Rukopisů lež i krása

Lidove noviny - - Orientace Téma -

donedávna) v rámci Ameriky specifický „národ“, ba kdysi dokonce usilující o vlastní nezávislý stát.

Srovnání českých Rukopisů s Knihou Mormon pak ukazuje ještě jednou věc: Jak velmi záleží nejen na „starém rukopisu“samotném, tedy na kvalitě jeho textů i na kvalitě falzifikátorské práce a objevitelské historky – nýbrž i na síle komunity, která „starý rukopis“pokládá za svou „svatou knihu“.

Běda zrádcům národa

V Masarykově době to byla síla naprosté většiny české pozdně obrozenské veřejnosti. Masaryk se svými druhy vyvratiteli byl předmětem nenávisti i posměchu, vtělovaného mimo jiné do „kramářských“písní. Roku 1886 tak na nápěv U kanónu stál vznikla Nová píseň o hrozném zfalšování starých památek, objeveném skrze dvě hvězdy českých a vysokých škol pražských:

Lidi zlatý to je škandál / v Praze strh se hroznej randál / Pro dvě moudré palice / To mě mrzí velice, / že co svět světem stál, / vše Hanka zfalšoval.

Ony dvě „palice“jsou pak i přímo osloveny – jakožto osamělí ztroskotanci, ne-li zaprodanci:

Gebaure a Masaryku / co teď máte z toho křiku? / Ledaže je vám nanic / Nedokážete pranic.

Zapomenutou píseň vynesl na světlo Přemysl Rut, vřadiv ji do historického zpěvníku Gloria et gaudium – česká písnička mezi kostelem a hospodou (2013). Její text zní dnes jako absurdita stejně dokonalá, jak dokonalou absurditou se tehdejším Čechům jevilo tehdejší Masarykovo počínání. Jenomže jiné komunity, ať národní, či církevní, se svých „svatých knih“dodnes drží zuby nehty a dodnes prohlašují za zrádce a vyvrhele ty, kdož by zpochybňovali jejich pravost.

Zkuste v Rusku něco namítnout proti Slovu o pluku Igorově nebo v mormonském prostředí něco proti Knize Mormon. Ruský stát (opět v dojemné kontinuitě carské, bolševické a putinovské) se chová stejně jako mormonská církev, když vynakládá obrovské prostředky na dokazování pravosti svých „svatých knih“. Žádné iluze o vědcích. Vždycky se najde dost vědců, kteří budou dokazovat, co od nich mocenská instituce chce, aby dokazovali: ať proto, že tomu sami věří nebo věřit chtějí – nebo proto, že chtějí mít ve své komunitě klid. Klid a granty.

Ale zároveň jsou to právě vědci, kdo rozmanité „staré rukopisy“v průběhu dějin sami produkovali! Možná však lépe než slovo „vědec“užíti „učenec“. S „vědcem“pojí se podvědomě bezpodmínečná serióznost – byť, jak se ukazuje nejen na tomto příkladu, to může být spíš jen konformita. „Učenec“, jak ho chápala předmoderní doba, naproti tomu smí být – a má být – imunní vůči svodům institucí a grantů. To souvisí trochu i s tím, že smí být – a má být – do nějaké míry nepraktický a pošetilý. A to zase souvisí s tím, že smí být – a má být – do nějaké míry tvořivý a hravý.

„Učenec“není striktně oddělen od umělce. Práce učenecká právě proto, že je ve své každodennosti tak šedivá a úmorná, může také učence vést k potřebě úlevy a švandy – i z vlastní práce. Z fenoménu „nalezených rukopisů“si dělá švandu již François Rabelais, sám učenec i literát: do Gargantuy a Pantagruela zařadil i „dokumentární zápis“o nále- zu etruské hrobky – a v ní starého rukopisu – a v něm Gargantuova rodokmenu – a za ním groteskní básně Protijed z tlachanin.

