Michal Kováč byl hrdina

Největší postavou poválečných slovenských dějin není Dubček, ale Kováč. Prezident, který se odvážně postavil mečiarismu.

MF DNES - - NÁZORY - Luboš Palata redaktor MF DNES

Bylo to v temných letech Slovenska jen mihotavé světlo, ale i to dávalo naději, že mečiarismus východní část bývalého společného státu zcela nepohltí. Po smrti Alexandra Dubčeka v listopadu 1992 nemělo Slovensko osobnost, která by ho dokázala nahradit – bez ohledu na to, že už byl jen stínem politika pražského jara.

Michal Kováč, který byl podobně jako Václav Klaus za normalizace sražen na úroveň obyčejného bankovního úředníka, nepatřil ani na počátku 90. let mezi politiky, ke kterým by bylo možné vzhlížet. Byl sice jednou z důležitých postav Slovenska při boji o co největší emancipaci, v klíčových jednáních se stal jedním z jestřábů nezávislosti (což on sám později popíral), ale že by byl osobností hodnou zapamatování, to opravdu ne. Nevelké charizma, těžká mluva, vizionářských myšlenek poskrovnu. Vedle Vladimíra Mečiara válcujícího tehdy v plné formě Slovensko politik druhé kategorie.

Mečiar očekával, že Kováč mu jako prezident vládnutí nebude komplikovat. V tom se však přepočítal a už po pouhém roce, v březnu 1994, dal Kováč svým vystoupením v parlamentu signál k Mečiarovu prvnímu pádu. Svůj souboj však s Mečiarem, stejně jako opozice sdružená kolem nového premiéra Jozefa Moravčíka, v tomto kole prohrál. Mečiar znovu zvítězil ve volbách a od konce roku 1994 se demokracii ohýbající a likvidující parní válec mečiarismu rozjel naplno. Všemocnému politikovi jako by se neměl kdo postavit.

Hrdina, jenž se pocty nedočkal

Z mocenských institucí státu zůstal v odboji osamocený Kováč. Ve svém odporu proti nedemokratickým praktikám prezident vytrval, i když mu vyhrožovali. V době, kdy se Slovensko stalo kvůli Mečiarovi „černou dírou Evropy“, dokázal najít cestu k Václavu Havlovi a spolu s ním pomáhat udržet zemi naději na členství v Unii, v NATO. Mečiar dělal pravý opak, táhl Bratislavu na Východ. Slovensko bylo vyloučeno z první vlny rozšíření NATO a byla s ním kvůli nedodržování demokratických principů zastavena jednání o vstupu do Unie. Kováč jasně říkal, proč se to stalo. Mečiarismus brzdil, kde mohl. A riskoval. Syna Michala mu Mečiarovi agenti v roce 1995 unesli a zavlekli do Rakouska, což mělo prezidenta zdiskreditovat a mafiánskými metodami donutit k odstoupení. Ten se však nepokořil, vytrval až do konce svého mandátu a připravil půdu pro to, že byl Mečiar brzy poté v září 1998 poražen.

Ač v ústavně slabé pozici, vydaný Mečiarovi do značné míry na milost a nemilost, pomohl zachránit Slovensko jako demokratickou evropskou zemi a zabránil tomu, aby se stalo středoevropským Běloruskem. Tím se zasloužil nejen o Slovensko, ale i o to, že má naše země za souseda normální evropský demokratický stát. Michal Kováč se proto zasloužil nejen o Slovensko, ale i o Česko. Právem by mu za to patřilo nejvyšší české vyznamenání. Je ostudou České republiky, že ho jako jediný slovenský prezident za života nedostal.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.