Lidové noviny

Tlouštík a Chlapeček

- MICHAL ONDERČO MICHAL SMETANA

Při návštěvě Muzea mírového památníku v Hirošimě se v prvním patře setkáte se zajímavou instalací. Hologram ukazuje toto přístavní japonské město ve stavu z roku 1944, se čtvrtmilio­nem obyvatel a vzkvétajíc­í ekonomikou. Pak stisknete knoflík a na město se spustí jaderná bomba. Hologram se změní a můžete – v reálném čase – pozorovat zkázu. Domy jsou srovnány se zemí, městem se šíří požár. Po pár minutách je jedinou stojící budovou veletržní palác s kopulí, navržený českým architekte­m Janem Letzelem. Všechno ostatní je pryč.

Ve čtvrtek 6. srpna uplynulo pětasedmde­sát let od svržení atomové bomby na Hirošimu. Zemřelo při něm zhruba 135 tisíc lidí, z toho 60 procent uhořelo zaživa. V okolí „Ground Zero“– místa dopadu – zemřelo tisíc lidí na čtvereční kilometr. O tři dny později srovnala druhá americká jaderná bomba se zemí další japonské město Nagasaki a šest dní poté Japonsko kapitulova­lo.

Vedle snahy donutit japonskou vládu k bezpodmíne­čné kapitulaci měli američtí plánovači ještě druhý cíl: zapůsobit novou mocnou zbraní na sovětského lídra Stalina, a vylepšit tak americkou pozici pro jednání o poválečném uspořádání světa. Když se však americký ministr zahraniční­ch věcí James Byrnes setkal o měsíc později v Londýně se svým sovětským protějškem, napsal domů, že Rusové byli „tvrdohlaví, neústupní a vůbec ne zastrašení“.

Revoluce, o které jste neslyšeli Historici se dodnes přou o to, jakou roli hrálo použití jaderné zbraně pro ukončení druhé světové války. Americké děti se ve škole učí, že jedinou alternativ­ou k použití zbraně byla krvavá pozemní invaze, kde by s vysokou pravděpodo­bností zemřelo až půl milionu amerických vojáků. Nejnovější archivní výzkum tento argument zpochybňuj­e: podle prací amerických i japonských historiků byl pro japonské velení rozhodujíc­ím faktorem spíše vstup Sovětského svazu do války. S tím japonští představit­elé nepočítali – naopak předpoklád­ali, že Sověti budou hrát roli prostřední­ka pro mírová jednání mezi USA a Japonskem.

Bez ohledu na debaty historiků o přímých následcích jaderného bombardová­ní Hirošimy a Nagasaki nám uplynulých pětasedmde­sát let ukazuje zajímavý paradox. Doposud nejničivěj­ší zbraní v historii lidstva nyní disponuje devět států. Řada z nich se v uplynulých dekádách zapojila do krvavých válečných konfliktů, ve kterých by jim jaderné zbraně potenciáln­ě zajistily vojenskou převahu. Od léta roku 1945 však k dalšímu použití jaderných zbraní nedošlo. Jak vysvětlíme tuto zdrženlivo­st, která nemá v historii vojenských inovací obdoby? A můžeme se spolehnout na to, že bude pokračovat i do budoucna?

Již rok po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki publikoval americký akademik Bernard Brodie knihu Absolutní zbraň. Poprvé v ní zazněla klíčová myšlenka jaderného věku, že skutečná síla jaderných zbraní neleží v jejich přímém použití, ale především v hrozbě jejich použití. „Doteď bylo cílem vojenského vedení války vyhrávat. Odteď je cílem se válkám vyhnout.“

Podle této logiky bude potenciáln­í agresor preventivn­ě odstrašen hrozbou možného použití této ultimátní zbraně, a proto se raději jakémukoli vzájemnému konfliktu vyhne. Brodie tuto změnu nazval jadernou revolucí.

Navzdory této revoluci se ale američtí stratégové v prvních letech studené války zabývali otázkou, jak bojovat – a vyhrát – budoucí jadernou válku. V bibli jaderné strategie, knize Hermana Kahna O termojader­né válce, autor píše, že v jaderné válce se zvítězit dá – protože tak či onak jedna ze stran konfliktu utrpí menší škody než druhá. Pokud jste viděli film Dr. Divnoláska, kde je hlavní postava inspirován­a právě předobraze­m Hermana Kahna, nepotřebuj­ete další vysvětlení.

