Škola v roli rodiny
V katolické střední škole nacházejí azyl dívky bez rodinného zázemí, s problematickou minulostí i postižené
Vjedné třídě vedle sebe sedí nevidomá dívka, autistka, studentka, která se potýká s problémy s alkoholem nebo děvče z dětského domova. Všechny spolupracují, zažívají pocit, že někam patří, že někomu mohou pomoci. Holky, s nimiž se život nemazlí, navštěvují Dívčí katolickou školu nedaleko Karlova mostu v Praze.
Slečny z lepších rodin s biblí v ruce a křížkem na krku tady nepotkáte. Zřizovatelem školy sice je Arcibiskupství pražské, víru tady ale nikomu nenutí. Pocit sounáležitosti a důležitosti i štěstí tady ale studentky zažívají. Jsou na vozíčku, nevidomé, jiné zase prošly dětským domovem či diagnostickým ústavem. Zatímco na jiných středních školách by jim dveře zůstaly zavřené, sem patří. Dívčí katolická škola má kolem padesáti žaček a nabízí dva obory: dvouletou praktickou školu a pečovatelskou službu.
Rodinné prostředí nejstarší církevní školy u nás je cítit na každém kroku. V jedné třídě potkáte kromě žaček i dvouletou Aničku, jejíž maminka tu studuje a dcerku nemá kdo pohlídat. Ve školní kuchyňce zrovna dívky dokončily tvarohový dezert s ovocem, společná práce zdravých studentek i dívek s autismem či Péti na vozičku vypadá lákavě.
Učí se nejen připravit dobré jídlo, ale i spolupracovat a chápat potřeby druhých. „Hodně mi tady ostatní studentky pomáhají,“chválí spolužačky Petra, která je po dětské mozkové obrně odkázaná na vozíček. Ať vedle ní v jídelně sedí jakákoli dívka, vždycky jí pomůže a nakrmí ji. „Jsem tady druhý rok, čekají mě zkoušky,“podotýká. Také ona tu zažívá pocit, že sama může pomáhat. Třeba takzvanou aktivizací – povídáním si s klienty Křižovnické pečovatelské služby, která byla při škole zřízena.
Na praxi k seniorům
Křižovnická služba je v podstatě školní firma fungující od roku 2012, která v současné době pečuje o tři desítky klientů. Právě praxe u seniorů je to, co dívky pečovatelského oboru nejvíc baví. „Krmíme je, jsme na ně milé a oni jsou rádi, že za nimi někdo chodí, že si s nimi povídáme a zajímáme se o ně,“vypráví čtyřiadvacetiletá Adéla, které život zkompliko- val alkohol. Přerušila dvě školy, nevěděla si rady se svým životem, tady ale cítí, že sem patří, že se o ni ostatní zajímají.
„Je to náročné, ale baví mě to,“říká studentka Katka o pečovatelství s tím, že hodně záleží na náladě seniora. „Služba se jakž takž uživí, pomáhají sponzoři, třeba řád křižovníků. Hlavní ale nejsou finance, ale uplatnění našich absolventek a praxe pro studentky. Jsou to třeba dobré pečovatelky, ale nemají ostré lokty, aby se bez praxe uplatnily v komerční sféře,“říká ředitel školy Josef Civín. Některé z absolventek zde našly trvalé uplatnění – v současnosti jich škola zaměstnává kolem deseti. Pro ty, kterým postižení nedovolí pomáhat seniorům, škola loni ve spolupráci s Prahou 1 začala provozovat chráněnou dílnu, kde vyrábějí svíčky, přání, mýdla a jiné drobnosti. Škole se pak dívky neztratí, ví, co s nimi dál po studiu je, říká zástupce ředitele školy.
