Návrat náboženství?

Lidove noviny - - Orientace Esej -

Při zkoumání profilu „džihádistů“se ukázalo, že mnozí notoricky ignorovali zásadní příkazy islámu a z koránu znali jen těch několik málo z kontextu vytržených vět, které stále dokola opakují „odborníci na islám“, jichž jsou dnes plné hospody a bulvární média. Bin Ládin byl více inspirován hollywoodskými akčními filmy než klasickou filozofií islámu.

Za Boha a národ

Strach určitých společností z procesu globalizace radikalizuje některé skupiny natolik, že v zápasu za skutečně či domněle ohroženou identitu začínají používat náboženskou rétoriku a symboliku. Pokud jsou lidské emoce příliš silné, sekulární jazyk, sekulární symboly a gesta nejsou schopny je plně vyjádřit. Lidé spontánně sahají k náboženskému jazyku, který však není tak neutrální a „nevinný“, jak se zdálo zastáncům teorie sekularizace. Politický proces se tak mění v pseudonáboženský jev. Političtí protivníci se mění ve „velkého satana“, jejich moc či území v „říši zla“. Například slovenští klerikální nacionalisté, sešikovaní pod heslem Za Boha a národ, povýšili národ na boha. Podobně jedno po internetu kolující současné kázání polského faráře proti migrantům vyměňuje Boha za národ, zaměňuje křesťanskou lásku k Bohu a bližním (včetně nepřátel) za šovinistickou „lásku k Polsku“.

Národ, političtí vůdci a politické instituce (například strana) jsou buď zbožšťováni, nebo démonizováni. To má ovšem osudové politické důsledky: s velkým satanem nelze uzavřít rozumný kompromis a božského vůdce nelze věcně kritizovat. Vnášení apokalyptických obrazů „kulturních válek“do politiky hrozí proměnou politické scény v tragickou krajinu apokalyptické bitvy. Dnes často zneužívaná metafora války v souvislosti s migrací přivolává nebezpečnou transformaci současných kulturních napětí ve skutečnou globální válku, může se stát „sebenaplňujícím proroctvím“. Jedním z největších rizik „boje proti extremismu“je stav, kdy dochází k „přenosu a protipřenosu“– mů- žeme-li si vypůjčit tyto termíny ze slovníku psychoanalýzy –, kdy používáním „obrazů nepřítele“se obě strany začínají navzájem sobě podobat jako zvířata a lidé v Orwellově Farmě zvířat. Hysterická reakce na uprchlíky, zaměňující oběti terorismu za teroristy, a zjednodušené líčení islámu, které si v ničem nezadá s někdejším antisemitským štvaním vůči židovství, mohou pak skutečně migranty radikalizovat a muslimský svět nahánět do náruče džihádistů. Je neomluvitelné, jsou-li tyto nebezpečné nálady šířené nejen populistickými politiky a bulvárními médii, nýbrž v jistých případech dokonce i některými církevními představiteli, kteří by jim měli – podle příkladu papeže Františka – čelit především.

Populisté straší, že nás migranti připraví o identitu. Ve skutečnosti je „migrační krize“vzácnou příležitostí (kairos) k tomu, abychom si uvědomili, nakolik naše civilizace svou morální a kulturní identitu během posledního století ztratila. Požadujeme-li po imigrantech, aby respektovali „naše západní hodnoty“, musíme si položit otázku, kde se s nimi mohou setkat v opravdu přesvědčivé a vitální podobě.

V několika zemích střední a východní Evropy, které se v roce 1989 s nadšením připojily k Západu, vidíme nárůst deziluze a obrat k autoritativním režimům, které se často zaštiťují náboženstvím. Pravi- ce v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku i v sekulární České republice často mluví o potřebě návratu ke křesťanství, ke křesťanským hodnotám Evropy. Co si však pod „křesťanskými hodnotami“představují?

Imunitní systém společnosti

V katolické církvi skončila s pontifikátem dvou velkých papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. jedna dlouhá etapa dějin, jejímž tématem bylo vyrovnání se s modernitou. Považuji za šťastné řešení, k němuž se přihlásil papež Benedikt (ještě jako kardinál) v dialogu s filozofem Jürgenem Habermasem: křesťanství a sekulární humanismus se potřebují navzájem, aby překonaly nebezpečí svých vlastních jednostranností. Namísto kulturní války či nekritické adaptace je třeba hledat kompatibilitu, vyrovnání.

S papežem Františkem vstupuje křesťanství do nové etapy svých dějin. Jejím tématem je setkání s Bohem v podmínkách postmoderní, postsekulární kultury. K tomu je ovšem nezbytné nabídnout hlubší chápání Boha i hlubší chápání církve. Papež František předkládá takový její obraz, který je opakem triumfalismu: církev jako „polní nemocnice“, léčící a obvazující rány.

