Neonacisté a běženci místo klobás a svařáku

MF DNES - - NÁZORY -

Coby přísnému zastánci co nejširší náruče pro uprchlíky se mi to neříká snadno. Leč nemohu jinak. Mám strach. Bojím se, že studnice mé odvahy, odvahy hrdého obyvatele Sudet a milovníka libovostí (především gastronomických) sousedního Saska, je vyčerpána. Obávám se, že kvůli sledu aktuálních událostí dobrovolně a zbaběle omezím svou svobodu, svůj dosud bezstarostný pohyb naším společným porevolučním prostorem.

Oč jde? Nechme promluvit německé tiskové agentury z minulého týdne. „Zhruba stovka policistů zasahovala ve východoněmeckém městě Budyšín (Bautzen), kde vypukly střety mezi příslušníky německé ultrapravice a žadateli o azyl. Budyšín leží jen hodinu jízdy od českého Liberce. Podle mluvčího budyšínské policie na sebe obě skupiny začaly útočit na náměstí. Pravicových radikálů bylo kolem 80, migrantů asi 20. Policisté od sebe skupiny oddělili. Někteří migranti prý na ně přitom házeli lahve. Ultrapravicoví demonstranti vykřikovali nacionalistická hesla a pronásledovali žadatele o azyl do ubytovny. Pravicoví extremisté pak házeli kameny na sanitku, která byla k ubytovně přivolaná kvůli zraněnému migrantovi.“Konec citace. Fotografie, které tyhle zprávy provázely, nebyly zrovna zenové. Ohně, rozmazané uniformy, obličeje zjizvené nenávistí.

Konec s bratwursty?

Budyšín je půvabný městys na německo-české hranici. Několikrát jsem tady konzumoval bratwursty a srkal zdejší slámově zakalené svrchně kvašené pšeničné pivo na věhlasných adventních trzích. I letos mám chuť. Velkou. Leč váhám. Mám strach. Z událostí, jež provázejí příchod běženců. Z dutolebců, čistou rasou fascinovaných zrůd, které příliv uprchlíků vytáhl ze suterénních pivnic. Z násilí, jemuž je nyní toto cukrkandlové městečko vystaveno.

Pokud by šlo o výjimečný incident, ignoroval bych jej. Leč nejde. Budyšínští pamatují jiné nedávné nepokoje. V únoru tady vyhořel hotel, který měl být ubytovnou pro uprchlíky. Kolem se sešlo pár desítek hlupáků, kteří požár provázeli potleskem a urážlivým jekotem. Věci se dostalo patřičného opovržení. Německé noviny citovaly třeba spolkového ministra spravedlnosti Heiko Maase. „Kdo bezostyšně tleská, když hoří domy, a kdo k smrti děsí uprchlíky, je hnusný a odporný.“Jawohl, souhlas. Na podstatě mé bázně to, žel, mnoho nemění. Takzvaný zdravý rozum zde stojí na prahu porážky.

Jistě, být to čistě na mně, neváhám a za pár týdnů opět stojím ve frontě u kasy Deutsche Bahn. A pokud by náhodou ten bastard strach nechtěl zmizet, dal bych si na trhu navíc dvojitý svařák. A bylo by.

Jenže když máte malé děti, věci se změní. Opravdu je chci vystavit, byť vysoce hypotetickému, seznámení s vymaštěnými neonacisty? Nebo setkání s pubertálními běženci, vybuzenými k jurodivosti dosud zapovězenou „ohnivou vodou“?

Strašně rád bych hrdě prohlásil, že mi strach nebude rozkazovat. Že o svátcích opět pojedu do Saska. Že svou úzkost vezmu s sebou, jak radí autority z řad psychologů. Že s ní nebudu válčit, že ji nechám být. A že s radostí seznám, jak se tahle iracionální hrůza v konfrontaci s prozaickou realitou rozplyne a vyvane.

Ale nevím. Možná zůstanu doma. Ano, je to rozhodnutí motivované děsem. A jako takové je velmi pravděpodobně chybné, ba dokonce škodlivé. Nicneřešící. Hloupé. Snad i ubohé.

Vím. Ale vykládejte to mým rodičovským instinktům.

Pardon. Populární umělec mnoha dovedností, zakladatel Semaforu, symbol 60. let a národní poklad Jiří Suchý dnes slaví 85. narozeniny. A to v činné službě, ač říká: „Když poslouchám nahrávky ze šedesátých let, tak už by to dneska asi nezabralo.“

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.