Tvoření si dívky procvičují i přímo ve škole v předmětu kreativní dílna. Vede ji sestra Magdaléna, která zde učí už šestým rokem a sama ještě studuje speciální pedagogiku. Kreativní dílna je pro dívky spíš odpočinkový předmět, nikoli však pro vyučující. Každá z dívek má jiné nápady i potřeby. Dnes vyrábějí šperk z takzvané FIMO hmoty, nevidomé Radce se nedaří vymodelovat drobné trojúhelníčky, sestra Magdaléna jí trpělivě pomáhá.
Radka studuje po čtrnáctileté pauze, zdravotní problémy ji od vzdělávání odtrhly. Pak už ale nechtěla být stále zavřená doma. Teďmá za sebou dvouletý praktický obor a nyní je v prváku pečovatelek. Tím pro ni ale škola nekončí. „Chtěla bych jít dál na nějakou střední školu, mít třeba výuční list,“říká cílevědomá třicetiletá žena. Ve školním psinci na ni čeká vodicí labradorka Iris, o přestávkách ji chodí vyvenčit.
Nevidomá Radka nežije jen studiem, navštěvuje i nejrůznější kroužky, které tu nabízejí. Hrála na flétnu, chodila na speciální tělocvik, zpívá ve sboru Lvíčata, který má na starosti také sestra Magdaléna spolu se sbormistrem Radou. Pěvecké těleso má 25 členek, ale jeho složení je proměnlivé. Chodí sem i dívky, které už školu dokončily, podotýká sestra Magdaléna. „Když řekneme, že spousta našich členek trpí autismem, nikdo nám nevěří. Protože jak chcete přimět autistu k tomu, aby stál a zpíval,“říká. Některé dívky sem jen docházejí, ale nezpívají, cítí se tu dobře.
Zažít pocit hrdosti
„Máme ve sboru dívku s těžkým autismem. Přišla za panem učitelem, jestli si může zkusit zazpívat sólo. Krásně zpívá a na příštím koncertu ho bude mít,“těší řádovou sestru. A dodává, že pokud se dívka tímto způsobem otevře, nastartuje to u ní i pokroky ve výuce, začne si víc věřit. „Zažije pak pocit hrdosti, že někam patří, že je vítána,“dodává.
Mezi dívkami s těžkými hendikepy si ostatní studentky uvědomí, že jejich problémy nejsou tak velké, jak se zdály. „Dřív jsem si myslela, že jsem na tom špatně, že nemůže být hůř, tady na škole ale vidím, že jsou na tom lidé daleko hůř,“uvědomuje si sedmnáctiletá Kája z dětského domova. Pomocnou ruku podává postiženým i osmnáctiletá Tereza, která trpí takzvaným Tourettovým syndromem – pohybovými a zvukovými tiky. Na základní škole si prožila nehezká léta, tady ale cítí, že ji ostatní berou, jaká je. „Tady mě holky drží, chápou mě,“dodává.
A nejen dívky vzájemně, ale i sociální pracovnice, psycholožka či speciální pedagog, které mají dívky k dispozici. I když jejich funkce nejsou ryze pedagogické, záměrem školy je, aby se mezi dívkami pohybovali. Takže psycholožka učí psychologii, sociální pracovnice se v některých hodinách změní v asistentku. „Děvčata často za sebou mívají dluhy, exekuce, snažíme se jim pomoci,“připomíná sociální pracovnice Lucie Velkoborská další funkci školy – sociální doprovázení dívek. Přímo v areálu školy je internátní bydlení. „K dispozici je osm lůžek. O kom víme, že má špatné zázemí, nabídneme mu místo,“říká Velkoborská.
Škola dává studentkám možnost rozložit si studium v čase tak, jak potřebují. Stane se také, že školu dívka přeruší kvůli drogovým či jiným problémům. Pak je na ní, jestli splní podmínky, na nichž se s vedením školy dohodne. Pokud ano, má šanci se ke studiu vrátit, třeba i v průběhu roku, a studium dokončit.
Autorka je spolupracovnice Akademie LN