I UPÍR SI ZDŘÍMNE. MOŽNÁ

MF DNES - - TÉMA -

Unás doma se to semlelo tak, že náš syn Honza měl dost často takový ty dětský rýmy a z toho plynoucí problémy se záněty středního ucha, no a když nám jeho lékařka řekla, že by bylo lepší, aby s ním někdo z nás zůstal doma, tak mi bylo hned jasný, že to musím bejt já, jelikož moje žena měla důležitější a pochopitelně i líp placenou práci, než měl referent v kulturním domě Severka.

Našel jsem si proto práci nočního hlídače v Jiřském klášteře s tím, že přes den budu s klukem já. Něco jako otec v domácnosti, ale s určitým, i když nijak závratným platem. Výhoda těchhle rozhodnutí plyne z toho, že si v podstatě neumíme představit, co nás čeká. A to je dobře. Moc dobře, protože si nejsem úplně jistej, jestli bych do toho šel, kdybych tušil, jak to bude náročný. Ono dělat nočního hlídače s tím, že se přes den s dítětem nevyspíš, je fakt síla. No, nic... Vydržel jsem to několik let a na druhou stranu nelituju, jelikož jsem měl možnost prožít se synem to, o čem ostatní „normální“fotři nemají ani ponětí. Napsal jsem o tom později knížku Putování mořského koně. Čili kdyby někdo zatoužil po detailech, tak ať si ji obstará.

První dny jsou vždycky úžasný, protože je to prostě výzva a něco novýho a skoro až slavnostního. Šel jsem do toho jakoby mírně zfetovanej pocitem svý náhlý důležitosti. Co je na světě víc než vypiplávat dítě? Co?! No, zkrátíme to. Ona je to ta největší dřina, co si lze představit, a i když jsme měli od ženy navařeno a vypráno a tak, tak přece jenom to věčný nedospání za sebou člověk vláčí, kudy chodí, zatímco dítě překypuje energií, a do toho ty běžný věci jako svačiny a obědy a plínky a chození na procházky a výlety a neustálej strach, aby někam nevlít, aby si neublížil. A zanech všech nadějí, zapomeň na to, že si můžeš zdřímnout, když ti usne dítě, to nikdo nikdy neudělal, protože to nejde, jelikož seš permanentně ve strašlivým skluzu. Za několik měsíců už mě pár známejch na ulici skoro nepoznávalo, protože spánkovej dluh znamená hlavně kila dolů, což v mým případě nebyla zrovna žádná tragédie, jelikož jsem předtím byl celkem slušnej cvalík. Dost nářků...

A teď o tom, co jsem díky tomu všemu objevil:

Objevil jsem úplně jinej svět. Je to stejnej rozdíl, jako když se tlačíš v parným letním dni někde v rybníku, kterej je přecpanej všelijakejma těma rozjívenejma lidičkama, a když se v tom samým rybníku cachtáš při měsíčku úplně sám a ke všemu na Adama. Noc bystří smysly, probouzí starý zasutý atavismy, na který přes den nemáš čas, každičkej šramot může představovat cokoliv. Nikdo z nás se asi nebojí zvuků, který vydává třeba myš, ale co když to není myš, co když je to zatím nikým nespatřenej, dosud nepopsanej druh zvířete? Takže já se nebál nějakejch zlodějů uměleckejch předmětů. Já se bál svý zjitřený fantazie. Sám sebe. Trvalo to nějakej čas, než jsem se zklidnil, a zrovna v tom momentě mi vletěl do expozice v prvním patře netopýr a já si jen říkal: Zaplaťpánbůh za to, že zrovna von, protože ten tu tutově ničemu neublíží, to je přece našinec... Ale co kdyby to byl například nějakej denní, a tím pádem úplně zblblej holub nebo zkrátka někdo, kdo do tmy nepatří? A tak jsem se v noci naučil pohybovat, zjišťovat její výhody a užívat si její krásu.

Ale abych neblafoval. Párkrát jsem si službu zkrátil tak, že jsem si nechal v přilehlé Vikárce naplnit plechovku od okurek plzní, a pak jsem z ní upíjel při poslechu Hlasu Ameriky tak dlouho, až jsem to zasek jako každej jinej. Možná, že i upíři si v noci na chvíli zdřímnou... A pak přicházela rána a ta na tom všem byla nejlepší, protože na chvíli přinášela pocit čistý euforie. Trvalo to vždycky tak od pěti do sedmi, a to se mi chtívalo doslova zpívat a tančit a celou cestu domů jsem si poskakoval, a to až do tý doby, než mi žena předala Honzíka. Ale jo, šlo to. Tak si dáš prostě nějaký to kafe navíc a co? A pointa? Nočního hlídače jsem dělal i v době, když už to po mně vlastně nikdo nechtěl. Lidem ze světlý půlky dne, těm, co se v poledne čvachtaj ve svým teploučkým a zakaleným rybníku, těm se to jen těžko vysvětluje...

P. S. Jednou jsem šel ještě jako žák osmý nebo devátý třídy v noci kolem školy, kterou jsem v tý době navštěvoval. Našel jsem v přízemí okno, který školník Valach špatně dovřel, vlez jsem dovnitř a pak jsem tiše proseděl půl noci ve třídě na svým místě. Nepopsatelný to bylo. Ráno jsem přišel pozdě a co jsem měl jako říct učiteli? Že jsem tam byl přece v noci? Vzhledem k sérii všech svejch možnejch i nemožnejch nedorozumění, co jsem ve škole zažíval, by se tahle výmluva mohla jevit jen jako ona příslovečná poslední kapka. Jak se domluvíš s lidma, který žijou tak přízemně, že vstanou, ošplouchnou se, něco do sebe hoděj a pak vyrazej ven jen a jen proto, že je tu nějaký ráno?

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.