Šťastná hodina Západu

Lidove noviny - - Orientace Knihovna -

svůj závazek se ekonomicky v Evropě angažovat – například parlamentní volby v Itálii, které se konaly 17. dubna 1948, by pravděpodobně nedopadly tak přesvědčivým vítězstvím prozápadních křesťanských demokratů Alcida de Gasperiho. Jak uvádí historik William I. Hitchcock, Marshallův plán ve skutečnosti ekonomický růst Evropy nenastartoval. Hospodářská situace totiž nebyla v roce 1947 tak katastrofální, jak ji možná viděli ve Washingtonu.

Velká Británie i Francie například již ke konci tohoto roku překonaly svá předválečná čísla průmyslové produkce. Ekonomická pomoc v rámci Marshallova plánu navíc podle Hitchcocka představovala pouze malou část HDP a kolísala od 2,4% u Velké Británie a 2,9 % u západního Německa k francouzským 6,5 %. Poválečný růst ale způsobil dramatický nedostatek dolarových rezerv, za něž by země mohly nakupovat suroviny a zboží. A právě tento nedostatek dolarů plán pomohl evropským ekonomikám chvíli překlenout. Spíše než o nastartování růstu tak šlo o jeho udržení. Plán umožnil evropským státům mohutně investovat a zároveň udržovat politicky populární, ale nákladné sociální systémy státu blahobytu.

Státy si navíc mohly pomoc upravovat podle svých priorit, a to i přesto, že Washington s konkrétními kroky někdy nesouhlasil. V tom byla ale podle Hitchcocka paradoxně skrytá síla plánu – obnovila se důvěra v možnost zvolit si autonomní ekonomické nástroje i samostatnou politickou agendu na základně demokratického konsenzu. To posílilo strany politického středu a důvěru jejich voličů v nový systém. Francouzi pod vedením Jeana Monneta 67 procent pomoci nasměrovali do nákupu surovin a strojů nezbytných pro rozvoj průmyslové produkce. Britové zase podstatnou část utratili za nákup potravin a také na splacení národního dluhu. Italové sice podle Hitchcocka také uvítali velké množství potravin, uhlí a bavlny, ale v obavě z inflačních tlaků se bránili „francouzské cestě“, tj. státem financovaným rozsáhlým investičním programům. Americké peníze raději uložili do bank a posílili stabilitu bank a své měny.

Podobně nejednoznačný je vliv americké pomoci na západoněmecký „wirtschaftswunder“, kdy se duo kancléř Konrad Adenauer a ministr hospodářství Ludwig Erhard mohlo v období od 1950 do 1960 pochlubit výrazným a stabilním růstem HDP. Klíčem k německému úspěchu byla podle Hitchcocka spíše měnová reforma, kterou Američané zavedli 20. června 1948. Na rozdíl od staré měny měly nové peníze skutečnou hodnotu a lidé si za ně mohli něco reálně nakoupit. Dostávali mzdy, vraceli se do práce, rostla produktivita. Nebyl důvod nabízet zboží na černém trhu a ti, co zboží do té doby hromadili, je dali na volný trh. Byl zrušen přídělový systém na většinu potravin a spotřebního zboží. Plán ale Němcům pomohl tím, že jim nabídl peníze, za něž mohli nakupovat a dovážet zboží. V roce 1948 tak 65 procent dovozu kryli Němci prostředky od Američanů. Marshallův plán tu nesloužil podle historika Charlese Maiera jako palivo, ale jako mazivo, které umožňovalo ekonomickému soukolí hladký chod.

Marshallův plán nezahájil studenou válku – na to již byly rozpory mezi SSSR a USA příliš veliké. Učinil ji ale nevratnou. Byl to bod, za nějž už minimálně v otázce Německa nebylo cesty zpátky. Američané dali najevo, že klíč k poválečné obnově vidí v silném, ekonomicky stabilním kapitalistickém Německu, a to i za cenu, že „obětují“východní zónu, neuzavřou mírovou smlouvu a odsunou sjednocení Německa na základě dohody se Sovětským svazem na neurčito. Sázka na západní Německo měla dalekosáhlé důsledky, které položily základ euroatlantického uspořádání na dalších 40 let – od ekonomické obnovy přes zformování EHS až po založení NATO.

