Pojďme se nestydět, že jsme nebojovali. Mnichov naruby
Režisér Petr Zelenka rozhodně netočí filmy vlídně konejšivé, ale zato vždy zábavné. Což platí také o novince Ztraceni v Mnichově, která jde do kin 22. října a kromě smíchu může vzbudit i povyk. Na půdě absurdní komedie totiž popírá základní národní mýtus o mnichovské zradě.
Na začátku filmu papoušek Édouarda Daladiera, jenž za Francii podepsal dohodu spojenců s Adolfem Hitlerem, začne kontroverzní výroky svého pána z dob Mnichova vykřikovat v dnešní Praze, což vyvolá mezinárodní skandál. Vtipná absurdita však přeroste ve zpochybňování školního učiva. „V prvním scénáři tohle ještě nebylo, dospěl jsem k tomu postupně,“říká tvůrce kultovních Knoflíkářů.
Původně jste prostřednictvím Daladierova papouška sliboval pomstu Francii za její kulturní politiku – a nakonec podle mě film ústí spíš v omluvu Francii. Co se stalo?
Je to tak, máte pravdu. Řekněme, že jsem si prošel určitým vývojem, několik verzí scénáře jsem psal pět let a během té doby mě zasvětili do práce historika Jana Tesaře. Díky němu jsem pochopil – sice pozdě, ale přece – jak sporný je náš pocit, že nám Francouzi za Mnichov stále něco dluží; pocit, který jsem doposud také sdílel. A došlo mi, že naše vlastní traumata za nás nikdo nevyřeší, že to musíme udělat sami – pokud možno zábavně.
Ve finále snímku Ztraceni v Mnichově vypukne bezmála česko-francouzská válka pod heslem „ Frantíci zase zradili“, nicméně vaši hrdinové se nakonec přikloní k tezi, že v Mnichově nešlo o zradu, nýbrž o mistrovský tah Edvarda Beneše. Je vůbec pravda o Mnichovu ještě pořád tak důležitá?
Nejde o pravdu, tedy o fakta, ta jsou dávno známá, ale o to, že nikoho nezajímají. Proč to, co víme, přesto ignorujeme, dokonce včetně historiků, kteří si vybírají jinou interpretaci – to je to, co mě na Mnichovu zajímá. Tedy onen druh národního mýtu, jisté bolestínství, které v nás pořád je a ve kterém se nám zřejmě zalíbilo.
Ve filmu svým způsobem český mýtus o Mnichovu rozbíjíte. Myslíte, že může vyvolat kontroverzní ohlasy, protesty, polemiky?
Nečekám to, spíše se to bude jevit jako malichernost, i když bych se tomu nebránil. Vznikla by alespoň příležitost otevřít debatu o naší ochotě akceptovat polopravdy. Jde o to, že prostě přehlížíme skutečnosti, které se nám nehodí do krámu, například zjevný fakt, že v tehdejším Československu vlastně existovala česko-německá občanská válka. Jenomže nám je pořád bližší výklad o maličké zemi zrazené velkými spojenci a o našem odhodlání bojovat.
Myslíte ono oslavované národní vzedmutí?
Ano, přesněji řečeno to naše hrané vzedmutí. Tesař ve svém výkladu Mnichova ve zkratce říká – Pojďme se nestydět, že jsme nebojovali, bylo to dobře. Ale my to stále nechceme přijmout.
Poběží váš původně „protifrancouzský“, nyní více či méně „profrancouzský“film i ve Francii?
Určitě ne, já tam měl kdysi v kinech v limitovaném uvedení jenom Knoflíkáře. Uvědomte si, kolik vlastních snímků Francie ročně vyrábí, tuším, že kolem dvou set, a polovina z nich se do distribuce vůbec nedostane, takže sotva budou zvědaví na mého papouška. Ale jestli vyjdou předběžná jednání, měl bych příští rok v divadle ve francouzském Caen režírovat svou hru Job Interviews, původně napsanou pro Jihočeské divadlo.
Znamená to, že jste vzal Francii na milost se vším všudy? I s tou přemrštěnou kulturní politikou založenou na grantech, komisích, státních dotacích, kterou jste kdysi kritizoval?
Do jisté míry. Francie jako jediná staví svou kulturní politikou hráz proti dovozu americké zábavy. Ano, stále platí, že i ve Francii vznikají špatné filmy, ostatně jako vždy a všude, kde se umění takříkajíc řídí shora. Také si Francie trvá na svém jazyku, kulturním vlivu a tradici způsobem, který nám může připadat přežitý, snobský a někdy až směšný – podobně jako v případě Británie. Nicméně to nic nemění na tom, že účinkuje jako protiváha Hollywoodu.
Ve filmu Ztraceni v Mnichově se od komedie dostáváte na pomezí násilí. Co je pravdy na tom, že právě násilí bude hlavním tématem vašeho chystaného filmu Modelář?
Dá se to tak říci. Mým příštím hrdinou bude mladík s dronem, který se rozhodne spáchat atentát. Rád bych vysledoval zrod násilí v naší současné společnosti, která se na povrchu zdá naprosto nenásilná. Bude těžké to napsat a možná stejně těžké obsadit.
Proč? Dejvické divadlo už vám nepostačí?
Protože jde o mladíka kolem třiadvaceti, který nemá vypadat jako jasný šílenec, ale něco znepokojivého přitom ve výrazu nést musí. Pokud se to povede, Modelář by měl vzniknout někdy na přelomu let 2017 a 2018.
A bude mít zase v titulcích – stejně jako všechny vaše předchozí filmy včetně novinky Ztraceni v Mnichově – slogan „film Petra Zelenky a jeho přátel“?
Nejspíš bude, i když tentokrát budu poprvé sám sobě i producentem. Ale říkají mi, že „film Petra Zelenky a jeho přátel“je prý dobrá značka.