Spisovatelé

MF DNES - - NÁZORY - Miroslav Korecký

Umělecká skupina Ztohoven si léta pečlivě buduje pověst nejdrsnějších provokatérů na dědině. Tváří se jako parta řádně odražených chlápků, kterým není takzvaně nic svaté a kteří se nezaleknou soudů, policie ani prezidenta. Lechtají bránice měšťáků, uštědřují plivance do tlustých tváří vypasené české maloburžoazní kultury. Před užaslými davy diváků hrají tribunál i morální instituci. Jenže pak přišel z divočejších krajů opravdu ostrý muž, který se nedívá napravo nalevo. Oleg Vorotnikov.

A ten české učedníky provokace během pár dnů drsně proškolil. Na nálož, kterou jim tento autentický ruský anarchista připravil, jen tak nezapomenou. Bohužel, skupina Ztohoven – jako už tolikrát v minulosti – v tomhle testu integrity neobstála. Tváří v tvář zesměšnění před domácími fanoušky a celou veřejností její členové ještě fňukají. Od Vorotnikova, kterého dřív podporovali, se hlasitě distancují, hovoří o tom, jak je převezl a jak se nechali obalamutit. Vorotnikovovy názory, zejména na Putina, Krym a taky kapitalismus, samozřejmě nesdílejí.

Celý případ nedávné hrdiny z kauzy „trenýrky nad Hradem“ukázal v nelichotivém světle. Více nežli konceptuálními umělci rafinovaně pracujícími s mystifikací, společenským očekáváním a stereotypy mediální doby jsou členové Ztohoven spíše přidrzlí kluci ze základní školy, kteří rádi plivou na podlahu, hlavně když si myslí, že se paní učitelka nedívá, ale spolužačka ze zadní lavice ano. Co stačí na získání ostruh provinčních a lokálně zajímavých provokatérů, poněkud bledne, když se setká s reálnou opozicí proti systému a ochotou riskovat sám sebe. Právě tahle odvaha totiž členům Ztohoven vždy chyběla.

Stačí připomenout jejich slavnou, pochopitelně filmově zdokumentovanou, policejně vyšetřovanou a mediálně hojně propíranou akci Občan K., v níž vystupovali pod falešnou identitou, a porovnat ji s obdobnou, a přece daleko promyšlenější aktivitou slovinské skupiny Maska.

Tři její členové přijali jméno výrazného porevolučního slovinského politika Janeze Janši, nechali se úředně přejmenovat, vystavit si na jméno doklady, vstoupili do jeho strany a navštěvovali pravidelně demonstrace a manifestace, kde vyjadřovali svému vůdci obdiv. Kromě politické provokace – Janša má pověst srovnatelnou s Mečiarem nebo Ficem a dnes si navíc odpykává trest odnětí svobody za korupci – šlo o zkoumání hranic identity. Všichni tři se totiž jako Janez Janša nechali titulovat i v osobním životě, což jejich partnerky, rodiče nebo děti nebrali vždy s pochopením. Slovinští umělci se zabývali tím, co pro člověka vlastně jméno znamená, nakolik je složkou jeho identity. O věci vznikl pozoruhodný film a také divadelní představení.

Občan K. pouze upozornil na to, že je možné získat na falešnou identitu občanský průkaz, a až se na to přijde, bude vás stíhat policie. Nic víc. O uměleckém přesahu nelze mluvit, o nějaké míře občanské statečnosti nebo politického protestu jen s velmi přimhouřenýma očima. To platí o řadě jejich intervencí: atomový výbuch v České televizi by patřil spíš do repertoáru Petra Čtvrtníčka jako milý, leč neškodný žertík. Ztohoven se také vracejí na Pražský hrad, buď aby dali najevo smutek nad Havlovým odcházením (kauza zakrytého neonového srdce), nebo se vymezili vůči Zemanovi (případ rudých trenek).

