Rukopisů lež i krása

Před dvěma staletími – 16. září 1817 – byly ve věži královédvorského kostela nalezeny nejslavnější „fake news“

Lidove noviny - - Televize - MARTIN C. PUTNA

Dvě stě již tomu let, co velký slovanský učenec Václav Hanka se svými přáteli objevil a vydal Rukopis královédvorský, tento klenot staročeské poezie; právem byl pak jako první z českoslovanských výtečníků pohřben do půdy národního pohřebiště na Vyšehradě.

Dvě stě již tomu let, co lhář a podvodník Václav Hanka zfalšoval Rukopis královédvorský, tuto ostudu moderních národních dějin; stejně jako je ostudou i jeho hrob na Vyšehradě.

Obě tyto věty platily v české veřejnosti za zcela samozřejmé, nepotřebující dalšího vysvětlování. Platily za jednu ze základních tezí národní identity. Ta druhá platí dodnes – až na to, že otázka Rukopisu krá- lovédvorského už téměř nikoho nezajímá, natožpak Hankův hrob na Vyšehradě.

Z hlediska literární vědy je vše dořešeno. Rukopis královédvorský is Rukopisem zelenohorským, svým „starším“bratrem co do údajné letitosti a „mladším“co do data objevu, je pečlivě vydán v edici Národní knižnice. Je vydán jakožto dokument národního obrození, v přesném přepisu i v přebásnění Kamila Bednáře, s důkladným editorským a historickým komentářem Dalibora Dobiáše. Je zapojován do postmoderního hraní a pohrávání si s českými dějinami – od Macurova dnes již klasického upozornění na „hravou“povahu českého obrození až po ženskou dvojici „Hanka a Linda“v próze Miloše Urbana a v cimrmanovském Českém nebi.

Zdaleka však není „dořešeno“vše ze současných debat o české národní identitě – ani z hlediska představ o tom, co je etika vědecké práce, etika nakládání s fakty, ba vůbec o tom, co je pravda a co je lež. Ba, jeden z nejděsivějších fenoménů posledních let, tedy „fake news“, nás znovu vedou k Rukopisům. Tu i tam totéž přání, aby fakta byla tak, jak je chceme mít, protože nás k tomu vede naše přesvědčení o světě – naše „víra“, obvykle spíš v pseudonáboženském než náboženském smyslu. Tu i tam zarytost té které pseudovíry. Když je lež odhalena, reagují ti, kdo v ni věřili: Není to pravda, ale být by mohla!

Půvab vymyšlené češtiny

Mezi Rukopisy a současnými „fake news“je samozřejmě jeden zásadní rozdíl: „fake news“, jaké produkují současné internetové hnojomety, nemají žádnou estetickou hodnotu a žádnou imaginaci. A i kdyby bylo možné mluvit o jisté zvrácené imaginaci prokremelských švábů (smutně proslulá „zpráva“o tříleté ruské holčice, kterou prý ukrajinští fašisté ukřižovali) – o estetické hodnotě mluvit rozhodně nelze. Zato oba rukopisy svou estetickou hodnotu mají: jsou to velmi zdařilé romantické imitace středověké poezie.

Patří dokonce k tomu nejlepšímu, co v takto rané epoše novodobé české literatury vzniklo. Do roku 1817 tu byly jen Puchmajerovy škobrtavé rokokové almanachy či „básnění učenců“, jako byl Jungmann (a koneckonců i sám Hanka). Snad jen jediné do jisté míry velké básnické dílo se před Rukopisy objevilo, totiž Vznešenost přírody (1813) Miloty Zdirada Poláka. Kollárova Slávy dcera přišla až po Rukopisech, o Máchově Máji ani nemluvě.

Půvab Rukopisů tkví zejména v jejich lyrických pasážích – v jejich stylizované naivitě, v jejich romantickém vidění „oživené“přírody. Například v elegické písni Jelen o smrti mladého hrdiny:

Běháše jelen po horách / po vlasti poskakova / po horách, po dolinách / krásná parohy nosi (…) Nenie juž junoše v horách! / Podskoči naň zdě lstivo lutý vrah / zaměši zraky zlobú zapolena / uderi těžkým mlatem v prsi / zevzněchu mutno žalostiví lesi / vyrazi z junoše dušu, dušicu! / Sě vyletě pěkným, táhlým hrdlem / z hrdla krásnýma rtoma (…) / Leže junoše v chladnéj zemi / na junoši roste dubec, dub.

Samozřejmě, značná část tohoto půvabu je půvabem oné imitace – onoho dvojnásob „vymyšleného“jazyka: obrozenci, kteří ještě „za pochodu“dotvářejí novodobou češtinu, zároveň se svými nedokonalými znalostmi vymýšlejí češtinu středověkou. V jednadvacátém století je půvab Rukopisů také půvabem nechtěného bizáru. Ale to se více či méně týká řady děl českého romantismu, viz onu Kollárovu Slávy dceru, kterou lze dnes číst i jako patafyzickou grotesku. A týká se to i děl českého baroku, jejichž groteskní potenciál odhalil tak skvěle Josef Váchal. Odhalil – a tak skvěle imitoval…

Vrcholem jazykové tvořivosti Rukopisů je bezpochyby báseň Libušin soud z Rukopisu zelenohorského. Ne tolik její epické jádro, líčící onen spor dvou bratří – ale její lyrický začátek:

Aj, Vltevo, če mutiši vodu / če mutiši vodu strebropěnu? / za tě lutá rozvlájaše búra / sesypavši tuču šíra neba / oplakavše glavy gor zelených / vyplakavši zlatopiskú glínu?

Slovům, kterámají imitovat češtinu devátého století, téměř nerozumíme – ale vnímáme tu zvukomalbu, slyšíme tu melodii. Ano, melodii: melodie počátku Smetanovy Vltavy jako by byla hudebním protějškem této básně, kterou Smetana znal a miloval, jako všichni obrozenci jeho doby.

Literární vědci i historici mají jasno dávno: oba slavné české rukopisy – Královédvorský i Zelenohorský – jsou padělkem. Ostudou. Když dnes ale přijde řeč na to, co je a není možné při mediálním nakládání s fakty, případně kde je hranice mezi pravdou a lží, vracejí se s mrazivou neodbytností otázky, před něž nás oba falzifikáty kdysi postavily. Mezi a současnými „fake news“je samozřejmě zásadní rozdíl: „fake news“produkované internetovými hnojomety nemají estetickou hodnotu ani imaginaci

Uklidit na Vyšehrad

Věru to není jen Smetana. Nelze rozumět kanonickým dílům českého 19. století – literárním, hudebním ani výtvarným –, pokud se z našeho vědomí o obrození škrtnou Rukopisy. Nelze rozumět Smetanovi ani Alšovi, Národnímu divadlu ani Národnímu muzeu, ani tomu Vyšehradu coby národnímu pohřebišti „výtečníků“.

Jeden příklad za všechny: na Vyšehradě jsou dnes umístěna čtyři monumentální Myslbekova sousoší, která původně stávala na Palackého mostě. Tvořila jakýsi špalír, směřující k ústřední soše Františka Palackého. Palacký stojí na svém místě dodnes. Proč už na mostě nestojí jeho špalír? Jednak proto, že sochy na mostě byly za náletu roku 1945 poškozeny – a jednak proto, že nutnost opravy se stala záminkou k jejich pozdějšímu „uklizení“na Vyšehrad. Tam, v sousedství pohřebiště „výtečníků“, ve tvrzi českých obrozenských mýtů, ať si stojí.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.