Což takhle vytvořit Muzeum českého sportu

MF DNES - - NÁZORY - Trefa Roberta Sáry, reportéra MF DNES

Khokejové Síni slávy v Torontu se v sobotu po obědě line fronta. Tak na deset minut čekání, nic k nepřežití. Žádné tlačící se masy jako v Louvru, kam vás za Monou Lisou „povinně“ženou všechny pařížské bedekry. Ty torontské vás však pro změnu vedle nepřehlédnutelné televizní věže CN Tower směrují právě sem. Dotknout se nejslavnějšího hokejového grálu, Stanley Cupu. Ano, sahat jest skutečně povoleno. Pochopit běh dějin ledního hokeje. Poučit se i zavzpomínat, vždyť v jedné z mnoha vitrín je zmínka o dvou československých výhrách nad Sovětským svazem ze světového šampionátu 1969, které národ vnímal jako odvetu za předchozí srpnovou okupaci.

Nebo si tu můžete vypůjčit lapačku a vyrážečku a proměnit se v brankáře, na kterého létají molitanové puky.

Svou Síň slávy má i český hokej. Menší, logicky i s méně artefakty, přesto vybudovanou v totožném interaktivním duchu. A ať stojíte v té torontské na rohu Wellington a Yonge Street, nebo v její české „kopii“v pražské Libni, rázem chápete, jak důležité je zblízka hledět na zhmotněnou historii (jednoho) sportu. Je to poučné, pro mladší ročníky snad i motivující.

Hokejovému svazu totiž můžete vyčítat leccos. Že zanedbal výchovu nové generace, že razantněji nesešlápl plyn, když zjistil, jak světová konkurence ujíždí. Že teď díky tomu patří hokejová reprezentace do druhého výkonnostního sledu, což se ukázalo i na probíhajícím Světovém poháru v Torontu. Tým tu nepostoupil ze skupiny.

Jenže za své muzeum, které před rokem otevřel v obchodním centru poblíž O2 areny, má být chválen a ostatním sportovním svazům předhazován za vzor. Těm jako by nějaká slavná minulost byla fuk. Žádné veřejné odkazy k historii, výstavy...

A tak zvlášť tady v torontské Síni slávy, kde ta nejhonosnější místnost s vystaveným Stanley Cupem připomíná katedrálu, si uvědomíte, jak zoufale moc chybí českému sportu jako celku reprezentativní prostory. Vytvořit důstojné místo, kde by byli přijímáni a honorováni olympionici i jiní úspěšní sportovci napříč odvětvími. Ne jako teď, kdy jim je často děkováno v prodejnách sponzorů, kde se jen na pár chvil schovají věšáky s oblečením. Český sport postrádá místo k obdivu. Muzeum s těmi nejcennějšími kousky, medailemi, propocenými dresy i ošoupanými kopačkami a tretrami. Místo, kde – jakkoliv to zní pateticky – by návštěvník pochopil, že za úspěchy se obvykle skrývá dřina. Že sport není dnes potřeba vnímat jen jako byznys, že v sobě dál skrývá jisté ideály.

Máme muzea zemědělství, hudby, pedagogiky – což není myšleno nikterak hanlivě – máme muzea kdečeho, ale řada sportovních relikvií je skryta v depozitářích Národního muzea a veřejnosti ukázána jen výjimečně. Další jsou v držení soukromých sběratelů, rodin samých sportovců. A těžko je můžete lákat k darování, když stejně skončí ve „tmě“. Ano, slyším námitky, že český sport trápí vážnější problémy, než je chybějící muzeum. Bezesporu trápí.

Jenže když pak vidíte, že desítky milionů míří na olympijské parky se 14denní trvanlivostí, ptáte se, jestli by nebylo smysluplnější vytvořit něco s trvalejší hodnotou.

A teď si prosím pod slovem „muzeum“nepředstavujme zkostnatělou výstavku okresního formátu, kde se vycpaní kanci střídají s modely měst, kde se smí kráčet jen pomalu a hovořit je zakázáno. Ať vás naopak vtáhne do dění, ať se tu i zpotíte, ať příklady přitáhnou děti ke sportu.

A když pak v torontské Síni slávy vyjdete ven a zastavíte se ve zdejším obchodě, pochopíte, že ono takové „muzeum“zase nemusí být tak prodělečnou záležitostí.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.