Marshallův plán jako „velký třesk“inicioval nejen vznik západního Německa a de facto stvrdil rozdělení Evropy, ale podnítil i akce směřující ke společné evropské obraně a tím i ke vzniku NATO. Podle Hitchcocka Britové a Francouzi žádali, aby Američané udělali po kroku a), tj. resuscitaci Německa, i krok b) – zavázali se, že toto nové uspořádání budou bránit i v případě, že Moskva přitvrdí a zahájí proti němu politické, ekonomické nebo i vojenské kroky. Bylo nutné přesvědčit nejen již přesvědčené zastánce nové americké zahraničněpolitické strategie kolem prezidenta Trumana, ale i jejich republikánské soupeře, kteří se v osobě klíčového senátora a také jednoho z otců Marshallova plánu, Arthura Vandenberga, pomalu proměňovali ze zarytých izolacionistů v pragmatické podporovatele nové americké globální role. (Marshallův plán je mimochodem i důkazem, že bývaly časy, kdy se američtí Demokraté a Republikáni byli schopni dohodnout a prohlasovat společné zákony…)

Z rozkazu Moskvy

Tomuto posunu výrazně pomohli dva politici z nepřátelského tábora – Klement Gottwald a Josif Stalin. První tím, že 25. února 1948 v čele KSČ úspěšně dokončil převzetímoci a rozmetal iluzi o Československu jako posledním majáku demokracie fúzující se socialismem. Výrazně se tak v březnu 1948 uspíšilo podepsání tzv. Bruselského paktu, jakéhosi evropského předstupně NATO, zavazujícího jeho signatáře Velkou Británií, Francii a země Beneluxu k vzájemné obraně. Stalin pak přispěl tím, že se rozhodl zariskovat, zablokovat Berlín a nakonec neúspěšně vytlačit Spojence z jejich sektorů.

Obě akce ukázaly, že hrozí reálné nebezpečí otevřeného střetu s Moskvou. I v tomto smyslu Marshallův plán pomohl, a to jako nárazník proti západoevropským komunistickým stranám, jejichž revolučního potenciálu i přímého napojení na Moskvu se Západ tolik obával. Francouzští i italští komunisté museli podle instrukcí z Moskvy povinně proti plánu bojovat. Jenže narušování vykládky amerického zboží v přístavech jim odhánělo voliče směrem ke středovým stranám a umírněných socialistům. Levice se rozštěpila na prozápadní socia- listy a promoskevské komunisty, z čehož profitovali spíše pravicoví liberálové a křesťanští demokraté, kteří v řadě západoevropských zemí, i s výraznou americkou zákulisní pomocí, převzali na řadu volebních období otěže vlády.

Marshallův plán ve své původní podobě netrval dlouho. Studená válka brzy nabyla „horké“podoby a pod vlivem korejského konfliktu začaly USA podle Hitchcocka mnohem více prosazovat zvyšování výdajů na zbrojení na úkor pouhé ekonomické pomoci. Západní Evropu čekala další „revoluce“. Jen deset let po skončení druhé světové války vplulo západní Německo jako nejspolehlivější americká „letadlová loď“v Evropě do Severoatlantické aliance.

Každá kniha o historii odráží kontext doby, v níž ji autor píše. Nejinak je tomu i u Steila, jenž nezakrývá, že Marshallův plán považuje i za užitečnou lekci pro současnou americkou administrativu. V narážce na heslo prezidenta Donalda Trumpa jej označuje za jeden z nejúspěšnějších příkladů zahraniční politiky „America First“. Podle Steila si totiž Spojené státy prostřednictvím Marshallova plánu nechtěly vynutit krátkodobé obchodní výhody. Americké peníze neměly být určeny na nákup amerických přebytků, ale na nastartování evropské průmyslové výroby.

„Marshallisté“se snažili spíše než protekcionismus povzbudit dovoz. Krátkodobý ekonomický benefit podřídili dlouhodobé politické strategii, na jejímž konci byla ale zase jen obhajoba amerických zájmů. Po druhé světové válce USA vystavěly nebo se podílely na tvorbě sítě mezinárodních institucí, od Spojených národů přes Mezinárodní měnový fond, Světovou banku až po Marhsallův plán. Nedělaly to ale z dobročinnosti, ale z přesvědčení, že nová geopolitická situace, do níž patřily sovětská hrozba a z toho pramenící nutnost „zadržovat komunismus“či dezintegrace britského a francouzského impéria a z toho plynoucí přebírání spojeneckých závazků například v Turecku a Řecku, zvyšuje i americkou zranitelnost.

Logika byla podle Steila jasná – pokud se Evropa ekonomicky nezmátoří a neobnoví se důvěra v liberální demokracii, bude stále pošilhávat po populismu a autoritářství, případně po jiných, na USA nezávislých bezpečnostních garancích. To si ale USA nemohly dovolit – prostě proto, že Evropa patřila mezi důležité obchodní partnery. V opačném případě by musely USA násobně více investovat do své bezpečnosti a udržení svých svobod a způsobu života.

Spíše než o nastartování růstu šlo o jeho udržení. Plán umožnil evropským státům mohutně investovat a zároveň udržovat politicky populární, ale nákladné sociální systémy.

George C. Marshall s americkými skauty, kteří v říjnu 1948 vyhlásili tzv. juniorský Marshallův plán na pomoc strádajícím dětem poválečné Evropy. FOTO ČTK

Muž, který měl plán.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.