Vídeň ukazuje, jak na výstavy

Lidove noviny - - Kultura - RADIM KOPÁČ

Těla, těla, těla. Na takového společného jmenovatele by se daly převést výstavy, které právě běží v předvánoční Vídni: Bruegel, Rubens, Raffael, Rühm či Hodler. A jsou to plnohodnotné retrospektivy, každá kolem stovky děl, ne zápůjčka nějakých dvou tří kusů, jak si musel zvyknout našinec v Česku.

Pieter Bruegel (1525–1569), který visí v Albertině do 3. prosince, toho nabízí asi nejvíc. Výstava jde především po jeho grafické práci, menších, ale intenzivnějších, koncentrovanějších formátech. Ty chytnou diváka minimálně dvojím. Jednak perfektně, neomylně zvládnutým řemeslem, přesným a citlivým v nejjemnějším detailu, jednak kontrastními obsahy. Nalevo záběry raněnovověké všednodenní skutečnosti, pohledy do pekárny nebo na pole při žních, napravo pak naplno uvolněný proud umělcovy fantazie, na který mohli později navázat třeba Goya ve svých Caprichos nebo surrealisté.

A kdo by litoval, že tu nejsou k mání slavné velkoformátové oleje, ony přelidněné, chaotické scény, které daly vzniknout pojmu „brajgl“, stačí nakouknout v Kunsthistorickém muzeu, které hostí Rubense, do vedlejších sálů – je tu vše.

Raffaelovi medici, Rühmova nahá abeceda

Ale zpátky do Albertiny. Výstavou číslo dvě, běžící do 7. ledna, je tady Raffael (1483–1520). A opět vítězí komorní technika. Prací je tu k vidění na sto padesát. Jenže kvantita nezaručuje kvalitu. Raffael sice patří s Michelangelem a Leonardem da Vincim k hvězdám italské renesance, jenže v Albertině působí kolekce jeho skic a přípravných prací jako manuál pro studenty prvního ročníku medicíny. Hlava, tělo, údy, hry šlach a svalů. Výrazově zaměnitelné, tematicky stereotypní. Návštěvník odchází poměrně zklamaný.

Naštěstí do Kunstfora, které patří do 28. ledna Gerhardu Rühmovi (ročník 1930), je to kousek. Kdo je Gerhard Rühm? Pojem o něm může mít v Čechách spíš čtenář než divák. Jeho experimentální texty, které vytvářel od padesátých let minulého století pod hlavičkou slavné Wiener Gruppe, uvedli v překladech Josef Hiršal a Bohumila Grögerová, v roce 2015 je pak připomněla stejnojmenná antologie.

Rühm se ale nespokojil se slovem. Na výstavě je na jedné fotografii po boku Johna Cage a Nam June Paika, tedy průkopníků nových cest ve vážné hudbě a videoartu. Čili slovo, obraz, zvuk, obraz v pohybu. Oblíbená je technika koláže, ale Rühmovi by Kolářův Slovník metod asi nestačil.

Navíc u něj slovo bylo velmi často tělem: z nahých těl vyskládal abecedu, do koláží zamontoval pornografické scény, ženské křivky použil namísto not v partituře. Wiener Gruppe to neměla v poválečném Rakousku snadné. Připomínala jeho nežádoucíminulost. To stigma je patrné dodnes. Ve výstavních sálech bylo prázdno. Rakušané svému Rühmovi nerozumějí.

Rubens v obležení diváků, Hodler stojí v pozadí

Na rozdíl od Rubense (1577–1640), který je ve zmíněném Kunsthistorickém muzeu k vidění do 21. ledna. Sály s jeho velkoformátovými oleji praskají ve švech, dostat se k obrazům vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Přičemž Rubens je stejně smyslově intenzivní, stejně tělesný jako Rühm. Klasické obrazy tu mají přednost a právě v nich vyniká jasně mistrovské zvládnutí dynamiky figur, jejich vypjatosti, napjatosti, přepjatosti.

Rubens sice definuje baroko, ale souběžně je náš současník: je v pohybu, hraje na city. Respektive je víc než náš současník: jemu ještě nechyběl bůh. Právě s ním vedl své vizuální disputace, právě proti jeho ideálnímu stavěl to profánní, lidské. Potrpěl si na monumentálnost, pompéznost, ale měřítko tu mělo důvod – Rubens byl prostě velký umělec.

A Ferdinand Hodler (1853–1918), jehož práce představuje do 22. ledna Leopold Museum? Podtitul výstavy zmiňuje Klimta a Schieleho. Právem: žili ve stejný čas, pracovali na příbuzné umělecké frontě, ovšem Hodler byl vždycky tím „černým vzadu“. Slávy moc nepobral. Výstava ukazuje proč. Spíš bral odvedle než u sebe.

Prověřil dozvuky impresionismu, vyzkoušel si hnilobnou barevnost expresionismu, chvíli patřil k secesi, chvíli fedroval symbolismus. Jednou připomene na svých plátnech robustní těla Maxe Beckmanna, jindy mysticky zbarvené horské scenerie Nikolaje Roericha. Moc původního v něm není. Tuhle upjatost neznal ani Rubens, ani Rühm, ani Bruegel. Ačkoli byl Hodler Švýcar, k typickému Rakousku tak nějak patří. A k Čechám?

Autor je výtvarný a literární kritik

Toto rozměrné plátno dosahující velikosti téměř dva krát tři metry namaloval Rubens okolo roku 1615. FOTO 2× KHM – MUSEUMSVERBAND

Čtyři řeky ráje.

Současná výstavní sezona ve Vídni nabízí několik výrazných retrospektiv. Kunsthistorické muzeum představuje barokního mistra Rubense (na snímku vstup do expozice se sousoším Thésea), Albertina renesančního malíře Raffaela s Vlámem Pieterem Bruegelem, Kuns

Linie těla.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.