8.

Lenin se rozhodl v Brestu Litevském obětovat velkou část území Ruska, aby zachránil bolševický režim

Lidove noviny - - Seriál Ln -

Bez ohledu na to, jaké válka způsobovala utrpení, bylo jasné, že jakmile Rusko přestane bojovat, bude jen nemohoucně přihlížet, jak mu diktují své podmínky vítězné Německo a Rakousko-Uhersko. Stěží by také zabránilo rozpadu své evropské a kavkazské části. Kdo by se to odvážil riskovat?

Někdo přece. Stejně tvrdošíjně, jak prosazoval urychlený převrat, hodlal Lenin ukončit i válku. Proti názoru většiny byl přesvědčen, že je bezpodmínečně nutné uzavřít mír i za cenu, že Rusko ztratí podstatné části svých dosavadních území. Nechtěl udržet Rusko v jeho původní, imperiální podobě, jeho cílem bylo zachránit bolševický režim. Navíc čekal, až inspirovány ruským děním vypuknou revoluce také v Německu, Rakousku-Uhersku a Francii.

Dne 26. října rada lidových komisařů vydala dekret o míru, v němž vyzývala válčící mocnosti, aby ukončily nepřátelství a zahájily jednání o míru bez anexí a kontribucí. Vyzýval také dělníky v Evropě, aby se postavili za sovětské stanovisko a vytvořili tak dostatečný nátlak na své vlády za spravedlivý mír.

Čekání na revoluce v Evropě

Nejprve bylo v těžce rozbombardované hraniční pevnosti v Brestu Litevském 15. prosince 1917 podepsáno příměří mezi Rakousko-Uherskem, Německem, Bulharskem, Osmanskou říší a Ruskem. Jenže bolševici hráli o čas. Vedení ruské delegace převzal nově jmenovaný komisař pro zahraniční věci Lev Trockij a heslem se stalo poněkud nejasné „ani válka, ani mír“. Bolševici netrpělivě čekali, až jejich protivníci za jednacím stolem zkolabují pod tlakem domácích demonstrací a revolucí. Ty ale nepřicházely.

Trockého taktika nemohla vydržet dlouho. Němci, hnaní vidinou územních zisků na východě, obnovili 18. února 1918 válečné operace a stupňovali své požadavky, včetně protektorátů nad Ukrajinou a Pobaltím. Lenin už neměl na výběr a chtěl mír za každou cenu, aby získal čas a strategickou výhodu v rozbíhající se občanské válce.

Brestlitevský mír vstoupil v platnost 3. března 1918. Bolševické vedení se rozštěpilo – smlouvu odmítl Nikolaj Bucharin a „levičáci“, kteří ji označovali za kapitulaci před imperialismem. Nesouhlasili ani levicoví eseři, kteří rezignovali na své posty ve vládě. Nakonec se Trockij zdržel hlasování a Leninova kapitulace prošla.

Pro dohodové mocnosti to byl šok, který mohl zvrátit poměr sil na západní frontě. V berlínské Wilhelmstrasse, sídle ministerstva zahraničí, mohli bouchat šampaňské. Jejich plán – pomocí vnitřní dezintegrace oslabit, nebo dokonce vyřadit svého protivníka z boje – se v případě nejslabšího článku Dohody, Ruska, zdařil.

Také menší národy se hlásí o slovo

Kromě hladu, války a sociálního napětí rozleptávala bývalou carskou říši i vlna nacionalismů, probuzeného národního sebeurčení a touhy více či méně sebeuvědomělých etnik a jejich elit po samostatných státech. Oslabení centrální moci jim nabídlo možnost své plány uskutečnit. Povedlo se to Finům, Polákům, Lotyšům, Estoncům a Litevcům. Jinde snahy o nezávislost nepřežily turbulence občanské války.

O nezávislost si jako jedni z prvních řekli Ukrajinci. Na začátku března 1917 se zformovala ukrajinská ústřední rada, do jejíhož čela se v dubnu dostal nacionalista a historik Mychajlo Hruievskij. Rada se chtěla podílet na práci celoruského Ústavodárného shromáždění, ale již ne na bolševickém projektu. To vyvolalo válku. Aby v lednu 1918 rada dokázala zastavit postup Rudé armády, obrátila se o podporu na Němce, kterým nabídla obilné dodávky. Ty ale musela násilím vymoci od rolníků, a ztratila tak jejich podporu.

Když německá armáda obsadila Ukrajinu, rozehnala nejen jednotlivé sovětské republiky, které se ustavily v Oděse, Kyjevě a Doněcku, ale rozpustila i radu. Do čela na Německu závislé Ukrajiny Němci dosadili „hejtmana“generála P. P. Skoropadského. Když se po 11. listopadu 1918 Němci stáhli, proměnila se Ukrajina v bojiště mezi Ukrajinskou nacionalistickou radou, Sověty a Rudou armádou, různými anarchistickými skupinami vedenými Nestorem Machnem a také nově ustaveným Polskem Józsefa Pilsudského.

Ještě rychleji než Ukrajina se z orbitu říše vzdalovaly hraniční území, kde se během roku 1917 rychle chopily iniciativy místní národní elity s různým politickým či náboženském směřováním. V Tbilisi a Baku nejprve vznikly mocné a podporované sověty, které po bolševickém převratu směřovaly své země k samostatnosti. Ázerbájdžán, Arménie a Gruzie ale neměly dostatečné vojenské kapacity ani podporu ze zahraničí, takže nakonec podlehly útokům Rudé armády a znovu byly připojeny k sovětské reinkarnaci carské říše.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.