Do Brna se vrátil Divadelník
Mistrnou hru Divadelník jednoho z nejvýznačnějších poválečných německy píšících autorů, Rakušana Thomase Bernharda, vrátili na jeviště v brněnském Buranteatru.
Kvůli pandemii odložený titul, avizovaný jako vrchol sezony, nyní vypravil režisér Michal Zetel jako až civilní podívanou, z níž se dramatikova oblíbená témata neokázale, ale o to více šklebí.
Druhdy skandální Bernhard (1931–1989) se od devadesátých let na českém divadle postupně stal exponovaným a opakovaně vyhledávaným autorem. V češtině vyšlo už jeho téměř kompletní prozaické i dramatické dílo, které dříve plodilo tolik skandálů. Paradoxně tento jeho titul, Der Theatermacher (pro toto slovo v podstatě neexistuje český ekvivalent), se nyní v Brně stal teprve třetím tuzemským nastudováním. Slávu Divadelníka (z roku 1985) předznamenala Pitínského památná inscenace s Martinem Hubou v hlavní roli herce Bruscona koncem devadesátých let; Divadelníka vloni s dvacetiletým odstupem připravila ostravská Aréna.
Rakouský dramatik Bernhard byl znám svými radikálními postoji a kritikou maloměšťáctví. O čem je Divadelník? Jde v podstatě o hořkou grotesku, jejímž hrdinou je postarší, zatrpklý principál toužící po velkém uměleckém výkonu, kterým by změnil svět. Tyranský, sebestředný a divadlo vlastně nenávidící umělec deptá svou netalentovanou rodinu a honí ji na turné po různých Zapadákovech. Vše podřizuje záměru sehrát vlastní divadelní hru Kolo dějin, o které je přesvědčen, že je tím nejvýznamnějším mezníkem v dějinách dramatu a jež je vlastně pseudofilozofickou splácanicí historických postav a událostí. Ostatně sám protagonista ve hře sebeuznale pojmenuje velké tvůrčí trio: „Shakespeare, Voltaire a já!“Hádejte, koho z této trojice vidí jako největšího?
Bruscon umanutě angažuje a terorizuje své šmírácké blízké (chrchlající manželka, zmrzačený syn a dementní dcera), účtuje se světem a okolím a je hluboce přesvědčen o své jedinečnosti.
Přesný a sarkastický
Brněnská inscenace Michala Zetela se snaží těžit maximum z velkého obnaženého prostoru sálu, rezignuje na nějaká zbytečná cingrlata v podobě scénické muziky či překotných světelných střihů. Zetel je i autorem tohoto scénografického či v tomto případě prostorového řešení. Tady se vrací na scénu sarkastický, ironický a přesný Thomas Bernhard a nic by jeho výtečný jazyk (jde totiž téměř o monolog Bruscona, který vlastně nikoho nikdy nepustí ke slovu) ani nemělo zastiňovat. Nedočkáte se tak stylizované teatrality v kostýmech (jako v obou jmenovaných inscenacích Divadelníka), nezasypou vás scénické efekty. Je navrch jasné, že vše taky souvisí s finančními možnostmi ekonomicky skomírajícího Buranteatru.
Méně je někdy více a to tady platí dvojnásob. Už jenom proto, že se takto podtrhuje charakteristika pozdních autorových her a jeho proměna dramatické, stále více formalizované řeči. Obsahová sdělení tady místy ani nejsou důležitá; žvaní se dokola o polévce, nesmyslných škrtech ve hře a vážné i směšné tady má stejnou důležitost. Zetelův Divadelník není přízračnou groteskou o samolibém starci, není přiznanou karikaturou zobrazované – slovy autora – rakouské žumpy. Spíše je to obrázek podivného světa, v němž všechny dramatické postavy relativizují a ironizují samy sebe.
Zdařilý návrat
Bruscon Romana Groszmanna není ještě zcela vyhaslý egoistický megaloman či staré monstrum na konci kariéry a stahující přes své problémy svět dolů s sebou, jak se dá toto vše taky hrát. Tady se herecky žongluje s vlastní exhibicí, sebeláskou, histrionstvím a sebevzhlíživostí, velikášstvím a hysterií, ale také prudkou zlobou a ponižováním okolí. Přes pár počátečních přebreptů Groszmann toto vše zvládá a na konci stojí tato obludná figura vykreslená vlastně poměrně prostými, až civilními hereckými prostředky, to požadované přehrávání se tady nepřehrává. A to je dobře.
Pětice aktérů předvádí vyvážené výkony. Výtečný je Hostinský Miroslava Ondry jako venkovský troubelín, kterého nechávají umělecké výlevy Mistra zcela netečným. Zmiňovaný civilismus inscenace se odráží třeba v tom, že dcera Sára v podání Nikol Wetterové tady není vykreslena jako mentálně postižená, ale je to zcela normální pubescentka trpící otcovými manipulacemi, podobně jako syn Ferruccio (Jakub Špišák) není zmrzačený, ale nosí jenom jakési ortézy.
Zetelův Divadelník je vcelku zdařilým návratem k výraznému divadelnímu textu.
Thomas Bernhard: Divadelník
Překlad: Vladimír Tomeš Režie: Michal Zetel Dramaturgie: Jan Šotkovský Scénografie: Michal Zetel Buranteatr Brno, první uvedení 12. 6.