Mýtus Havel a ponížení poctou

Vyjádřit úctu a obdiv k někomu, koho si vážíme a máme ho rádi, nebývá snadné. Málokdo se vyhne patosu a trapnosti. U Václava Havla se můžeme utěšovat, že měl přece rád to absurdní drama.

Většina těch, kdo se na Havla dnes odvolávají, jeho odkazu spíše škodí.

Zítra by měl Václav Havel 80. narozeniny. Chystá se řada připomínkových akcí, ne náhodou vztažená nejen k Havlovi, ale především k současnosti, neboť – jak každý správný havlovec ví – Václav Havel nám chybí, a proto se máme tak špatně. Před pěti lety bývalý prezident zemřel a mnozí se z toho dodnes neprobrali. Na druhou stranu mají štěstí. Teď, když už není mezi námi, si do něj mohou snadněji promítat všechny svoje postoje a touhy a on jim to nekazí tím, že by se třeba choval jinak nebo říkal něco jiného. Omšelá otázka, co by dnes říkal V. H., se dá docela dobře aplikovat na to, co by říkal právě tomu cirkusu, který se kolem jeho nedožitého jubilea koná, a co by si asi jako absurdní dramatik pomyslel o mýtu, v nějž se proměnil.

To je samozřejmě osud historických postav. Někdo si je přivlastní a znásilní.

Zajímavější je, co si někteří lidé představují pod projevem úcty. Napadlo mne to nedávno při pohřbu Věry Čáslavské, respektive při tryzně, jež se konala v pražském Národním divadle. Sama proměna někdejšího divadla v kombinaci muzea a krematoria, kde se mnohokrát do roka konají pietní akce, předávání cen a především pohřby, by stála za diskusi o smyslu a významu historické budovy, tak řečené zlaté kapličky.

To, že patetické projevy, spojené občas s agitací za vlastní agendu, před sálem plným společenských smutečních hostů a také před kamerami České televize, pokládají mnozí za ten správný prostředek, jak někomu vyjádřit svůj obdiv a zároveň smutek, že už tu mezi námi není, je otázka vkusu. Bylo mi však Věry Čáslavské líto. Tolik ponížení domnělými poctami, že by jeden byl nejradši skončil v neoznačeném masovém hrobě.

Obdobné pocity trapna a nesnesitelné pompéznosti, jež byla doprovázena veřejnými plačkami, sentimentálními vzlyky, a dokonce i lafetou, jsem měl při pohřbu Václava Havla před zmíněnými pěti lety. Nebyl jsem sám a spousta těch, kteří si ho vážili a jako prvního porevolučního prezidenta i coby bojovníka proti komunismu ho ctili, rovněž kroutila hlavou.

Dnes Havla čeká obdobně pojatá „narozeninová oslava“v Lucerně se zástupy gratulantů a série dalších doprovodných akcí.

Jak je často omíláno, Havel psal absurdní dramata a zejména ti, kteří o tento žánr ani nezavadili, to rádi připomínají. Vnímal by exprezident svůj majestátní pohřeb a svůj tragikomický posmrtný život jako absurdní drama? Ošíval by se? Nemyslím si, že je to podstatná otázka, po smrti už člověk svůj osud neovlivňuje ani ho nemůže komentovat. Nehledě na to, že Havel si jako prezident – vzdor své připomínané minulosti absurdního dramatika – na pompu a fanfáry docela potrpěl.

To, že monarchistické pojetí úřadu prezidenta hojně kritizoval jeho rival Klaus, aby pak jako Havlův následník v úřadu plynule navázal, patří už k řádu věcí. Na prezidenta se u nás hledí se zbožnou úctou, a to ne na osobu, ale na ten úřad. Proto pokud úřadující hlava státu vykonává funkci v rozporu s představami lidu, je tato kritizována a haněna jako ta, která posvátný stolec znesvěcuje. Stávalo se to Havlovi, Klausovi i Zemanovi. Pro věcnou debatu není v mramorových sálech a pozlacených lenoškách naší polomonarchie prostor.

Výhoda Klause i Zemana je v tom, že jsou – mezi těmi, kteří rozhodují a vytvářejí veřejný obraz – stále příliš kontroverzní na to, aby se jim stalo to, co Havlovi. Státnímu pohřbu se ale nejspíš nevyhne ani jeden z nich. Koneckonců v sousedním Rakousku byl se všemi poctami a za účasti nejvyšších politiků pochován dokonce i Jörg Haider, který zahynul opilý při autonehodě a až do toho momentu byl peskován coby fašistický populista a bezmála druhý Hitler.

Věnujeme se tedy ornamentálním záležitostem a ignorujeme podstatu? Jenže tyhle ornamentální záležitosti jsou v krajině funusů, Hynaisovy opony, metálů, medailí, vyznamenání a čestných salv tou podstatou. Až se jich zbavíme, můžeme se věcně bavit o Havlovi, jaký skutečně byl, o jeho zásluhách, jeho problematických krocích i jeho díle. Dokonce i o tom, jestli nám chybí, jak se často ptáme.

Inu, jak komu. Kdo nemá potřebu spojovat svůj život se státem nebo s každodenní politikou, tomu asi přijde absurdní představa, že by mu měl nějaký prezident chybět. Kdo pohlíží na Havla (ať už z jakýchkoli důvodů) kriticky, to tak také nebere.

Kdo vnímá Havla jako symbol boje za svobodu, restauraci demokracie a vůbec počátků naší současné éry, jistě pociťuje takovou ztrátu obzvlášť bolestně. Zejména pak v případě, že dnes trpí tzv. blbou náladou a má pocit, že je zle skoro jako za bolševika a musí přijít nějaký Havel, aby nám tu náladu zase zvedl.

Protože se máme dobře a žádné důvody k mudrování o zlých časech, v nichž se údajně nacházíme, neexistují. Jde právě jen o tu náladu. Jenže tak tomu bylo i v 90. letech, kdy s blbou náladou – tehdy ještě jen jako popisem určitého stavu mysli části společnosti – trefně přišel právě Václav Havel. Blbá nálada jako pojem žila dál svým životem a dnes by nás jí určitě ani Havel nezbavil.

Většina těch, kdo se na Havla dnes odvolávají, spíše jeho odkazu škodí, ať už (ne)úmyslnou dezinterpretací, vlastními projekcemi svých tužeb a potřeb, nebo prostým přeháněním při líčení Havla jako nedotknutelného ducha. Dopřejme jim jejich oslavy a doufejme v jejich vlastním zájmu, že by se na ně Havel moc nezlobil.