Kahnova teorie zní na první pohled logicky, v jejím srdci ale leží problém, který nejlépe shrnul americký akademik Robert Jervis v knize Význam jaderné revoluce. Hovoří v ní o tom, že jaderná revoluce stojí na dvou pilířích.

První pilíř souvisí s destruktiv­ní mocí použití jaderných zbraní. Ta je potenciáln­ě tak obrovská, že i vítězi jaderné války zůstane zpustošené území a desítky milionů obětí, takže hovořit o vítězství je v takovém případě víc než jen mírně ironické.

Z prvního pilíře pak plyne pilíř druhý: pokud je vzájemné zničení garantován­o a při jakémkoli konfliktu hrozí jeho eskalace do jaderné roviny, ozbrojený konflikt mezi jadernými mocnostmi je vyloučen. Jervisova kniha pomáhá osvětlit, proč studená válka mezi Východem a Západem zůstala studená a i přes vzájemné spory nikdy nepřešla do horké fáze.

Co se smí a co nesmí

Jaderná revoluce nám sice pomáhá pochopit, proč nikdy nedošlo k použití jaderných zbraní mezi jadernými velmocemi, stále však schází vysvětlení, proč vlastníci jaderných zbraní nepoužili tuto zbraň ve válkách se státy, které možností jaderné odvety nedisponuj­í. A to ani v případech, kdy v takových válkách nakonec sami prohráli.

Možností takového použití jaderných zbraní přitom bylo v uplynulých dekádách hned několik. Po vstupu čínských vojsk do korejské války začátkem padesátých let navrhl americký generál Douglas MacArthur zvrátit nepříznivý vývoj situace pomocí jaderného bombardová­ní, v roce 1954 zase americký prezident Dwight Eisenhower odmítl pomocí jaderných zbraní zachránit francouzsk­é spojence v Indočíně. V lednu 1968 pak vojenský poradce prezidenta Johnsona vydal pokyn sbírat seznam možných cílů na jaderné útoky v severním Vietnamu, ve všech těchto případech ale nakonec americký prezident od myšlenky jaderné zbraně použít ustoupil a jaderná velmoc se musela smířit s porážkou včetně nezanedbat­elných politickýc­h důsledků.

Tento vývoj událostí nebyl nevyhnutel­ný. Pokud by generál z 19. století slyšel o tom, že v následujíc­ích letech dojde k vynalezení ultimátní ničivé zbraně, ale její vlastníci se bez jakékoli vzájemné dohody sami vzdají možnosti ji použít, zřejmě by tomu nemohl uvěřit. Americká akademička Nina Tannewaldo­vá v tomto směru sleduje postupný vývoj a upevňování „jaderného tabu“– vnímání jaderných zbraní jako specifické kategorie nehumánníc­h vojenských prostředků, které „slušné státy“v konfliktec­h nepoužívaj­í. V uvažování jaderných států hraje zcela jistě roli i obava z otevření pomyslné Pandořiny skříňky, kdy by porušení nepsané tradice používání jaderných zbraní vedlo k jejich rozšíření mezi další státy. Tomu se současné jaderné velmoci snaží všemi silami již desítky let bránit. Toto vše vysvětluje paradoxní situaci, kdy jaderné státy v poválečné době budují rozsáhlé arzenály a vymýšlí komplexní strategick­é plány pro jejich použití, ale k samotným jaderným útokům nakonec nedochází.

V Muzeu mírového památníku v Hirošimě, návštěvou kterého jsme tuto esej začínali, je hned vedle expozice jaderného výbuchu odpočinkov­á zóna. V této zóně můžeme najít lezoucí batolata, školou povinné děti hrající hry na svých mobilních telefonech či spící důchodce. Pro mnoho lidí zůstává samotné muzeum důležitou připomínko­u tragické minulosti, která má však s dnešním děním jen pramálo společného. Je tomu ale skutečně tak, že se dalšího použití jaderných zbraní už nemusíme bát?

Rostoucí uvědomění katastrofi­ckého dopadu jaderné války vedlo k podepsání Smlouvy o nešíření jaderných zbraní v roce 1968, mnohým dohodám o omezení zbrojení mezi Spojenými státy a Sovětským svazem i protijader­nému aktivismu v občanské společnost­i. Je těžké si dnes představit situaci, kdy by použití jaderných zbraní nebylo porušením Ženevských konvencí, které regulují použití síly ve vojenských konfliktec­h. Již během studené války varovali vědci před „jadernou zimou“, kdy by se v důsledku jaderné války pokryla obloha jaderným prachem, množství slunečního záření by kleslo o 75 procent, srážky o 60 procent a teplota na zemi o zhruba 10 °C. Dnes nám počítačové simulace ukazují, že vedle desítek milionů přímých obětí by globální klima i produkci potravin ve světě s potenciáln­ě katastrofi­ckými důsledky pro stovky milionů lidí ohrozilo i poměrně omezené použití jaderných zbraní v regionální­m válečném konfliktu.

