střídali jsme různé ubytovny, někdy jsme chvíli bydleli v nějakém bytě, v mezidobí ale i přespávali na nádražích a kde se dalo,“říká sedmadvacetiletý muž.

Chudobě, do které se matka na mateřské dovolené s dvěma dětmi ve své péči dostala, předcházel rozvod. Jaroslav po něm zůstal sám s maminkou a o pět let mladší sestrou Zuzanou, další dva sourozence, mladšího bratra Antonína a sestru Annu, vychovávali otec a babička. Jenže zatímco oni vyrůstali v bytě se svými blízkými, osmiletý Jaroslav a sotva tříletá Zuzana skončili po několika letech bezútěšného putování v tachovském dětském domově.

„Matka s otcem přerušila veškerý kontakt, přitom sama situaci vůbec nezvládala, takže nás sociálka nakonec vzala a umístila do domova. Sice se nám po mámě zpočátku stýskalo, ale brzy jsme si zvykli,“vypráví Holakovský. Tíseň dokonce brzy vystřídala spokojenost. „Svým způsobem to bylo vysvobození, žilo se nám mnohem lépe než předtím,“říká.

Nelze se divit. Chlapec se sestrou měli poprvé v životě šanci, že postel, ve které spali, brzy nevymění za jinou. Těšili se i z tepla, horké vody, dostatku jídla, navíc byli na dvoulůžkovém pokoji až do Jaroslavových dvanácti let spolu. Měli štěstí i na milé, vstřícné vychovatelky. „Cítil jsem, že rodina to není, ale brzy se z nich stali pro nás velmi blízcí lidé.“Zcela nezvyklý a pro malé dítě okouzlující byl i dostatek hraček a šance sledovat televizní pohádky. „Kvůli stálému stěhování jsme žádné svoje hračky nikdy neměli. A televizi samozřejmě také ne. První pohádky jsem viděl až v děcáku,“usmívá se Jaroslav.

Sedm z deseti bezdomovců je z „děcáku“

Ne všechny děti, kterých se každý rok v Česku ocitne v domovech kolem tisícovky, ale na svůj pobyt tak rády vzpomínají. Celkem jich nyní v ústavech pro opuštěné děti žije téměř pět tisíc, a přestože se jim většinou dostane vlídného zacházení a slušné péče, jen menší část má před sebou aspoň průměrnou budoucnost. Nezřídka končí dokonce na ulici – podle statistiky ministerstva vnitra 70 procent lidí bez domova v Česku prošlo právě dětským domovem.

Ročně z domovů kolem tisícovky dětí i odchází. Zatímco v ústavu je o ně postaráno a mají veškeré zázemí, po odchodu těžce hledají nové útočiště a stát jim nijak nepomůže. „Většina dětí se nemá kam vrátit než nazpět do nefungující biologické rodiny, která selhala. Myslí si, že se o ně příbuzenstvo postará, ale to je velký omyl,“vysvětluje ředitel Dětského domova v Tachově Zdeněk Kropáč. „Na obcházení úřadů, hledání práce a bydlení zůstanou samy, a ač věří, že to zvládnou, bez pomoci a dohledu většinou neobstojí,“přiznává ředitel.

Sám ví jen o čtyřech bývalých svěřencích, kteří mají práci. „O ostatních nemám zprávy. Staly se z nich děti ulice nebo nedělají vůbec nic, přestože jsou třeba vyučené,“říká. Jak ukazuje nedávný průzkum agentury Ipsos, zhruba tři čtvrtiny dětí z domovů získají výuční listy, chybí jim ale potřebná praxe a často také sebevědomí a vůle k tomu, aby zaměstnání získaly.

Zatímco například propuštěným vězňům pomáhá postavit se na nohy probační služba, na děti z domovů stát nemyslí. Snaží se jim pomáhat jen jejich bývalé domovy a neziskové organizace, na spoustu případů jsou ale krátké. V Tachově však mají větší šanci než jinde. Dětem tady nabízejí možnost bydlet v pěti sociálních bytech do doby, než si najdou vlastní bydlení.

