Zoufalství a čísla básníkova

Lidove noviny - - Názory -

Den české státnosti, blížící se volby a dokonce i nadcházející 99. narozeniny republiky vybízejí k mnohým bilancím, výkřikům i manifestům. Jedním z nich je i knížka Jak probudit Česko, pozoruhodný text novináře a pedagoga Davida Klimeše, jejž ani Chlívek neumí zařadit. Z jedné strany je rámován (s jistou nadsázkou) Zolovým J’accuse! či snad ještě lépe třeba Otázkou sociální Tomáše Masaryka, z druhé strany pak obyčejnými novinovými sloupky.

Autor jako by vzal doslova větu „komentáře se mají psát tak, aby se podle nich politika dala dělat“a stvořil jakýsi manifest: soubor největších společenskoekonomických pastí dnešního Česka a zároveň rámcový plán, co by se mělo dělat. Jinak řečeno: co by měli politici vědět, plánovat a slibovat namísto levnějšího másla, piva a snižování daní.

Takový přístup zavání mesianismem v množství větším než malém. Na druhou stranu prosíme o jistou empatii: frustrace novináře, který plynně cituje z německých, francouzských či anglických zdrojů je po letech debat s politiky a jejich expertními týmy pochopitelná. Naše špičky vědí, jak si zajistit podporu na kongresu či jak koupit článek na Parlamentních listech, ale o skutečných problémech republiky netuší skoro nic. Absolutně neví, jak budou vypadat penze za dvacet let, jak vy- soké sociální pojištění brání firmám ve zvyšování mezd, jak právě rostoucí výplaty paradoxně ohrožují současný sociální smír a už vůbec netuší, co si počít, až zdravotnictví dojdou peníze či lidé.

Klimeš říká, že současné pohodlí a dobrá nálada dlouho nevydrží. Situace, kterou nazývá Pax Bohemica, je postavená na nízkých mzdách (a s tím spojené tradičně nízké nezaměstnanosti), růstu postaveném na zahraničních investicích a dlouhodobém sociálním smíru tu nebude navždy – a Česku žádný think tank ani politik neříkají, kudy dál.

V druhé části eseje Klimeš píše text, jenž připomíná volební programy, tak jak vypadaly v devadesátých letech. Tehdy se partaje nestyděly ani za to, že říkají, že by Česko mělo vypadat jinak, ani za ambiciozní reformy. Druhá půlka eseje je tedy takřka detailní návod.

Klimešovi lze vyčítat mnohé. V prvé řadě nedokazuje dostatečně, proč se současný model a smír nutně vyčerpá. Stejně tak můžeme roztrhat formu: autor míchá statistiky OECD s webovými glosami, až příliš často cituje sebe sama (Masaryk, Klimeš, Světová banka, Klimeš, Mezinárodní měnový fond, Klimeš). Přesto z textu čpí autorovo ego mnohém méně, než by se mohlo zdát; manifest se skutečně blíží Zolovu Žaluji!: Proč politici nic neděláte, když je situace tristní a náprava není tak složitá?

Chlívek, jak je nejen z tohoto textu patrné, není úplným přítelem toho, aby novináři „dělali politiku“, byť v podobě psaní manifestů. Ale pravdou je, že probouzet a kropit studenou vodou tato země potřebuje. A Klimeš kropí, co to dá.

Úspěch postavený na nízkých mzdách, nízké nezaměstnanosti, růstu opřeném o zahraniční investice a sociálním smíru tu nebude navždy. A žádný think tank ani politik neříkají, kudy dál.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.