Sovětské bludy a česká láska k Rusku

MF DNES - - NÁZORY -

Ještě před pár lety by člověk neřekl, že jedna z výrazných frontových linií v české společenské debatě se bude jmenovat „vztah k Rusku“. Ale už je to tak.

Tahle země nebyla dvě desetiletí pro Čechy příliš zajímavá. Nikde se příliš neangažovala, měla svých starostí dost. V Česku se na ni, navzdory bohaté vzájemné historii, vlastně trochu pozapomnělo. Nebýt každoročního opakování pohádky o Mrazíkovi, zapomnělo by se na ni docela.

Jenže teď je Rusko zpátky na scéně. A Češi rychle hledají, jaký k němu zaujmout postoj. Na rozdíl od takových Poláků, kteří jsou v těchhle mezinárodně politických věcech se vším hned hotovi, si Češi tříbí názory v urputných hádkách. Jako vždy.

Jedni považují Rusko za zlého Kostěje Nesmrtelného. Ti druzí za spravedlivého bohatýra Dobryňu Nikitiče. Ti druzí jsou hlasitější. Zničehonic se vynořilo ohromné množství až fanatických rusofilů, kteří reagují značně nedůtklivě, když někdo o Rusku nemluví zrovna s úctou. Druhá strana – často neméně fanatická – o nich má jasno: jsou to vesměs ruští agenti, placení, anebo navedení. Putinova klaka.

Dovolme si zde o tom pochybovat. Ani sám kníže Vladimír Jasné Slunéčko by neměl v pokladnicích tolik zlata, aby uplatil polovinu národa. Natož nějaký Putin. Ruské PR nepochybně existuje, placení internetoví trollové rovněž, ale jejich vliv bude mnohem menší, než se všeobecně soudí.

Koneckonců i autor Výstřelu zná osobně několik lidí, kteří v sobě v poslední době náhle objevili hlubokou lásku k Rusku. A je naprosto přesvědčen o jejich upřímnosti a poctivosti. Bude za tím tedy něco jiného. Položme národ na pomyslné psychoanalytické křeslo a ponořme se mu do podvědomí. Podobně jako geolog skrze vrstvy usazenin postupujme nánosy zkušeností průměrného Čecha středního věku.

Imigrační krize je prakticky navrchu, tím se prohrabeme rychle. Pod ní leží krize ekonomická, tam vidíme nějaké obavy. Jedeme dál a hlouběji. Blížíme se k začátku tisíciletí. Útok z 11. září, to je výrazná stopa (fuj, to jsme se lekli). Pod ním už se dostáváme do pestrých vrstev devadesátých let, doby příležitostí, které ovšem zpravidla využili jiní.

A to už jsme u juchání po listopadu 1989. Ještě níže nacházíme veselé usazeniny ze studentských let našeho pacienta. Jdeme dál a dál, školní léta, a vida. Náš pacient je prvňáček. Ještě kousek proti proudu času, a tu vidíme našeho malého Čecha, jak je ve školce. Po obědě se pěkně povinně vyspinkal a teď sedí s pastelkami u stolečku. A na bílou čtvrtku kreslí křižník Aurora. A jsme u toho. Celé generace Čechů, a nejvíc ty, které jsou nyní na vrcholu sil a vlivu, zažily od nejútlejšího dětství solidní prosovětskou indoktrinaci. Sovětské filmy. Sovětská literatura. I ty staré ruské pohádky byly tak trochu sovětské.

Tyhle věci prostě fungují. I autor Výstřelu přiznává, že si coby malé pachole pod sovětským vlivem představoval Sovětský svaz trochu jako Sluneční město z knížek o Neználkovi.

A tuhle mytickou představu má spousta Čechů hluboko zasunutou dodnes. Nedivme se proto, že tady tolik lidí má k Rusku a Sovětskému svazu poněkud „speciální vztah“.

Jistě. Češi v tom nejsou sami. Existuje přinejmenším ještě jeden národ, který má pro všechno sovětské ještě větší slabost.

Sami Rusové. Radim Jančura, podnikatel a šéf sítě autobusů Student Agency, řádí v kampani jako žlutý mstitel, žádný hejtman si před ním není jistý. Svou sveřepostí připomíná jiného autobusáka, Romana Smetanu, který přimalovával politikům na billboardech tykadla. Smetana se za svou antikampaň dočkal vězeňské cely, co čeká Jančuru?

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.