Vysvědčení s jedničkou

Jaroslav se dokázal vyučit malířem pokojů a dnes je skladníkem v podniku Loxxess v Boru u Tachova. O spokojenosti s jeho prací vypovídá firemní roční vysvědčení s velikou jedničkou a vztyčeným palcem, které má Jaroslav připnuté na zdi pokoje. Chválí ho i jeho mistr:

„Jsem s ním spokojený, je vděčný, obětavý, spolehlivý a neremcá. Za čtyři roky, co mu šéfuji, si nevzpomínám, že by udělal něco špatného. Myslím, že i díky zkušenosti s dětským domovem se snaží získat uznání víc než jiní,“míní Jiří Knápek. O tom, jak mu firma věří, svědčí i skutečnost, že Jaroslava jako původně agenturního pracovníka zaměstnala a umožnila mu získat doklad potřebný pro řízení ještěrky. „Kdyby bylo víc takových, měli bychom to jednodušší,“dodává Knápek.

Přesto, nebýt drsných zážitků z dětství, mohl výřečný, bystře působící mladík dnes možná zastávat úplně jinou profesi. „Vlastně jsem vůbec nechodil do první třídy. Pravidelně jsem začal navštěvovat školu až z dětského domova a neuměl jsem nic.“Handicap, kvůli kterému musel navštěvovat praktickou základní školu, dříve nazývanou zvláštní, doháněl těžce. „Děti byly v češtině i matematice daleko přede mnou, a i když jsem nakonec vše zvládl, po absolvování zvláštní školy nepřipadalo nic jiného než učňák v úvahu,“vysvětluje.

V dohánění vrstevníků a nakonec i s vyrovnáváním se se životem v ústavu mu pomáhala i blízkost částečně invalidního otce, vyučeného betonáře. Ten bydlel jen pár ulic od domova a začal sourozence brzy brát zejména o víkendech na vycházky. Oproti tomu matka, která měla ještě dalších několik dětí, navštěvovala Jaroslava a Zuzanu během let jen velmi zřídka a syn o jejím životě mnoho neví. „Pochází odněkud ze Slovenska, děda byl Němec, víc jsem se nikdy nedozvěděl. Zato za tátou jsme se mohli se sestrou kdykoli stavit, sám nás vyzvedával. Bydlet tam ale nešlo, v dva plus jedna žil s babičkou, tehdejší přítelkyní a dvěma dětmi.“

Pro všechny chovance dětských domovů klíčovou dobu, kdy si musí najít práci a bydlení, tak zvládl i díky otci, u něhož nakonec našel útočiště. „Než jsem domov opustil, babička zemřela a já se mohl nastěhovat.“

Bydlení v malém bytě plném dospělých lidí ale bylo spíš přechodným řešením. I tak trvalo víc než pět let. „Lezli jsme si občas trochu na nervy, chtěl jsem pryč. Ale sehnat tady byt, byť malinký, jen pro sebe, za peníze, které bych zvládl, bylo těžké.“

Postavit se zcela na vlastní nohy tak Jaroslav nedokázal. Pomohl mu opět dětský domov, kde mu ředitel nabídl sociální byt. Ve skutečnosti malý pokoj bez sociálního zařízení, jehož stěny má vyzdobené například českou vlajkou, plakátem zpěvačky Olgy Lounové či lukem a šípy.

K samostatnému dospělému bydlení má ale jedna místnost v domově stále daleko. Například návštěvy jsou tady povoleny jen do osmi večer, zakázaný je jakýkoli alkohol. „Chybí mi tu soukromí, chci svoji sprchu, nechci už ťukat na vedlejší pokoj, aby se ztišili. Zůstávám jen kvůli penězům. Tady platím, včetně jednoho teplého jídla denně, čtyři tisíce měsíčně.

Matka Iveta Holakovská (55) o Jaroslava jeví podle jeho výpovědi malý zájem. Sestra Zuzana (20) – byla s ním v dětském domově, nyní spolu mají hudební skupinu. Bratr Antonín (23) a sestra Anna (24) – oba žijí v Tachově a s Jaroslavem se pravidelně stýkají.

DĚTSKÉ DOMOVY

V dětských domovech žije v Česku 4958 dětí, ročně jich přibude zhruba tisícovka, přibližně stejný počet ale každý rok ústavy opouští. Například loni přišlo do dětských domovů 1142 dětí, 1113 jich domovy opustilo. Žádné z nich nebylo adoptováno a jen 92 z nich přešlo do pěstounské péče. Podle statistik se velké části z nich nedaří začlenit do společnosti, například mezi lidmi bez domova má 70 procent zkušenost právě s pobytem v dětských domovech.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.