Tlouštík a Chlapeček
Při návštěvě Muzea mírového památníku v Hirošimě se v prvním patře setkáte se zajímavou instalací. Hologram ukazuje toto přístavní japonské město ve stavu z roku 1944, se čtvrtmilionem obyvatel a vzkvétající ekonomikou. Pak stisknete knoflík a na město se spustí jaderná bomba. Hologram se změní a můžete – v reálném čase – pozorovat zkázu. Domy jsou srovnány se zemí, městem se šíří požár. Po pár minutách je jedinou stojící budovou veletržní palác s kopulí, navržený českým architektem Janem Letzelem. Všechno ostatní je pryč.
Ve čtvrtek 6. srpna uplynulo pětasedmdesát let od svržení atomové bomby na Hirošimu. Zemřelo při něm zhruba 135 tisíc lidí, z toho 60 procent uhořelo zaživa. V okolí „Ground Zero“– místa dopadu – zemřelo tisíc lidí na čtvereční kilometr. O tři dny později srovnala druhá americká jaderná bomba se zemí další japonské město Nagasaki a šest dní poté Japonsko kapitulovalo.
Vedle snahy donutit japonskou vládu k bezpodmínečné kapitulaci měli američtí plánovači ještě druhý cíl: zapůsobit novou mocnou zbraní na sovětského lídra Stalina, a vylepšit tak americkou pozici pro jednání o poválečném uspořádání světa. Když se však americký ministr zahraničních věcí James Byrnes setkal o měsíc později v Londýně se svým sovětským protějškem, napsal domů, že Rusové byli „tvrdohlaví, neústupní a vůbec ne zastrašení“.
Revoluce, o které jste neslyšeli Historici se dodnes přou o to, jakou roli hrálo použití jaderné zbraně pro ukončení druhé světové války. Americké děti se ve škole učí, že jedinou alternativou k použití zbraně byla krvavá pozemní invaze, kde by s vysokou pravděpodobností zemřelo až půl milionu amerických vojáků. Nejnovější archivní výzkum tento argument zpochybňuje: podle prací amerických i japonských historiků byl pro japonské velení rozhodujícím faktorem spíše vstup Sovětského svazu do války. S tím japonští představitelé nepočítali – naopak předpokládali, že Sověti budou hrát roli prostředníka pro mírová jednání mezi USA a Japonskem.
Bez ohledu na debaty historiků o přímých následcích jaderného bombardování Hirošimy a Nagasaki nám uplynulých pětasedmdesát let ukazuje zajímavý paradox. Doposud nejničivější zbraní v historii lidstva nyní disponuje devět států. Řada z nich se v uplynulých dekádách zapojila do krvavých válečných konfliktů, ve kterých by jim jaderné zbraně potenciálně zajistily vojenskou převahu. Od léta roku 1945 však k dalšímu použití jaderných zbraní nedošlo. Jak vysvětlíme tuto zdrženlivost, která nemá v historii vojenských inovací obdoby? A můžeme se spolehnout na to, že bude pokračovat i do budoucna?
Již rok po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki publikoval americký akademik Bernard Brodie knihu Absolutní zbraň. Poprvé v ní zazněla klíčová myšlenka jaderného věku, že skutečná síla jaderných zbraní neleží v jejich přímém použití, ale především v hrozbě jejich použití. „Doteď bylo cílem vojenského vedení války vyhrávat. Odteď je cílem se válkám vyhnout.“
Podle této logiky bude potenciální agresor preventivně odstrašen hrozbou možného použití této ultimátní zbraně, a proto se raději jakémukoli vzájemnému konfliktu vyhne. Brodie tuto změnu nazval jadernou revolucí.
Navzdory této revoluci se ale američtí stratégové v prvních letech studené války zabývali otázkou, jak bojovat – a vyhrát – budoucí jadernou válku. V bibli jaderné strategie, knize Hermana Kahna O termojaderné válce, autor píše, že v jaderné válce se zvítězit dá – protože tak či onak jedna ze stran konfliktu utrpí menší škody než druhá. Pokud jste viděli film Dr. Divnoláska, kde je hlavní postava inspirována právě předobrazem Hermana Kahna, nepotřebujete další vysvětlení.