Jejich projektům chybí osobní angažovanost, jasný názor a schopnost se prát. A v neposlední řadě i nápady. Jsou jako gaučoví pinčové, k obveselení páníčků občas provádějící nějaké lumpárny, aby se jim dostalo podrbání za uchem v podobě uznalého mručení z kulturních kruhů a občas nějaké ceny. A nesmí chybět tahanice s úřady. Jenomže drobného škorpení se státní mocí se dopouští téměř každý, nelze v tom hledat stopy systémového protestu ani sofistikovaného mapování současných problémů.

Zapálený anton

To Oleg Vorotnikov a jeho žena Koza, členové proslulé ruské skupiny Vojna, jsou trochu jiný případ. Akce typu zapálení policejního antonu, obří pyj namalovaný na zvedací most proti sídlu ruské tajné služby FSB nebo proslavená veřejná hromadná soulož v biologickém muzeu (uspořádaná pod názvem „Mrd... na medvěda, dědice trůnu“u příležitosti zvolení Dmitrije Medveděva ruským prezidentem) vzbuzují respekt. Když k tomu přidáme akci, při níž ženské členky skupiny v převleku za manželky dopravních policistů zastavovaly auta a prosily o jídlo, neboť jejich manželé dostávají příliš malé úplatky, vidíme, že Vojna má nejen odvahu a razanci, ale i smysl pro humor.

Ruské performanční umění má dlouhou tradici včetně nejrůznějších extrémů. Kromě členů Vojny je jeho dnes nejznámější a mediálně nejpopulárnější tváří dívčí kapela Pussy Riot, která z Vojny vznikla. Zmínit můžeme třeba i Leningradské nekrorealisty, kteří se už v 80. letech zabývali tematikou rozkládání těla. Jejich zakladatel Jevgenij Jufit, autor filmu Vepři samovraždy, pořádal performance, při nichž se skupina mladých lidí záměrně neohrabanými pohyby začala bezdůvodně mlátit, což doprovázeli šíleným smíchem. Následky bizarních akcí, při nichž se nekrorealisté i natáčeli, byly přitom zcela reálně bolestivé.

Příkladů je mnoho. V devadesátých letech například Oleg Kulik jako člověk-pes pobíhal nahý na veřejnosti, štěkal na kolemjdoucí a snažil se je pokousat. Anatolij Osmolovskij se nechal vysadit vrtulníkem na ramena obří sochy Majakovského a dopřál si tam cigaretu. I u nás známe Petra Pavlenského, který se nahý za šourek přibil k Rudému náměstí nebo si nechal zašít ústa. To jsou radikální akce, provokativní a hraniční – nejen pro obecenstvo, ale především pro samotného tvůrce.

Je jasné, že pro něco takového nemohou mít salonní rebelové, poklidně pokuřující ve stínu středoevropské postkapitalistické idylky, pochopení. Dodejme, že Vorotnikov, jemuž aktuálně hrozí vydání z Česka do Ruska, kde by byl pravděpodobně uvězněn, se nevěnuje jen performancím, zásadně protisystémový je i v běžném životě. S manželkou sice vychovávají tři děti, neobtěžují se však s doklady, návštěvami škol či lékařů a vlastně jakoukoli spoluprací s úřady nebo se systémem jako takovým. Takže třeba kradou potraviny v obchodech. Ne z chudoby, ale z principu.

Nejsměšnější je však skutečnost, že skupinu Ztohoven nejvíce rozlítila náhlá příchylnost Vorotnikovových k Putinovi a názor na otázku Krymu. Dokonce – jaká drzost! přišli Vorotnikov a Koza s tím, že v Evropě je ještě méně svobody než v Rusku.

Jako nomádi

Každý pilíř naší ctihodné středoevropské civilizace, ať již je policistou, úředníkem nebo třeba rebelujícím umělcem, přece ví o Rusku své, a především naši ladnou domovinu pokládá za samo zřídlo vší svobody. Jenže Vorotnikovovým se nelíbí, když se po nich chce, aby dodržovali pravidla, s nimiž bytostně nesouhlasí. To je samozřejmě předurčuje k životu nomádů, kriminálníků a psanců, kteří jsou zvyklí na trochu nepohodlí i nepochopení.