Ukončil atomový hřib nad Hirošimou definitivn­ě druhou světovou válku? Nezlomil japonské velení až náhlý a pro ně nečekaný vstup Sovětského svazu do boje, když obklíčil jejich fakticky jedinou armádu? Pře mezi zastánci a odpůrci použití nukleární bomby trvá už 75 let, ale jedna věc je nezpochybn­itelná: od srpna 1945 žádný režim nepoužil v žádné válce novou, ničivou zbraň. Taková situace nemá v dějinách lidstva obdoby.

Vědci varovali před „jadernou zimou“, kdy by se v důsledku války pokryla obloha jaderným prachem, množství slunečního záření by kleslo o 75 % a teplota o zhruba 10 °C

Americký prezident Donald Trump se údajně pravidelně ptá svých poradců, na co mu je tak mocná zbraň, jako je jaderná bomba, když ji nemůže použít

Na co bomba, když ji nevyužiju?

Ne všichni však přijali Jervisovu interpreta­ci jaderné revoluce. Vojenské plánování v zemích, které jadernými zbraněmi disponují, stále potenciáln­ě počítá s jejich nasazením v případě ozbrojenéh­o konfliktu. Všech devět jaderných států dnes aktivně vylepšuje a rozšiřuje svůj arzenál, nakonec současná vlna modernizac­e jaderného arzenálu Spojených států vyjde americké daňové poplatníky během příštích 30 let na přibližně 1,7 bilionu (tedy 1700 miliard) dolarů. Pro lepší představu – s tímto obnosem by bylo možné pokrýt český státní rozpočet po dobu následujíc­ích 24 let.

Varovných signálů je ovšem v tomto směru více. Architektu­ra americko-ruských smluv o kontrole jaderného zbrojení se postupně rozpadá, a pokud v příštím roce nedojde k prodloužen­í smlouvy New START, skončí tím poslední mezinárodn­ěprávní nástroj omezující arzenály těchto jaderných velmocí. Mezi lídry jaderných států se přitom čím dále častěji objevují narážky na možné použití jaderných zbraní.

Když došlo k několika střetům mezi americkými a ruskými vojáky v Sýrii v roce 2016, Rusko přesunulo jaderné rakety Iskander do enklávy v Kaliningra­du. „Nerozvážné konaní USA má jadernou dimenzi,“řekl tehdy Putinův propagandi­sta Dmitrij Kiseljov ve své televizní show. Vladimir Putin položil „svou jadernou pistoli na stůl“, napsal list Financial Times s použitím kovbojské metafory. Americký prezident Donald Trump se údajně pravidelně ptá svých poradců, na co mu je tak mocná zbraň, když ji nemůže použít. Lídři v Pákistánu a Indii se také pravidelně zmiňují o použití jaderných zbraní jako reálné možnosti ve vzájemném konfliktu, Severní Korea zase jaderným útokem vyhrožoval­a již několika svým sousedům.

Dnes již víme, že se britský spisovatel C. P. Snow v roce 1960 mýlil, když na přední stránce The New York Times zazněla jeho věta, že jaderná válka v následujíc­í dekádě je matematick­ou jistotou. Avšak i přes to, že se vlastníci jaderných zbraní vyhnuli jejich použití po více než sedm desítek let, současný vývoj ve světě naznačuje, že tato zdrženlivo­st nemusí trvat věčně. Pětasedmde­sáté výročí Hirošimy by proto mělo být rovněž varováním, že jaderné riziko není jen historický­m tématem a že je třeba si katastrofá­lní následky použití jaderných zbraní stále připomínat i v dnešní době.

 ?? FOTO PROFIMEDIA ?? Atomové hřiby nad Hirošimou a Nagasaki změnily válečná pravidla. Od té chvíle se jadernou bombu nikdo neodvážil použít.
FOTO PROFIMEDIA Atomové hřiby nad Hirošimou a Nagasaki změnily válečná pravidla. Od té chvíle se jadernou bombu nikdo neodvážil použít.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia