Tři souputníci komunismu

Lidove noviny - - Orientace Studovna -

Jazykovědec Jan Mukařovský, teolog Josef L. Hromádka a novinář Stanislav Budín sloužili diktatuře komunistů. Jejich životopisy se pokoušejí nastínit proč.

kládá, je zarážející; překvapuje i fakt, že prý Mukařovský s KSČ dříve sympatizoval: v předchozím výkladu o tom autor nic nepíše. V každém případě kdysi apolitický profesor vzal budování socialismu za své. Po únoru 1948 se nechal zvolit rektorem Univerzity Karlovy a podílel se – minimálně tím, že mlčel – na čistkách mezi studenty. Když mu to bylo o dvacet let později za pražského jara vytýkáno, hájil se takto: „Domníval jsem se (a domnívám se podnes), že v době rozhodujícího zápasu o socialismus u nás je občanskou povinností nestát stranou.“

Hypertrofovaný smysl pro povinnost byl podle Ondřej Sládka jednou z příčin jeho prokomunistického aktivismu, který získal i mezinárodní rozměr, když se Mukařovský stal představitelem Světové rady míru, formálně nezávislé, ale fakticky zcela prosovětské instituce.

Ještě pozoruhodnější je Mukařovského vztah k vlastnímu dílu. Nejprve začal upravovat pojmový aparát svého strukturalismu tak, aby se přiblížil marxismu, a v roce 1951 se strukturalismu oficiálně zřekl. Největším jazykovědcem byl tehdy totiž sám J. V. Stalin a strukturalismus, jak Mukařovský napsal, pomáhal „zastírat pravou reakční tvář buržoazní vědy“. O rok později se Mukařovský stal ředitelem Ústavu pro českou literaturu. Ve funkci vydržel deset let a byl vystřídán Ladislavem Štollem, který jej dlouhodobě kritizoval za nedůsledné prosazování marxisticko-leninských principů, což alespoň podle Ondřeje Sládka byla kritika poněkud účelová.

Když Petr Šámal v časopise Česká literatura recenzoval Sládkovu práci, napsal, že jím portrétovaná osobnost „si zasloužila propracovanější pozadí a někdy i citlivější práci s biografickým detailem; celkově je autor k Janu Mukařovskému laskavý; obávám se, že místy až příliš“.

My k tomu dodejme jen to, že Sládek příliš nepřispěl ani k poznání okolností a pohnutek Mukařovského příklonu ke komunistickému systému.

Komunismus z vůle boží

Josef Hromádka – druhé příjmení Lukl přejal od své manželky – se narodil v Hodslavicích a po matce je příbuzný s Františkem Palackým. Podobně jako Mukařovský získal elitní vzdělání, navíc na zahraničních univerzitách. Po maturitě na gymnáziu ve Valašském Meziříčí studoval protestantskou teologii a filozofii ve Vídni, Basileji, Heidelbergu a skotském Aberdeenu. Za první světové války působil jako vikář a také polní kurát. V roce 1920 se habilitoval prací o Masarykově filozofii náboženství a v roce 1927 se stal řádným profesorem Husovy evangelické bohoslovecké fakulty.

Na rozdíl od Mukařovského byl Hro- mádka od počátku své akademické kariéry angažovaným intelektuálem levicového (ale nekomunistického) zaměření. Dlouhá léta byl předsedou Akademické Ymky, v roce 1927 založil spolu s Emanuelem Rádlem časopis Křesťanská revue, ve 30. letech působil ve Výboru pro demokratické Španělsko a v přípravném výboru ekumenické Světové rady církví. Zde získané kontakty mu zřejmě zachránily život, protože díky pomoci zahraničních přátel mohl na jaře 1939 s celou rodinou emigrovat do Spojených států. Osm let pak učil na Teologickém semináři Princetonské univerzity. Zároveň se zapojil do organizace československého zahraničního odboje.