Umělci typu Ztohoven naopak pravidla dodržují. Jen občas zamrkají, aby dali najevo, že je neberou tak vážně. Prostě žádaná, povolená revolta. Nic škodlivého. Když zůstaneme u ruské paralely, jsou stejně funkční částí systému jako šašek a „opoziční“extremista Žirinovskij v Putinově parlamentu.

Performativní umělec to dnes věru nemá lehké. Leckdo ho vnímá spíš jako šarlatána a dlužno dodat, že někteří k nim rozhodně nemají daleko. A kdekdo, kdo by chtěl být nespoutaným rebelem s příčinou, právě proto, že tu příčinu vnitřně nemá, se nakonec ukáže jako pouhý šosák.

Premiér Bohuslav Sobotka v rámci svého turné po regionech navštívil ve středu

což je docela odvážný čin vzhledem k tomu, jak se on sám podepsal na celé

včetně desetitisíců podvodně prodaných bytů. Ale vyvázl živ a zdráv, přitom během návštěvy pokřtil knihu s příznačným názvem V politických komuniké je třeba umět

Tak třeba po skonu legendy izraelské politiky Miloš Zeman prostřednictvím svého mluvčího ocenil, „že Šimon Peres dokázal

Pro upřesnění: Zemanovi je aktuálně teprve dvaasedmdesát...

Andrej Babiš upgradoval svou podobiznu na volebních plakátech z holobrádka na šviháka lázeňského

takže to vypadá, že jeho porost bude mít delší trvání. Ostatně dopadlo tak i jeho

mezi fanynkami. „Ještě si chvíli nechám ty fousy, překecaly jste mě,“vzkázal jim.

Velké pokroky hlásí hnutí Starostové a nezávislí. „Starostové už

informoval jeho předseda Petr Gazdík a nechal se vyfotit s kyticí karafiátů jako pionýr na Mezinárodní den žen.

I se někdy utne. Senátní kandidát TOP 09 a ředitel Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička se objevil na volebních plackách s nápisem

Moravskoslezský kraj a Ostravu, OKD číst mezi řádky. letech“. mistr češtinář v krajských volbách. Země české Žižková, kauze Kraj plný příběhů. vést zemi i v devadesáti se strništěm na bradě, osobní referendum na Facebooku nesmrdí hnojem,“

„Naší budoucnost vidím Růžově“.

A to je Růžička promovaný češtinář! Ovšem obor český jazyk a literatura vystudoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu

což je předem podezřelé. Lidovec Jan Bartošek je místopředsedou strany, místopředsedou Sněmovny, zastupitelem Dačic a teď ještě

Deník Právo zaznamenal jeho odpověď na otázku, zda všechny funkce stíhá: „Nemám s tím problém a

spolu s tělocvikem, kandiduje

stíhám na všechna jednání chodit připravidelně.“

Takže nějaká únava materiálu tam asi bude.

„Bude to oslava servility, kolaborace a ohnuté páteře,“varoval v roce 2000 tehdejší premiér Miloš Zeman poslance, když schvalovali 28. září, den úmrtí knížete Václava, coby Tuto středu však Zeman, nyní už prezident, uctil památku svatého Václava na bohoslužbě ve Staré Boleslavi.

(byl tam ostatně i Václav Klaus) holt musí spolu držet basu.

Komunisté se snaží uniknout ze skanzenu novými metodami. Na volebním mítinku ve Frýdku-Místku jim zpívala

protiimigrantská pěnice s kříži v uších a kalhotách spíchnutých z americké vlajky, o níž její někdejší „umělecký“partner Jiří Krytinář tvrdil, že je bývalá pornoherečka.

Den české státnosti. Patroni Olivie Co by tomu asi řekla Jiřina Švorcová?

Foto: Michal Šula, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.