Kahnova teorie zní na první pohled logicky, v jejím srdci ale leží problém, který nejlépe shrnul americký akademik Robert Jervis v knize Význam jaderné revoluce. Hovoří v ní o tom, že jaderná revoluce stojí na dvou pilířích.
První pilíř souvisí s destruktivní mocí použití jaderných zbraní. Ta je potenciálně tak obrovská, že i vítězi jaderné války zůstane zpustošené území a desítky milionů obětí, takže hovořit o vítězství je v takovém případě víc než jen mírně ironické.
Z prvního pilíře pak plyne pilíř druhý: pokud je vzájemné zničení garantováno a při jakémkoli konfliktu hrozí jeho eskalace do jaderné roviny, ozbrojený konflikt mezi jadernými mocnostmi je vyloučen. Jervisova kniha pomáhá osvětlit, proč studená válka mezi Východem a Západem zůstala studená a i přes vzájemné spory nikdy nepřešla do horké fáze.
Co se smí a co nesmí
Jaderná revoluce nám sice pomáhá pochopit, proč nikdy nedošlo k použití jaderných zbraní mezi jadernými velmocemi, stále však schází vysvětlení, proč vlastníci jaderných zbraní nepoužili tuto zbraň ve válkách se státy, které možností jaderné odvety nedisponují. A to ani v případech, kdy v takových válkách nakonec sami prohráli.
Možností takového použití jaderných zbraní přitom bylo v uplynulých dekádách hned několik. Po vstupu čínských vojsk do korejské války začátkem padesátých let navrhl americký generál Douglas MacArthur zvrátit nepříznivý vývoj situace pomocí jaderného bombardování, v roce 1954 zase americký prezident Dwight Eisenhower odmítl pomocí jaderných zbraní zachránit francouzské spojence v Indočíně. V lednu 1968 pak vojenský poradce prezidenta Johnsona vydal pokyn sbírat seznam možných cílů na jaderné útoky v severním Vietnamu, ve všech těchto případech ale nakonec americký prezident od myšlenky jaderné zbraně použít ustoupil a jaderná velmoc se musela smířit s porážkou včetně nezanedbatelných politických důsledků.
Tento vývoj událostí nebyl nevyhnutelný. Pokud by generál z 19. století slyšel o tom, že v následujících letech dojde k vynalezení ultimátní ničivé zbraně, ale její vlastníci se bez jakékoli vzájemné dohody sami vzdají možnosti ji použít, zřejmě by tomu nemohl uvěřit. Americká akademička Nina Tannewaldová v tomto směru sleduje postupný vývoj a upevňování „jaderného tabu“– vnímání jaderných zbraní jako specifické kategorie nehumánních vojenských prostředků, které „slušné státy“v konfliktech nepoužívají. V uvažování jaderných států hraje zcela jistě roli i obava z otevření pomyslné Pandořiny skříňky, kdy by porušení nepsané tradice používání jaderných zbraní vedlo k jejich rozšíření mezi další státy. Tomu se současné jaderné velmoci snaží všemi silami již desítky let bránit. Toto vše vysvětluje paradoxní situaci, kdy jaderné státy v poválečné době budují rozsáhlé arzenály a vymýšlí komplexní strategické plány pro jejich použití, ale k samotným jaderným útokům nakonec nedochází.
V Muzeu mírového památníku v Hirošimě, návštěvou kterého jsme tuto esej začínali, je hned vedle expozice jaderného výbuchu odpočinková zóna. V této zóně můžeme najít lezoucí batolata, školou povinné děti hrající hry na svých mobilních telefonech či spící důchodce. Pro mnoho lidí zůstává samotné muzeum důležitou připomínkou tragické minulosti, která má však s dnešním děním jen pramálo společného. Je tomu ale skutečně tak, že se dalšího použití jaderných zbraní už nemusíme bát?
Rostoucí uvědomění katastrofického dopadu jaderné války vedlo k podepsání Smlouvy o nešíření jaderných zbraní v roce 1968, mnohým dohodám o omezení zbrojení mezi Spojenými státy a Sovětským svazem i protijadernému aktivismu v občanské společnosti. Je těžké si dnes představit situaci, kdy by použití jaderných zbraní nebylo porušením Ženevských konvencí, které regulují použití síly ve vojenských konfliktech. Již během studené války varovali vědci před „jadernou zimou“, kdy by se v důsledku jaderné války pokryla obloha jaderným prachem, množství slunečního záření by kleslo o 75 procent, srážky o 60 procent a teplota na zemi o zhruba 10 °C. Dnes nám počítačové simulace ukazují, že vedle desítek milionů přímých obětí by globální klima i produkci potravin ve světě s potenciálně katastrofickými důsledky pro stovky milionů lidí ohrozilo i poměrně omezené použití jaderných zbraní v regionálním válečném konfliktu.
Ukončil atomový hřib nad Hirošimou definitivně druhou světovou válku? Nezlomil japonské velení až náhlý a pro ně nečekaný vstup Sovětského svazu do boje, když obklíčil jejich fakticky jedinou armádu? Pře mezi zastánci a odpůrci použití nukleární bomby trvá už 75 let, ale jedna věc je nezpochybnitelná: od srpna 1945 žádný režim nepoužil v žádné válce novou, ničivou zbraň. Taková situace nemá v dějinách lidstva obdoby.
Vědci varovali před „jadernou zimou“, kdy by se v důsledku války pokryla obloha jaderným prachem, množství slunečního záření by kleslo o 75 % a teplota o zhruba 10 °C
Americký prezident Donald Trump se údajně pravidelně ptá svých poradců, na co mu je tak mocná zbraň, jako je jaderná bomba, když ji nemůže použít
Na co bomba, když ji nevyužiju?
Ne všichni však přijali Jervisovu interpretaci jaderné revoluce. Vojenské plánování v zemích, které jadernými zbraněmi disponují, stále potenciálně počítá s jejich nasazením v případě ozbrojeného konfliktu. Všech devět jaderných států dnes aktivně vylepšuje a rozšiřuje svůj arzenál, nakonec současná vlna modernizace jaderného arzenálu Spojených států vyjde americké daňové poplatníky během příštích 30 let na přibližně 1,7 bilionu (tedy 1700 miliard) dolarů. Pro lepší představu – s tímto obnosem by bylo možné pokrýt český státní rozpočet po dobu následujících 24 let.
Varovných signálů je ovšem v tomto směru více. Architektura americko-ruských smluv o kontrole jaderného zbrojení se postupně rozpadá, a pokud v příštím roce nedojde k prodloužení smlouvy New START, skončí tím poslední mezinárodněprávní nástroj omezující arzenály těchto jaderných velmocí. Mezi lídry jaderných států se přitom čím dále častěji objevují narážky na možné použití jaderných zbraní.
Když došlo k několika střetům mezi americkými a ruskými vojáky v Sýrii v roce 2016, Rusko přesunulo jaderné rakety Iskander do enklávy v Kaliningradu. „Nerozvážné konaní USA má jadernou dimenzi,“řekl tehdy Putinův propagandista Dmitrij Kiseljov ve své televizní show. Vladimir Putin položil „svou jadernou pistoli na stůl“, napsal list Financial Times s použitím kovbojské metafory. Americký prezident Donald Trump se údajně pravidelně ptá svých poradců, na co mu je tak mocná zbraň, když ji nemůže použít. Lídři v Pákistánu a Indii se také pravidelně zmiňují o použití jaderných zbraní jako reálné možnosti ve vzájemném konfliktu, Severní Korea zase jaderným útokem vyhrožovala již několika svým sousedům.
Dnes již víme, že se britský spisovatel C. P. Snow v roce 1960 mýlil, když na přední stránce The New York Times zazněla jeho věta, že jaderná válka v následující dekádě je matematickou jistotou. Avšak i přes to, že se vlastníci jaderných zbraní vyhnuli jejich použití po více než sedm desítek let, současný vývoj ve světě naznačuje, že tato zdrženlivost nemusí trvat věčně. Pětasedmdesáté výročí Hirošimy by proto mělo být rovněž varováním, že jaderné riziko není jen historickým tématem a že je třeba si katastrofální následky použití jaderných zbraní stále připomínat i v dnešní době.