Evropou obchází strašidlo...
a „nihilistickými“buňkami, před nímž se třásli všichni tehdejší mocní. I to se nám zdá dnes paradoxně spíše roztomilé. Pro schopnost sebeobětování ovšem není víra v zásvětní budoucnost nutná. Miliony těch, kdo se obětovali pro anarchismus, komunismus či nacismus, žádný ráj ani Valhalla nečekaly – na to se dnes rádo zapomíná. Jakékoli silné přesvědčení, které neumožňuje člověka ovládat regulací finančních toků, neřkuli které se nezastaví před sebezničením, je pro novodobý evropský stát přízrakem. Ideální občan dětinsky touží po nejrůznějších konzumních hračkách a zároveň se o sebe neustále bojí a vztahuje ke státu ochránci zdravotnímu i bezpečnostnímu své ručky.
Dům boje, dům islámu
Je jen otázkou času, kdy muslimské obyvatelstvo v Evropě přeroste dnešní postkřesťanskou většinu. Zcela demokratickým hlasováním pak zavede islámské pořádky (oblast zvaná dár-el-harb, „dům boje“, se změní v dár-el-islám, „dům islámu“). Ani nebude nutné, aby na Středním východě vznikla nějaká výbojná říše, která by v čele řekněme s Masúdem Osvoboditelem Evropu neschopnou už jakékoli obrany dobyla. Paradoxně by si skomírající Evropa, která své tradiční náboženství, křesťanství, dnes vlastně odvrhla, zřejmě nejvíce pomohla přijetím nějaké umírněné větve islámu, neboť islamizaci, zdá se, neunikne. Ač k tomuto kroku zcela jistě nedojde a někdo, kdo by k němu vážně vyzýval, by se stal veřejným nepřítelem, zachoval by přece jen původní populaci, kontinuitu fungování a zvyky jen málo modifikované po mnoho dalších generací (pohanství jsme také dávno oplakali a zčásti integrovali do křesťanských zvyklostí – velikonoční vajíčka, opentlený vánoční stromek, rituální obětování kaprů, ba ani obcházení mikulášů a čertů evidentně křesťanské tradice nejsou). Okem své fantazie si představme volání k modlitbě, adhán, znějící z ochozu svatovítské mešity a následné zasednutí rodin k svátečnímu pátečnímu obědu, pečenému hovězímu s knedlíky, zelím a pitem (kdo chce vidět islám v „soft formě“, ať se podívá třeba na Jávu).
Pokud se tento moment zmešká, nastoupí islám ve své drsně nejortodoxnější a vůči lokálním svérázům nejméně tolerantní podobě a další podoba kontinentu bude zcela jiná. I dnes pociťuje celá řada lidí únavu z bezbřehého egocentrismu, postmoderní rozbředlosti a tupení vlastních kulturních kořenů. V některých zemích, třeba ve Francii či Německu, je počet evropských konvertitů už značný. Masivní konverze mohou přijít, už kvůli lidské potřebě stádnosti, už dosti dlouho předtím, než počet muslimů dosáhne kombinací růstu a přistěhovalectví magické hranice 50 %. Je krajně znepokojivé, že řada mladých lidí vyrostlých v Evropě dobrovolně přechází pod prapory „Islámského státu“(jeho nevídaná brutalita vojenská, sexuální či ve vztahu k zajatcům jako by byla temným jungovským stínem nedaleké Evropy s její největší mírností v dějinách). Není prostředí okraje západoevropských společností, které na jedné straně štědře rozdávají skromné podpory, na druhé svou touhou po stabilitě téměř vylučují jakékoliv šance, nakonec nutně pařeništěm radikalismu nejrůznějšího typu?
Když jsem se v roce 2000 vrátil z Číny a vyprávěl svým přátelům, že zhruba za dvacet let lze očekávat dobu čínskou, koukali na mne jako na blázna. Naddimenzovanou výzdobu u příležitosti zahájení letošního roku Kozy na Staroměstském náměstí už jistě nepřehlédli. Vlivy islámu a vlivy Číny se mohou v evropském prostoru velmi dobře protnout – kdo tomu nevěří, ať se jednou podívá do dnes prosperující Malajsie – islámská politická moc se tu prolíná s čínskou ekonomikou, celek doplňují trpěné zbytky původních kmenů, prodávající rukodělné suvenýry. Představuje soudobý technologicko-liberální výbuch mezistadium mezi dvěma teokraciemi, středověkou církevní a budoucí islámskou? Od mezků k letadlům, od loučí k zářivkám a od poslů k internetu je značný kus cesty a náš poměr k technologiím je, jako ke všemu emočně silnému, ambivalentní, fascinují nás i děsí, přejeme si je i nepřejeme. Kdo z nás má křišťálovou kouli a vidí do budoucnosti?