Do Československa se vrátil až v roce 1947, a to přes odpor své manželky a dcer, které chtěly v Americe zůstat natrvalo. Ve stejném roce se mu splnil dávný sen, navštívil Sovětský svaz. Pobyt byl, jako v podobných případech, velmi pečlivě zorganizovaný a Hromádka získal ty nejlepší dojmy. Po návratu dokonce tvrdil, že obyvatelé SSSR žijí na vyšší morální úrovni než obyvatelé Západu. Prosovětsky vystupoval Hromádka již v Americe, po návratu do vlasti začal hlásat, že do nové éry může Československo vést jen komunistická strana, která navazuje na nejslavnější dobu českého národa, na husitskou revoluci.

Hromádkova podpora komunismu vycházela z jeho teologických východisek a hlubokého přesvědčení, že Západ je v úpadku a bude „zákonitě“vystřídán Východem. Do roku 1950 si Hromádka podle autorů jeho životopisu, Petera Moréeho a Jiřího Piškuly, zachovával k režimu jistý kritický odstup, vyjádřený třeba větou, že „církev je na to, aby pomáhala i těm, kteří jsou stíhaní i z politických důvodů“. V dalších letech se nicméně zcela konformizoval, což jej v jeho Českobratrské církvi evangelické i v celém protestantském prostředí dost izolovalo. Některé Hromádkovy výroky z 50. let jsou dodnes šokující. Např. komunismus podle něj „odráží v sekularizované podobě křesťanskou touhu po společenství plné a odpovědné lásky“. Jindy zase psal, že „socialistické zřízení u nás jest vůlí boží a věřící, kteří by jednali proti tomuto zřízení, jednali by proti této boží vůli“.

Morée a Piškula analyzují Hromádkovy postoje v širokém kontextu vývoje protestantských církví a jejich vztahu ke komunistické moci. Všímají si jeho velmi nadstandardního finančního zajištění, které podle nich „vrhá na jeho veřejné angažmá v prospěch komunistického totalitního režimu velmi temný stín“. Hromádka měl nejen příjmy, které mnohonásobně překračovaly tehdejší průměrné mzdy v komunistickém státě, ale dostal například od státu dům v Krkonoších, jehož majitelé emigrovali. Stejně jako Mukařovský, i Hromádka se stal členem Čs. výboru obránců míru a následně Světové rady míru. Létal po celé planetě z jednoho mírového a ekumenického kongresu na druhý a všude propagoval sovětské teze. Kromě bohatých finančních odměn se mu režim odměňuje i symbolicky: v roce 1954 dostává Řád republiky a o čtyři roky později – na Mukařovského návrh – jako první teolog vůbec Leninovu cenu Za upevnění míru mezi národy. V roce 1964 režim dokonce lobbuje za to, aby dostal Nobelovu cenu za mír.

Konečný soud autorů je zdrcující: Hromádka se podle nich stal „z vlastní vůle součástí mašinerie totalitní moci“. Jeho strategie byla vlastně dost podobná té, kterou rozvíjela politická elita v době protektorátu, tedy bezmezná loajalita k totalitní moci vyměněná za možnost vynucovat si tu a tam malé ústupky v konkrétních věcech: Hromádka například osobně intervenoval za řadu pronásledovaných nebo šikanovaných. Na rozdíl od Háchy a spol., kteří loajalitu k nacistům jen předstírali, byl však Hromádka ke komunistům loajální z přesvědčení. Podle autorů knihy byl typem intelektuála, který vycházel z filozofických a náboženských premis a jim přizpůsoboval skutečnost. Určité vystřízlivění pro něj znamenala až sovětská invaze v srpnu 1968; kam by se posunul, ale zůstává jen v rovině spekulací, protože již v prosinci dalšího roku zemřel.

