OCHRANA je základ

Jak se ukázalo, když přijde na nejhorší, nebojím se srdnatě zasáhnout. Nedávno jsme s manželem odkráčeli do lože, abychom spočinuli v zaslouženém spánku.

MF DNES - - FEJETON - ● ona@mfdnes.cz

Kroutila jsem zhruba třetí hodinu, když mě probudil podivný zvuk. Napůl spící jsem mžourala kolem sebe, abych zjistila, kdo chaloupku otočil a mě tím probudil. Přes skleněnou výplň dveří jsem zahlédla světlo ze spodního patra domu. Vycítila jsem nebezpečí. To jsou instinkty, to neovlivníš. Opatrně jsem se připlížila ke dveřím a zaposlouchala se.

„Běž ke vchodu!“zaslechla jsem mužský hlas. V odpověď mu přišlo jakési zamručení.

Když slyšíte ve svém domě uprostřed noci cizí hlasy, nastává ideální čas pro malý až střední záchvat paniky. Já jsem ovšem zachovala zenový klid, protože jsem byla na hysterii příliš rozespalá. Pokusila jsem se zjistit polohu nepřítele. Zajímalo mě, zda světlo prochází zvenku dovnitř a osoby samostatně výdělečně činné v oboru lupu, příležitostně i vraždy se specializací na znásilnění rozespalých matek, se pokoušejí dostat teprve dovnitř, nebo jsou již dávno v domě a právě kují pikle, jak zcizit mou sadu vyšívacích bavlnek. Rozhodla jsem se pro rekognoskaci terénu oknem. Zapomněla jsem ovšem, že na něm mám keramickou sošku. Tu jsem otevřením okna smetla na podlahu. Pochopitelně se ozvala rána, kterou by přeslechl leda úplně hluchý. Můj násilník hluchý nebyl. Jednoznačně to dokazovaly kroky na schodech. Vrhla jsem se do šatny pro zbraň. Už v průběhu vrhu mi došlo, že v šatně žádnou nemám. Rychle jsem očima prolétla police. Následuje souhrn mých bryskních myšlenkových pochodů:

„Mohla bych ho propíchnout broží! To je blbost, to by neumřel, ani kdyby se mu to zanítilo.“

„Kristepane, proč ještě mám ten otřesný svetr?“ „ Jde sem vrahoun, mysli!“„Svatební šaty! Až rozrazí dveře a najde mě tu ve svatebních šatech, minimálně se mu vyrazí opar!“

„Trpím na opary. Co když ho chytnu, až mě bude rdousit?“

„Možná by si vzal ten svetr, nesmím zapomenout se ho zeptat.“

„Uškrtím ho páskem. Tímhle ne, tímhle ne, toho by taky byla škoda… “

Než jsem si stihla vybrat vražednou zbraň, rozrazily se dveře. Odevzdaně jsem otočila zrak k muži, jehož rukou brzy skonám, abych zjistila, že je to můj vlastní manžel!!

Zírala jsem na něj nevěřícně, on na mě stejně tak. Později se ukázalo, že nemohl spát, tak se vydal do obývacího pokoje, kde pokojně usnul u televize. Náhoda, s jakou si vybral pořad a já okamžik, kdy se zrovna bavili herci o dveřích, je neuvěřitelná. Probudila ho ohromná rána. Než stačil zavolat „Karamba, chraňte se mého domu, uličníci!“byl v ložnici. Instinkt obránce mu evidentně funguje podstatně lépe než mně, která málem útočím na vrahy broží s kolibříkem. Přiznávám, nevyspaná nejsem z nejbystřejších. Na tomto příběhu je několik fascinujících faktů. Předně – proč pořád mám ten svetr. Dále je zajímavé, že v okamžiku nejvyššího ohrožení domácnosti lítám po pokoji a vymýšlím, co si vezmu na sebe.

Jedna věc je ovšem jasná: za žádnou cenu si nesmím splést čísla a v případě ohrožení omylem vytočit místo policie běžné tu módní. Ten svetr bych asi nevysvětlila.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.