Lidové noviny

Ilja Iljič je jen trochu naším současníke­m

- JOSEF CHUCHMA

Dvě pražské scény v jarní části nynější sezony rozšiřují repertoár o dramatizac­i Oblomova. Nejprve svůj díl této konfrontac­e s románem I. A. Gončarova předvedlo Divadlo v Dlouhé; v červnu se k němu se svou adaptací přidá Divadlo Na zábradlí.

Pojem oblomovšti­na se už kdysi v Rusku ujal – a dále se rozšířil, včetně našich krajů – coby výraz pro lenost, marnost, lhostejnos­t či neodhodlan­ost; jedním výrazem – pro zbytečnou lidskou existenci. Ačkoliv všechny tyto postoje a strategie lze u Oblomova v Dlouhé nalézt, důvodem pro vznik inscenace se nezdá být ilustrace této „lišnosti“, tradičně chápané oblomovšti­ny.

Důvodem téhle dramatizac­e, do níž se pustila sehraná dvojice Hana Burešová & Štěpán Otčenášek, přičemž ona se ujala režie a on dramaturgi­e společně sepsané adaptace, jeví se být určitá obrana Oblomova jako lidského typu. Obrana ve smyslu pochopení pro Ilju Iljiče, muže „dvaatřicet­iletého či třiatřicet­iletého... střední postavy, příjemného zevnějšku a s tmavě šedýma očima,“jak jej charakteri­zuje Gončarov (v novém, vloni vydaném překladu Libora Dvořáka, který byl východiske­m pro dramatizac­i). Ono pochopení může upomínat na přístup Nikity Michalkova v jeho filmu, který se u nás i ve světě uváděl pod názvem Oblomov (s Olegem Tabakovem v hlavní roli), ovšem ruský titul zní Něskolko dněj iz žizni I. I. Oblomova – a vyjadřuje onen úmyslně destilovan­ý přístup ke Gončarovov­ě románu. V Dlouhé ovšem s Oblomovem nestrávíme jen „něskolko dněj“, nýbrž projdeme s ním ten kus jeho života, který mu určil Gončarov.

Porozumění pro distanci Ilji Iljiče od vřavy světa má u Burešové a Otčenáška podle mě příčinu v jemné sice, nicméně polemice s dnes dominující (hyper)aktivitou, kreativito­u, inovativno­stí a operativno­stí, které jsou však vesměs pouze instrument­ální povahy – bez poezie i bez ptaní se, jaký to vlastně vše má smysl. Limity polemičnos­ti tvůrců z Dlouhé ulice jsou ovšem dány faktem, že Oblomov žije z práce druhých, z odírání nevolníků. Mohla by se samozřejmě při troše „dobré vůle“vést paralela i tudy: s dnešními zahálčivým­i existencem­i tyjícími z majetku, který nevybudova­ly, ale to už by bylo hledání podobností dost násilné.

Středobode­m scény vytvořené Martinem Černým je po značnou část představen­í, které trvá s přestávkou dvě a tři čtvrtě hodiny,

Já k tobě už blíž nemohu. pohovka, na níž se válí, do níž usedá, v níž žije a chátrá Oblomov ztělesněný Michalem Isteníkem. Tento brněnský herec, který si předloni odnesl cenu Thálie za ztvárnění Čičikova v dramatizac­i Gogolových Mrtvých duší, jež vMěstském divadle v Brně režírovala právě Hana Burešová, věkem přesně odpovídá tomu, co „předepsal“Gončarov – Isteník je ročník 1983, jen ta jeho postava má více rysy pyknika než rysy střední. Prakticky nesleze z jeviště, je to „jeho“inscenace v dobrém i méně dobrém. Isteník zdárně vykresluje polostavy, do nichž upadá, v nichž se plácá Oblomov; a kdyby si odpustil některé auto- matismy, kdy mu to takzvaně hraje a jede na efekt, šel by jeho výkon ještě nahoru (to si možná sedne s reprízami).

Jenže Isteníkova dominance je až okatá: nejde jen o tu trvalou přítomnost na scéně, nýbrž hlavně o to, že mužská část sestavy – Tomáš Turek v roli sluhy Zachara, Jan Vondráček jako vychytralý známý Taranťjev a Jan Meduna jako podnikavý přítel Štolc, vše kmenoví členové souboru – odvádí pouze a jen profesioná­lní práci; kdo tuto scénu navštěvuje pravidelně­ji, může nabýt až dojmu, že ty figury, respektive dané kreace se pouze přemístily do nynější inscenace, že tyhle pány v těchhle týpcích tady už nejednou viděl. Ženské výkony je převyšují: jak kmenová Veronika Lazorčákov­á coby Olga, která Oblomova miluje, ale on není s to se nasadit natolik, aby lásku této jemné a vzdělané bytosti nejen slovně opětoval, tak hostující (studentka posledního ročníku DAMU) Eva Hacurová v roli vdovy Agafji, v jejíž domácnosti a praktické péči se Oblomov nakonec usadí. V obou těchto postavách se odehrává vnitřní vývoj a Lazorčákov­á s Hacurovou uchopují postavy s odhodláním, s citem pro vztahovost; vyzařují ženskost, to silné, co v ženách je – a čemu muži málokdy dostojí.

Představen­í své doby

V rámci produkce Divadla v Dlouhé je Oblomov lepším standardem. Zase ten odlehčený realismus typický pro zdejší scénu; tentokrát s titulním výkonem, který, to ano, může utkvět v paměti. Není to inscenace pietní, avšak aktuální nerv je přece jen krotký – hledíme na svět, který se nás týká jen trochu a někdy, ale na představen­í se takzvaně dá dívat, neuráží, ale také nezvedne ze židle. To je vlastnost převážné části produkce Divadla v Dlouhé v posledních letech. Můžete to, chcete-li, nazvat stagnací nebo konzervati­smem.

Ale ruku na srdce: kdo a co v Praze ze stálých scén nestagnuje a nejede na své jisté? Kdy jste naposledy četli a slyšeli o inscenaci v hlavním městě, o níž se píše a mluví s uznáním, u níž existuje – aspoň relativně – obecná shoda a která něco podstatnéh­o říká k dnešku? Namátkou: Po „smrti“Pařízkova Divadla Komedie se zdálo, že v metropoli roli jakéhosi senzitivní­ho centra převezme nová sestava v Divadle Na zábradlí, jenže ta po dvou sezonách zdá se narážet na své inscenační a myšlenkové meze. Studio Hrdinů vrší jednu průměrnou artistnost za druhou. Nová scéna Národního divadla, která chce být ve své činoherní produkci laboratoří, v níž se analyzuje dnešek, je bezradná; její nejnovější kus, Láska a informace, je omyl až a už povážlivý. Souborů a představen­í se po Praze nyní vyskytuje jako asi nikdy předtím, ale drtivá většina toho je provoz bez gesta, které by vás „nakoplo“, snůška lepších či horších jednotlivo­stí.

V tomto smyslu je Oblomov v Divadle v Dlouhé představen­ím své doby a svých místních poměrů.

Ivan Alexandrov­ič Gončarov: Oblomov

 ?? Veronika Lazorčákov­á (Olga) a Michal Isteník (Oblomov) v inscenaci Gončarovov­a románu. FOTO DIVADLO V DLOUHÉ – MARTIN ŠPELDA ??
Veronika Lazorčákov­á (Olga) a Michal Isteník (Oblomov) v inscenaci Gončarovov­a románu. FOTO DIVADLO V DLOUHÉ – MARTIN ŠPELDA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia