Ke svobodě stačí průměrný rozum

Umělé rozmělňování přirozených základních lidských a občanských práv je nebezpečné a oslabuje jejich význam

jako je základní ústavní dokument, včetně počtu hodin či dní, které jsou přípustné pro to či ono omezení.

A také že sem spadá zákaz nucených prací, že – možná překvapivě – svobodná je nejen fyzická schránka člověka, ale i jeho důstojnost, čest a pověst (ale jen dobrá, jak zřejmě omylem z dřívějších dob zůstalo v katalogu zapsáno), že se člověk může svobodně pohybovat i pobývat, že nedotknutelné je jeho obydlí i korespondence, čehož ukázky jsou v době sociálních sítí trochu groteskní, a že člověk je svoboden ve svém myšlení, svědomí, náboženském vyznání, vědeckém bádání, umělecké tvorbě a bůhví v čem ještě.

Namyšlená snaha

Svobodným Francouzům na to v deklaraci stačila jediná formule: svoboda člověka. Svobodně se domnívám, že touto namyšlenou snahou vytmavit lidstvu, co je jasné, učinila moderní společnost od svobody člověka, jež nevyžaduje žádných epitet, řadu sociálně inženýrských prohibitivních krůčků k jeho nesvobodě.

Skutečná základní svoboda člověka je přirozenou kategorií, která ho staví do role suveréna, pokud jde o jeho individuální pozici ve společnosti. Její jedinou hranicí je individuální suverenita každého člověka a jediným organickým omezením kategorický imperativ kantovského typu, který nemá politickou, nýbrž výhradně lidskou povahu.

„Jednej tak,“říká Kant, „aby maxima tvé vůle vždy mohla platit jako princip všeobecného zákonodárství!“Ale – a ti, kdo čtou Kanta nebo se za jeho čtenáře alespoň vydávají, by si toho měli všimnout – nikoliv náhodou velký myslitel dodává: „Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát všeobecným zákonem přírodním!“

Role státu

V pomyslné laboratoři si lze představit lidskou bytost jako osamělého jedince. Pak mu nenáležejí jakákoliv jiná práva než svoboda člověka. Laboratorní pohled, o němž třeba Viktor Knapp (1913–1996), jeden z nejvýznamnějších českých právníků druhé poloviny 20. století, hovořil tak přiléhavě a varovně, se však pro zkoumání lidského života – pomineme-li Robinsona s kritickou doložkou, že měl svého Pátka – vůbec nehodí.

Člověk je aristotelský zoon politikon, zoon logon echo. Jakkoliv je společnost organizačně primitivní či vyspělá – od rodu, tlupy či kmene až po moderní stát –, jedinou její úlohou ve směru ke svobodě člověka je poskytovat jí ochranu, prakticky bránit střetům individuálních suverenit, a dojde-li k nim, poskytnout účinnou pomoc napadenému. Jiným způsobem nemá organizovaná společnost do základní svobody člověka právo zasahovat.

Kdyby stát byl rozumnou, moudrou a mocnou osobou, což byl nepochybně záměr, s nímž jej kdysi člověk stvořil, neviděli bychom se s ním zbytečně často. Jen pokud bychom jej právem potřebovali. I při těchto omezených setkáních bychom mu mohli občas připomenout:

Státe, respektuj mou lidskou svobodu, jako i já respektuji suverenitu, kterou jsem ti spolu s ostatními lidmi vložil do rukou. Budu jednat čestně a morálně, budu dodržovat právo. Dodržím-li tento závazek, ty přicházej a braň mne, budu-li napaden, přispěj k ochraně mého zdraví, budu-li nemocen, k rozvoji mého myšlení, budu-li pociťovat potřebu vzdělání, pomoz mi, budu-li stár či osamocen, jestliže o to požádám. Jinak se mi do života nepleť. Já si to všechno, co by tě snad mohlo napadnout, zařídím s rodinou, přáteli, s obcí, s obchodníky, řemeslníky, výrobci i ve své oblíbené hospodě.

Svoboda člověka je nepochybně i kategorií subjektivní. Každý má jiný diapazon svobody v subjektivním smyslu. A tu jsme u rozhodující příčiny možných střetů různých subjektivních „svobod lidí“. Na tento problém narážíme vždy, začneme-li si s pojmy přirozené povahy.

Tomáš Garrigue Masaryk, jehož myšlenkového odkazu se v této zemi mnozí dovolávají (kéž by jim ta teorie, chce se dodat, z huby do ruky přijít ráčila), vtipně připomíná v této souvislosti ve svých Ideálech humanitních například saintsimonistický výklad pojmu bratrství, sourozence volnosti (svobody v jistém smyslu) a rovnosti. „Saintsimonisté,“píšeMasaryk, „aby člověka k člověku hodně připoutali a v lásce tužili, zavedli například, aby knoflíky se nosily na kabátech vzadu, aby vždycky musel bratr bratrovi při zapínání pomáhat.“Snad laskavým přikazovačům a zakazovačům netřeba připomínat, že podobně se zapíná svěrací kazajka, odkud je k Masarykově „člověcké svobodě“vskutku hodně daleko.

