Sexuální život slepic

Nedám zdaleka na všechny investigativní reportáže, které vysílá Česká televize, ale ta nedávná o klecovém chovu slepic mi připadala uvěřitelná. Už nějakou dobu kupuju zásadně vejce z volného chovu nebo aspoň tak zvaná podestýlková, i když jsou dražší. A musím říct, že mi bylo v posledním roce trochu divné, jak se jejich nedostatek najednou změnil v dostatek. Alespoň tam, kde nakupuju. Přitom klecí prý zas tak neubývá. Takže může být klidně pravda, že na označení se nedá úplně spoléhat a někde vážně švindlují, což by mě pěkně štvalo.

Ke slepicím mám blízko, vlastně jsem s nimi vyrůstala. Pozoruhodné na tom je, že to nebylo na venkově, ale v Praze, ba dokonce v jejím samém centru. Bez několika slepic se totiž babička vyhnaná po Vítězném

únoru z hospodářství na venkově odmítla k nám do Prahy stěhovat.

Kdykoli jsem konfrontována s deprimujícím obrazem olysalých ptáků v přeplněných klecích, vybavuji si babiččiny tři slepice majestátně kráčející po dlážděném náměstí směrem k hlavnímu vchodu francouzského velvyslanectví, u jehož palácové zdi si mezi kamením konkurovalo několik lákavých trsů nízké trávy s heřmánkem.

Většinou byly ovšem slepičky na dvorku, kde jsme si hrávaly i my děti. Proto jsem si taky všimla jejich trochu zvláštního chování. Občas některá přišla k babičce sedící na lavičce před domovními dveřmi a otočila se k ní zadkem. Babička, jakoby už věděla, o co jde, ten zadek rutinním pohybem maloučko nazdvihla a zdola trochu pomačkala nebo snad podrbala. Když jsem se zeptala, proč to dělá, babička mi řekla, že nemáme kohouta, a slepicám (ano, říkala „slepicám“) to chybí. Neměla jsem tušení, že jde o mou první lekci sexuální výchovy.

S bydlením to naše pražské slepice valné neměly. Našla se pro ně jen malá jeskyňka v kamenné zbořenině plné suti a oddělené od dvora trouchnivějícími vraty. Když se do toho tmavého kouta zaháněly, trochu jsem ty živé tvory litovala. Ovšem jen do té doby, než mě jeden z mých lidských kohoutků časem přivedl na myšlenku, že zbořeniny v centru metropole je pro slepice škoda a že by se dala přestavět na bydlení. Nějakou dobu jsem to nebrala vážně. A je třeba říct, že později, když mě potřeba hnízdění kombinovaná s bytovou nouzí dotlačila k podnikavosti, to nebraly vážně ani příslušné úřady.

Tady chcete opravdu bydlet? Kroutili hlavami pracovníci odboru výstavby národního výboru a vlastně i všichni kolem. A mimochodem, kde na to vezmete peníze?

V kurníku bydlíme už přes čtyřicet let a někteří nám i závidí. Slepicím závidět nelze. V dobách, kdy se mi pletly pod nohy, mě nenapadlo, že by mohly někde skončit úplně bez pohybu, bez sluníčka, bez heřmánku, bez hrabání, ano, i bez sexuálního života. To fakt není fér.

(Vlastně nevím, proč do celé záležitosti pořád pletu ten sex, ale nějak mi přišel taky podstatný.)

RADKA KVAČKOVÁ