Náboženství vždy nabízela pedagogicko-terapeutické způsoby, jak – zejména pomocí rituálů a později cestou interpretace – mírnit, sublimovat a kultivovat strach a agresivitu. Nabízela obraz světa jako smysluplného celku a interpretovala nahodilé, zejména tragické životní situace tak, aby zabraňovala děsu z absurdity a nepochopitelnosti. Zároveň vyučovala normám zajišťujícím mír a spravedlnost ve vztazích mezi lidmi a mezi společnostmi. Náboženství – spolu s mnoha formami kultury, které se z náboženství vyvinuly, jako je právo a umění – sloužila coby „imunitní systém“společnosti.

Zároveň se však vyskytovaly po celé dějiny také patologické formy náboženství, které zneužívaly strachu a agresivity k mocenským cílům. V reakci na tato zneužití se objevovala reformní hnutí, ja- kési imunitní prvky uvnitř náboženských systémů samotných. Pokud tyto vnitřní obranné systémy neexistovaly či selhaly, vítězily síly, které přicházely „zvnějšku“, které začínaly odmítat a vyvrhovat celý systém určitého náboženství z „organismu“společnosti.

Otázka dnes nestojí tak, máme-li říci ano, či ne k náboženství, nýbrž k jaké jeho formě můžeme říci „ano“a k jaké musíme říci „ne“. Ve Spojených státech se před lety realizoval výzkum, který měl ověřit hypotézu, že náboženští lidé mají sklon k autoritářství a rigidnímu chápání světa, podobně jako vyznavači totalitárních ideologií fašismu a komunismu. Výsledek nebyl zdaleka jednoznačný: u některých náboženských lidí tomu tak skutečně bylo, zatímco u jiných byly zjištěny naopak silné tendence k altruismu, toleranci a kreativitě. Gordon Allport na základě těchto poznatků rozlišil dva typy náboženskosti: religiozitu vnějškovou (extrinzivní) a niternou (intrinzivní).

Lidé vnějškové (extrinzivní) zbožnosti, pro něž je náboženství nástrojem k dosažení nějakého jiného cíle (například společenského uznání či potvrzení skupinové identity) bývají opravdu rigidní a autoritářští. Lidé niterné (intrinzivní) zbožnosti, pro něž má víra smysl sama o sobě, jsou spíš otevření, tolerantní, flexibilní, společensky senzitivní, obětaví a solidární.

Není pravda, že se náboženství vrací do veřejného prostoru, neboť z něj nikdy neodešlo. Jaké jsou ale dnes jeho podoby? Je islámský extremismus víc inspirován islámem, nebo Hollywoodem? Proč je církev podle papeže Františka spíše „polní nemocnicí“než triumfalistickou institucí? Odpovědi hledá text, který vychází z řeči Tomáše Halíka přednesené na Oxfordské univerzitě v rámci konference Veřejný život a náboženská různost. Pokud jsou lidské emoce příliš silné, sekulární jazyk, sekulární symboly a gesta nejsou schopny je plně vyjádřit. Lidé pak spontánně sahají k jazyku náboženskému.

Lidé vnitřní a vnější

To mi připomíná tvrzení mistra Eckharta, že „vnější člověk má vnějšího Boha a vnitřní člověkmá Boha vnitřního“. Eckhartův výrok můžeme dále rozvést. Vnější člověk, který žije na povrchu, neautenticky, konformně, jehož chování je pouze odrazem toho, jak „se žije“ve světě, bude mít pravděpodobně obraz Boha, který je projekcí společenských poměrů či lidských strachů a přání. Bude vyznávat takový druh náboženství, který Feuerbach, Marx a Freud právem demaskovali jako druh „odcizení“. Teprve ten, kdo uskuteční životní obrat od povrchního života na hloubku, může objevit „vnitřního Boha“. Tato „konverze“není jen změnou „náboženských názorů“, nýbrž hlubokou existenciální proměnou.

Studujeme-li pozorně dnešní náboženskou situaci, všimneme si, že přes všechny velké rozdíly mezi vyznáními i mezi vírou a nevírou neleží ty největší odlišnosti mezi systémy, ale uvnitř nich. Fundamentalistické křesťanství a militantní neoateismus, reprezentovaný řekněme Richardem Dawkinsem, sdílejí stejný naivní obraz Boha i neschopnost představit si pod tímto pojmem cokoli jiného než „velkého strýčka“za kulisami dějin a přírody. Postmoderní teologie, navazující na „negativní teologii“velkých mystiků, cítí jistou blízkost s agnostiky, kteří považují Boha za tajemství přesahující kompetenci rozumových soudů.

Zastánci vnějškového chápání víry uvnitř náboženství jsou si podobní. Například křesťanští strážci „mausolea mrtvého boha“, kteří chápou církev jako ornament světské moci, organizátorku nostalgických slavností a oporu pravicového nacionalismu, se od muslimských fundamentalistů liší jistě užívanými prostředky, ale podobají se navzájem mentalitou, snahou zachránit či nastolit svět, který už není. A přes všechny hranice kultur jsou si blízcí lidé, kteří se nepovažují za „majitele pravdy“, nýbrž za hledače, kteří se jako Abrahám s vírou a nadějí „vydali na cestu, ačkoliv nevědí, kam vede“.

Andrea del Sarto, olej na dřevě, 1522. FOTO PROFIMEDIA

Obětování Izáka.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.