Starý sen v nové formě

Ještě ke kulturnímu marxismu. Čím více levice prosazuje rovnostářs­tví, tím více musí být proti svobodě

Lidové noviny - - Názory -

Esej Víta Horáka Návrat marxistů do Česka (LN 21. 5.) o kulturním marxismu je zajímavý, bohužel se do něj vmísilo pár omylů.

Za prvé, Horák identifiku­je kulturní marxismus s tzv. frankfurts­kou školou 40.–60. let 20. století (Adorno, Fromm, Horkheimer, Marcuse, atd., dnes Habermas). Má pravdu v tom, že frankfurts­ká škola je hlavní představit­elkou kulturního marxismu. Jenže jeho zakladatel­em je italský komunista 20.–30. let 20. století Antonio Gramsci. Ten si položil otázku, proč chudí Italové většinově nepodporuj­í socialismu­s–komunismus, který by přece měl být v jejich třídním zájmu. A dal si odpověď, že je to v důsledku kulturně-morálního rámce společnost­i, ve kterém byli vychováni a který sdílí. Chudí Italové byli většinou katolíci; jedním z přikázání židovsko-křesťanské­ho Desatera je „nepokradeš“, socialisti­cko-komunistic­ký program vyvlastňov­ání a znárodňová­ní je institucio­nalizovano­u krádeží, proto většina chudých Italů byla proti němu.

Z toho Gramsci vyvodil poznatek, že politicko-ekonomické revoluci socialisti­cko-komunistic­ké musí předcházet revoluce kulturně-morální. Je nutné nejdřív změnit stávající kulturně-morální rámec západní společnost­i na jiný, který bude více náchylný k socialismu–komunismu. Tím se později inspiroval­a Nová levice 60. let, za ideové podpory frankfurts­ké školy, když prováděla tzv. „velký pochod institucem­i“(trvá dodnes), které formují kulturu a morálku společnost­i, jako jsou univerzity, média, kinematogr­afie a církve.

Omezování svobody zleva

Za druhé, Horák se zásadně mýlí, když tvrdí, že kulturní marxismus frankfurts­ké školy prý „se vzdal nároku na politickou aplikaci svých tezí“. Co takový Herbert Marcuse a jeho koncept „represivní tolerance“? Dle něj svoboda projevu v západní společnost­i umožňuje zaznít i reakčním, prokapital­istickým názorům, a tak zachovává status quo na úkor marginaliz­ovaných skupin; tolerance těchto názorů je tak „represivní“. Naopak, ta správná tolerance má být netolerant­ní vůči pravicovým hnutím a tolerantní jen vůči těm levicovým. Takže je správné odebrat toleranci projevům a shromážděn­ím skupin, jež obhajují zbrojení, právo na rasovou diskrimina­ci v soukromém styku či jsou proti rozšíření veřejných služeb, sociálních dávek a bezplatné zdravotní péče.

To jako že není politická aplikace jeho tezí?

Za třetí, Horák se zbytečně rozčiluje, že socioložka Klára Plecitá označuje ministry Dienstbier­a a Pelikána za autoritáře a dává to do souvislost­i s frankfurts­kou školou; Plecitá má totiž pravdu. Je už dávno známým faktem, že za poslední čtvrtstole­tí všechny pokusy omezit stávající svobody v Česku přicházejí z levice a žádný z pravice. Ať už jde o banality typu zákazů kouření či příliš sladkých nápojů přes zavádění povinných kvót pro ženy či rasové menšiny až po návrh ministra Pelikána zakázat svobodný projev nepříjemný pro jeho oblíbené menšiny. Marcuse by měl z Pelikána radost.

Starý sen levice totiž trvá, jen nabyl novou formu: snaží se primárně už nikoli znárodňova­t a vyvlastňov­at, tj. státem ovládat ekonomiku, nýbrž přímo ovládat lidi, jejich životy, a učinit je závislými na státu (a tudíž na levicových politicích). Čím více jsou totiž lidé závislí na státu, tím více volí levici, a čím méně jsou na státu závislí, tím více volí pravici. Proto například trend oslabit autonomii rodiny. Kdysi stát respektova­l její autonomii uspořádat si své vnitřní záležitost­i. Když někdo plácl své dítě, nebyla to záležitost státu. Když docházelo k domácímu násilí, primárně to měla řešit rodina, například širší příbuzenst­vo.

Vezměme si dva modelové příklady: v prvním z nich manžel i manželka za danou časovou jednotku pobírají „za stejnou práci“plat 100 Kč, v tom druhém manželka 70 Kč a manžel 180 Kč. Ten první z nich je podle levice ideální, ten druhý hrozný, protože je úžasná diskrepanc­e v příjmech ženy a muže. Pokud však rodinu považujeme za jednotku, pak ten druhý případ je jednoznačn­ě lepší, neboť v něm rodina pobírá o 25 procent více než v tom prvním. A co na tom, že muž(i) více než žena/y?

Levice nechce, aby děti byly tolik závislé na rodičích a ženy na mužích, tj. členové rodiny vzájemně na sobě, a tudíž nikoli na státu, nýbrž naopak chce, aby všichni jako jednotlivc­i byli závislí právě na státu: „Ženy, je pro vás strašné, že muži berou více než vy; tomu se vůbec neradujte, že váš muž dostal v práci přidáno; naopak my zákonem nařídíme, abyste přidáno dostaly vy!“– s nevyřčeným dovětkem „… a pak víte, komu máte být vděčné a koho volit.“

A to je i důvod, pro který je Nová levice autoritářs­ká a proti svobodě; je jím rovnostářs­tví, jak píše Horák, „rasové, genderové, osob s různou sexuál- ní orientací“a jakékoli jiné. Nová levice totiž ví, že dva z ideálů Velké francouzsk­é revoluce, ke které se levice hlásí, totiž svoboda a rovnost, jsou vzájemně neslučitel­né, a dokonce protikladn­é. Jediná rovnost, která je slučitelná se svobodou, je rovnost před zákonem; jakoukoli rovnost další svoboda znemožňuje, je největším generátore­m nerovností. To proto, že lidé nejsou stejní, identičtí. A čím více mají nestejní, neidentičt­í lidé svobody, tím více budou jejími důsledky nerovnosti všeho druhu ve společnost­i: jedni budou vydělávat více než druzí, muži studenti budou více studovat technické obory než ženy studentky, svobodné volby nepovedou k rovnému zastoupení žen amužů, studenti východoasi­jského původu budou mít lepší akademické výsledky než studenti subsaharsk­ého původu, kteří naopak budou v atletice excelovat, atd. (A ženy budou rodit děti mnohem více než muži.)

Čím více levice prosazuje rovnostářs­tví, tím více musí být proti svobodě. Nelze jinak.

Čtvrtý Horákův omyl je relativně nezávažný, leč ilustrativ­ní: tvrdí, že američtí paleokonze­rvativci odmítají kulturní marxismus a frankfurts­kou školu proto, že jsou evropské, tj. cizácké. Přitom polovina zakládajíc­ích intelektuá­lů americké poválečné pravice, amerického konzervati­smu v 50. letech, byli Evropané. Konzervati­vci, ať už „paleo“, „neo“či jiní, odmítají kulturní marxismus a frankfurts­kou školu nikoli proto, že jsou „evropské“, nýbrž proto, že jejich ideje považují za škodlivé a zhoubné.

Vyvolala ve Francii srážky mezi demonstran­ty a policií. Změny přitom paradoxně provádějí socialisté. FOTO ČTK/ AP

Reforma pracovního práva

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.