Základní svoboda člověka je přirozenou kategorií, jež ho staví do role suveréna, pokud jde o jeho pozici ve společnosti. Její jedinou hranicí je suverenita každého člověka a jediným omezením kategorický imperativ kantovského typu, který nemá politickou, ale jen lidskou povahu: „Jednej tak, aby maxima tvé vůle vždy mohla platit jako princip všeobecného zákonodárství!“

Míra organizace společnosti

Základní svoboda člověka tedy spočívá v organizované společnosti doplňovaná právem na vlastnictví, právem na ochranu bezpečnosti člověka a právem na odpor proti nepřijatelnému zacházení organizovanou společností. Teprve v okamžiku, kdy míra organizace společnosti přesahuje rozměr biologických vazeb člověka a kdy se klíčem této organizace stává politika, získává člověk individuální pozici občana, s níž je spojena existence přirozených základních politických práv, mezi něž patří svoboda projevu, svoboda shromažďovací a spolčovací a volební či jiné zmocňovací právo.

Všechna ostatní práva a svobody člověka a občanamají pouze povahu derivativní nebo obyčejnou, případně jde o politickou proklamaci, nikoliv o skutečné právo. Právo na svobodnou uměleckou tvorbu je jen synteticky a selektivně vytvořeným derivátem svobody člověka, nikoliv základním lidským právem.

Zatímco základní svoboda člověka je omezena jen svobodou ostatních, jakmile takto uměle odštěpíme právo na svobodnou uměleckou tvorbu, okamžitě vzniká otázka jejích věcných a obsahových limitů a zákonných omezení – stačí připomenout absurdní působení různých supercenzorských institucí, jež rozhodují, kolik procent nahého lidského těla smí spatřit divák před dvaadvacátou hodinou.

Jakkoliv je společnost organizačně primitivní či vyspělá, jedinou její úlohou ohledně svobody člověka je chránit ji, bránit střetům individuálních suverenit a poskytovat účinnou pomoc napadenému

Právo přednosti chodců na přechodu je obyčejné a samo o sobě nemá žádný rozměr přirozeného základního práva občana, bez ohledu na to, zda se jím zabývá městský strážník nebo Ústavní soud – proto lze bez větších cavyků zavést obyčejným právem opačný princip a dát přednost na přechodu vozidlům obecně, nebo stanovit jako u nás jednoduchou výjimku pro tramvaje. Bylo by směšné – kdyby se to v praxi nestávalo – hledat rozdílný podíl základních lidských práv, pokud mě na přechodu přejede byznysmen v porsche, nebo tramvaj číslo 9.

Mravní imperativ

Právo na důstojný život ve stáří je politická proklamace, jež sama o sobě s právem nemá nic společného – je to etická otázka, již nevyřeší právo, ale jen svobodný člověk, jeho rodina a nejbližší okolí, lékaři, ekonomická a sociální situace společnosti, tradice, společenské vědomí a morálka. V subjektivní povaze základní svobody člověka tkví nebezpečí střetů, ale k tomu má lidstvo i jeho příslušníci nástroj – lidský rozum, zvláštní a čipy nenahraditelnou kombinaci intelektu, citu a vůle.

Mohu činit to, co jinému nevadí. Mohu se – na lavičce pod lípou – dívat na západ slunce nad Šumavou a držet se za ruku s milovanou a milující manželkou. Mohu činit, co jinému neškodí. Mohu – jak tam sedíme – nadávat na lesníky či na ekologické aktivisty, kteří někde v dálce možná právě zachraňují/ničí Boubín.

Mohu činit, co škodí mně, nikoliv však jinému. Mohu – na té lavičce a při tom nadávání – kouřit a cpát se tučným hamburgerem. Mohu i činit, co by jinému mohlo škodit nebo ho obtěžovat, pokud s tím druhý souhlasí, nebo pokud přijmu sám za sebe opatření, abych té škodě zabránil. V krajní nouzi nebo nutné obraně mohu činit jinému dokonce škodu, neboť tak, zjednodušeně řečeno, bráním škodě horší. Mohu činit vše, co mi nezakazuje moudrý zákon nebo mravní imperativ.

Roztáčení spirály

Burácí-li vyprodaný stadion „hop, hop, hop“, může to trhat uši, ale svobodu člověka to neporušuje. Jediná rada – nechoďte tam, když nechcete. Sedíte-li doma a parta fanoušků hodinu řve ve vaší ulici, vaše svoboda člověka je narušena. Jak snadné, milý Watsone, poznamenal by slavný detektiv. Jak složité, povzdechnou si vynálezci nových svobod a neprodleně vymyslí, že i na ten řev pod vašimi okny má někdo základní lidské právo.

Umělé rozmělňování přirozených základních lidských a občanských práv je nebezpečné a oslabuje jejich význam. Jakmile shledáme, že za základní lidské právo mnohonásobného bestiálního vraha ve vězení je třeba považovat volný přístup k internetu, roztáčíme spirálu vynalézání základních lidských a občanských práv donekonečna. Až budou díky novodobým vynálezcům všechna práva patřit k základním, budeme všichni generály, jimž lze jen doporučit, aby se po povelu k útoku neohlíželi, zda za nimi šturmuje vojsko. Nešturmuje, protože žádné nezbylo.

Honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere – čestně žít, nikomu neškodit, každému dát, co jeho jest. K tomu všemu stačí onen, občanským zákoníkem nepříliš hezky, leč v tomto ohledu zřetelně označený „rozum průměrného člověka“.

V krajní nouzi nebo nutné obraně mohu činit jinému dokonce škodu, neboť tak, zjednodušeně řečeno, bráním škodě horší. Mohu činit vše, co mi nezakazuje moudrý zákon nebo mravní imperativ.