„Faktický“vítěz voleb

V demokraciích dnes posilují populisté a protestní strany, politice vládnou silácká gesta

Lidove noviny - - Názory -

Americký politolog Fareed Zakaria otevřel své vystoupení na červnovém Aspen Ideas Festival úvahou na téma, že každé historické údobí nám nejvíc charakterizují slova, která v oné době padla. Připomněl Franklina D. Roosevelta a jeho větu „Jediné, čeho se musíme opravdu bát, je náš vlastní strach.“a Johna F. Kennedyho s jeho „Neptejte se, co vlast může udělat pro vás. Ptejte se, co vy můžete udělat pro vlast.“. Když uvažoval o dnešku, konstatoval ironicky, že z poslední americké prezidentské kampaně se dost možná nejvíc do paměti zapíše debata, v níž senátor Marko Rubio obvinil svého soupeře o republikánskou nominaci Donalda Trumpa, že má malý penis. Ten se podle očekávání rozhořčil. Nikoli proto, že tohle opravdu s debatou o politické budoucnosti Spojených států nesouvisí a zcela ji devalvuje, nýbrž se rázně ohradil, že Mark Rubio nemá, pokud jde o velikost jeho přirození, v žádném případě pravdu.

Vše do jednoho tweetu

Nepodceňujme politologovu anekdotu. Patří k těm, které vystihují podstatu problému – a zdaleka nejen amerického: velká a rozhodující témata, která z povahy svého obsahu jsou hůře sdělitelná, nahrazují v politické debatě hádky o věci zcela nepodstatné, doprovázené siláckými gesty. Respekt k soupeři, rozdílnému názoru či prostě komukoli jinému, kdo není členem mé názorové bubliny, je nahrazován despektem. V takové politice čím dál víc vítězí nad hledáním konsenzu, na němž je liberální demokracie vystavěna, pouhé kingkongovské bušení do hrudi a hromadění slibů, jejichž nesplnitelnost nikomu nevadí. Populismus, jednoduchá poselství, která se vejdou do jednoho tweetu: Mexičané vám berou práci, Číňané továrny a muslimové vás chtějí zabít.

Je to účinná, avšak vysoce riskantní forma politiky. Může se totiž snadno vymknout z displeje mobilu. Poslední příklad je pořád ještě živý. Silácké noční tweety adresované do Pchjongjangu diktá- torovi, na jehož mentální stabilitu by nevsadil ani diagnostikovaný gambler po prvním sezení s psychoterapeutem a jenž ke vší smůle má i jaderné zbraně, sice globální jadernou válku nejspíš nevyvolají, avšak konflikt, který může připravit o život pár milionů lidí na sever i na jih od 38. rovnoběžky, ano. Naštěstí v Bílém domě nahradila ideology surfující na vzedmuté vlně populismu, kteří Trumpa provázeli kampaní a prvními měsíci vlády, trojice zkušených generálů. Na rozdíl od svého šéfa zažili, co dokáže válka, i když není světová, a vědí, jak důležité je rozlišovat mezi účinným odstrašováním, jež je tu namístě, a pouhou provokací, intuitivně kalkulující s tím, že problém budou řešit jiní. Zabavit prezidentovi mobil a vydat mu ho až po skončení funkčního období však bohužel nemohou.

Zakariova přednáška se jmenovala „Jak jsme se v tom octli? Kořeny a budoucnost populismu“, a i když vycházela z americké situace, měli bychom se stejně ptát všude: Jak jsme se v tom octli? Ve všech systémech stojících na volební demokracii (může mít s liberální demokracií ovšem společné jen volby, pro příklad stačí zahledět se do Polska) sílí populistické strany a hnutí. Ve skutečně liberálních demokraciích dosud nevyhrávají, získávají však na úkor tradičních stran tak vysoké procento hlasů, že nejpozději den po vyhlášení výsledků začínají být označovány za „faktického vítěze voleb“– viz čerstvý příklad AfD po německých volbách.

Stále silnější populisté

Důvodů, proč tomu tak je, lze snadno vyjmenovat víc. Technokratická politika tradičních stran a jejich nesrozumitelnost jsou tím, co hlavně povzbuzuje protestní či populistické politické proudy. Lze se sice vymlouvat na to, že právě tradiční strany se snaží vyrovnat se složitými, špatně komunikovatelnými a potažmo nepopulárními tématy, nicméně výmluva fakta nemění: populismus převládá.

Tak se stalo, že i u nás je nejsilnějším hráčem v zemi hnutí ANO, opírající se o protestní voličskou bázi, že rostou ryze protestní Piráti, že komunisté, ač komunismus dávno zetlel, si stále drží pozice, že zcela populistická Strana přímé demokracie má volební potenciál slibující dvouciferný výsledek. Mimochodem, třebaže se o to, kdo je český Trump, přetahovali Zeman s Babišem, ve skutečnosti je mu na české politické scéně nejbližší Tomio Okamura: útočnou, podbízivou rétorikou, nacvičenou v televizních reality shows, nerespektováním faktů, slibováním nemožného, užíváním sociálních sítí a netradičních metod komunikace. I tématem vnějšího nepřítele jako hlavní hrozby národního štěstí. Vsadím se, že i on bude nejpozději deset minut po ohlášení výsledků označen za „faktického vítěze voleb“. Ještě že jen faktického, chce se dodat – a pranic neutěší, že v předvolební debatě zatím téma velikosti penisu nepadlo. I když, ještě jsou před námi tři týdny kampaně…

Autor je bývalým šéfredaktorem LN

Novinář a spisovatel

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.