Komunista bez legitimace

Stanislav Budín představuje poněkud jiný případ než Mukařovský či Hromádka. Narodil se jako Bension Solomovič Bať v Kamenci Podoľském na Ukrajině. Jeho rodina patřila k místní židovské honoraci. Již během studií na gymnáziu ho oslovil Marxův Kapitál, který „četl jako Písmo svaté“. Za první světové války a revoluce město mnohokrát změnilo své pány, Židé se stávali obětí pogromů. Mla-

dý Bension se proto rozhodl odejít se svou snoubenkou Chanou do zahraničí, nejprve do Polska. Nakonec zakotvili v Praze. Díky finanční podpoře Komitétu pro pomoc ruským a ukrajinským studentům, který dotovala československá vláda, vystudoval na ČVUT elektrotechniku. Již za studií se stal agitátorem a aparátčíkem komunistické strany. První fáze jeho kariéry vyvrcholila v červenci 1934, kdy byl po vyloučení dosavadního šéfredaktora Rudého práva Josefa Guttmanna ze strany jmenován na jeho místo. O dva roky později je pro podobný delikt jako Guttmann – nerespektování názoru Kominterny, že hlavními nepřáteli komunistů nejsou nacisté, ale nekomunistická levice, nazývaná „sociálfašisté“– vyloučen sám.

Budínovi a jeho manželce se vyloučením zhroutil celý svět. Uvažovali dokonce o sebevraždě. V létě 1939 mohl díky pomoci příbuzných odjet s rodinou do Ameriky a celou válku pracoval v informační službě československého zahraničního odboje. Do Prahy se vrátil až v červenci 1946, poté, co se ujistil u komunistických bossů, že jeho deset let starý prohřešek je prominut. Znovu si podal přihlášku do KSČ, ale kvůli odporu Slánského nakonec není přijat. Přesto velmi aktivně v tisku podporuje komunistickou politiku, únorem 1948 je nadšen a o měsíc později nastupuje jako redaktor do Lidových novin. Již v roce 1949 je odsunut do archivu ČTK bez možnosti publikovat pod pravým jménem.

Jako Žid a vyloučený „trockista“, který navíc sedm let žil ve Spojených státech, byl Budín téměř vzorovým adeptem do některého politického procesu. Nakonec perzekvován nebyl, zdá se, že ochrannou ruku nad ním držel Václav Kopecký, a roli mohla sehrát i jeho spolupráce s StB (na podávání informací o zahraničních novinářích prý neviděl nic nečestného). Svou komunistickou víru neztratil, pod pseudonymem publikoval řadu knih. V době pražského jara se stal šéfredaktorem „progresivního“časopisu Reportér, Martin Groman ve své knize však ukazuje, že patřil mezi novináře, kteří vycházeli přání strany vstříc a bránili se rozšiřovat tehdejší svobodu tisku. Krátce před smrtí podepsal Chartu 77.

Po Stanislavu Budínovi nezůstala téměř žádná osobní pozůstalost, což představuje pro jeho životopisce značné omezení. „Dostupný materiál tak nakonec skýtá žel jen omezený prostor pro nastínění skutečně vrstevnatého psychologického portrétu,“píše Martin Groman. „Proč pro takového jedince bylo naplnění ideálů, které spojoval s Komunistickou stranou Československa, téměř za všech okolností důležitější než osobní úspěch, ba dokonce důležitější než reálná příslušnost ke společenství, jež v jeho očích umožňovalo podílet se na tomto světodějném úsilí? (...) Čím se udržovala a vyvažovala takto vychýlená osobní integrita a kde k ní hledat klíč? Narodila se z životní a koneckonců i existenciální zkušenosti vykořeněného židovského exulanta, který niterně toužil přimknout se ke společenství...?“Jasnou a prameny podloženou odpověď však kniha neobsahuje.

Všechny tři protagonisty recenzovaných životopisů spojuje to, že byli služebnými typy. Byli ochotni aktivně asistovat aktuální politické moci a její ideologii a této službě obětovat skoro vše. V tomto ohledu jde o osudy výstražné: své intelektuální slouhy hledá každá moc, nejen ta, která usiluje o totalitu.

Všechny tři protagonisty recenzovaných životopisů spojuje to, že byli služebnými typy. Byli ochotni sloužit aktuální politické moci a její ideologii a této službě obětovat skoro vše.

Josef L. Hromádka

Na konferenci v Táboře (1952), Jan Mukařovský (nahoře 1952) a Stanislav Budín v 60. letech FOTO ČTK A ARCHIV MILENY BARTLOVÉ

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.