V zorném úhlu učenecké tvořivosti a učenecké švandy se problém Rukopisů vyjevuje ještě jinak. Vedle „pravdy“a „lži“je i fenomén mystifikace. Vedle autentického textu a zfalšovaného textu je i fenomén textu dotvořeného z existujících pramenů. Zvláště to platí pro romantickou epochu. Její učenci přece přinesli nejen díla zgruntu vymyšlená a díla z opravdových rukopisů objevená a vydaná (za všechna třeba německá Píseň o Nibelunzích nebo český Mastičkář), ale také díla stojící kdesi na pomezí. Finský učenec Elias Lönnrot sbíral autentické lidové texty a na jejich základě pak složil finský národní epos Kalevala (1835). Podobným způsobem vytvořil Hersart de la Villemarqué své „básnické dějiny Bretaně“Barzaz Breiz (1839–1867).

Falzátoři a objevitelé

To i ono jsou díla míněná vážně, jako ony „svaté knihy“pro národy, které svých „svatých knih“dosud nemají. Pak jsou ovšem i čiré mystifikace nebo mystifikační prvky vložené do „vážných“děl – nejčastěji vymyšlení autoři či spoluautoři nebo odkazy na neexistující knihy.

Kupříkladu rumunský učenec a literát Ion Budai-Deleanu psal zhruba ve stejných letech, kdy Hanka připravoval Rukopisy, svůj heroikomický epos Cikaniáda. Ten pak ale uvedl jakožto „nalezený rukopis“a ještě ho doplnil o „poznámky pod čarou“, v nichž se smyšlení pedantští komentátoři („pan Simplician“, „pan Idiotisean“, „pan Erudician“, „otec Desidemon“, „pan Musofil“) hádají o správný výklad textu. Zároveň však toto dílo, jehož mystifikační složka je jasně přiznaná, mělo sloužit podobně jako dílo Hankovo, jako Slovo o pluku Igorově nebo jako pravá Píseň o Nibelunzích – tedy jako epos „všenárodní“, do něhož si celá národní komunita může promítat své city a tužby, své představy a chápání toho, „kdo jsme my“.

A aby byla dobová situace Hankovy éry (v širším slova smyslu) ještě složitější: zatímco mnozí falzátoři jsou oslavováni jakožto velcí objevitelé, někteří velcí objevitelé jsou haněni jakožto falzátoři. Nejslavnější a nejsmutnější obětí byl francouzský průkopnický orientalista Abraham Anquetil-Duperron, který roku 1776 vydal první překlad Avesty, skutečné svaté knihy perského zoroastrismu – a byl učenou veřejností vypískán coby trapný padělatel. Učená veřejnost totiž měla svou představu, jak má kniha Zarathustrovy moudrosti vypadat. Když vypadala jinak, učenci pískali. Své rehabilitace se Anquetil-Duperron nedožil…

Učencův smích i nářek

Co z toho všeho plyne pro dnešek? Ono mnohoznačné pohybování se starých učenců a literátů mezi faktografickou přesností, tvořivostí a mystifikací se dočkalo velké rehabilitace, ba oslavy v éře postmoderny na sklonku 20. století. Motiv „nalezeného rukopisu“, jeho pečlivé „edice“a výkladu je nejenže jednou z nejoblíbenějších forem „učeného smíchu“, ale může se stávat i smíchem masově srozumitelným – viz fenomén „nálezů“her Járy Cimrmana. Již zmíněn byl Vladimír Macura a jeho koncept obrozenské hravosti. V evropském kontextu musí být zmíněn Umberto Eco, který do románů Jméno růže či Baudolino vtělil své úvahy postmoderního učence a filozofa kultury o mnoha rovinách pravdy textu.

Macura a Eco si však asi nedovedli představit, že za pár let přijde éra, ve které nebudou vznikat (jen) mystifikace a podvrhy přiznané, vytvářené pro radost ze hry a nabízející čtenáři estetický požitek z luštění, případně i zlost, rozpoznal-li své napálení. Že přijde éra, v níž mystifikace a podvrhy budemotivovat nenávist. Ve které se z mystifikace a podvrhu stane zase docela obyčejná sprostá lež.

Eco ani Macura si asi nedovedli představit, že přijde éra, v níž nebudou vznikat jen mystifikace vytvářené pro potěšení ze hry, ale i podvrhy motivované nenávistí

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.