Tichá revoluce začíná

Premiérka Theresa Mayová chce povýšit odchod Britů z EU na revoluci v dosavadní politice a řízení státu. Jak dlouho vydrží konzervativcům nadšení z revolty proti establishmentu?

MF DNES - - NÁZORY - Alexander Tomský politolog

Tichá revoluce začíná, prohlásila britská premiérka Theresa Mayová v proslovu na sjezdu Konzervativní strany. K milému i nemilému překvapení mnohých odchod z EU nemá být jen pouhý návrat k suverenitě, má být revolucí, má znamenat konec dosavadní politiky i řízení státu, neboť povstal národ a svým neochotným politikům nařídil vlastenecký kurz. K úžasu svých stranických kolegů, zvláště těch, kteří na rozdíl od ní hlasovali pro brexit, pro suverenitu parlamentu, se Mayová ztotožnila s vůlí a duchem lidové revolty proti establishmentu.

„Nezapomínejme, že vláda má být nástrojem dobra! Nelze ignorovat miliony občanů, kteří na finanční krizi doplatili. Musíme si uvědomit, že trh je někdy nefunkční. Ti, kdo mají hypotéky, zbohatli, ti, kdo šetří, zchudli. Trh je třeba stále napravovat, trh s nemovitostmi pro (běžné) pracující dnes neexistuje, jeho nedostatky jsou zneužívány.

Rétorika národní a téměř socialistická mířila na tradiční voliče labouristů, kteří v referendu svou stranu zradili, ve sto dvaceti obvodech převážně v chudší severní Anglii volili proti Unii, a také na čtyři miliony voličů strany nezávislosti (Ukip). Osmdesát procent voličů brexitu vyjádřilo nespokojenost se svou životní úrovní. V relativně bohaté zemi, kde je bez práce jen 4,9 procenta lidí, platy nižší střední a dělnické vrstvy, tak jako v celém západním světě dlouhodobě stagnují. Masivní příliv chudých migrantů je vedle globalizace a automatizace také jednou z příčin, ačkoli se často zapomíná na negativní dopad emigrace na státy, odkud přicházejí. Nedávná studie MMF ukazuje, že střední Evropa ztratila od vstupu na společný trh dvacet milionů mladých lidí (včetně těch nejschopnějších), a snížila tak svou výkonnost, a tím i průměrný plat nejméně o pět procent.

Mayové jistě nešlo jen o politickou taktiku; hledání konzervativně sociální politiky národního souručenství, jež by napravila velký rozdíl v příjmech způsobený globalizací, je typické i pro nacionální vlády v Maďarsku a Polsku. Klasický libertarián, jemuž nezáleží na politické soudržnosti a kultuře, kritizuje takovou sociální politiku za neúnosné náklady. Na českém příkladu lze vidět, že ne vždy je dopad zahraničních investic pozitivní. Zahraniční majitelé bank a obchodních řetězců zpočátku svým kapitálem hospodářství pozvedli, během dvaceti let vydělali několikanásobně, ale bohužel zisky odvádějí do ciziny, takže HDP notně snižují. Dobře o tom vědí, třeba Kaufland to zakrývá známým heslem: „Z lásky k Česku.“Tyto ztráty v bilanci zahraničního obchodu by mohly být vyrovnány příjmem českých firem v zahraničí. Nejde-li to, nezbývá než astronomické zisky cizinců progresivně nebo nějakou rezidenční daní snížit.

Jak bude takový program vypadat, se delegáti sjezdu dozvědět zatím nemohli, šlo jen o vytyčení směru, jisté však je, že se musí zásadně lišit od zcela utopických plánů labouristických rivalů, kteří pod vedením svého nového „revolučního“vůdce Jeremyho Corbyna oprášili tradiční socialistickou politiku let šedesátých, čili odzbrojení, znárodňování, zvyšování progresivní daně i minimální mzdy a dalšího rozdávání, nemluvě o fantaskních plánech na investice do infrastruktury bez státní půjčky, podle představy, že lze peníze vykouzlit. Referendum o Unii způsobilo naprostý rozvrat opoziční strany, jak ukázal před měsícem její bouřlivý sjezd, když noví, radikální členové nejen slovně napadali poslance, kteří se v naprosté většině postavili proti svému téměř komunistickému vůdci. Rozkol znamená, že by dnes Labour Party volby prohrála, překvapivě však i s chmurným vůdcem a zoufalým programem pokulhává za autoritativní vládou „královny Theresy“(karikaturisté ji přirovnávají k Alžbětě I.) pouze o šest procentních bodů.

Zato nadšení konzervativních delegátů z nového programu pro „celý národ“stranu sjednotilo, po hluboké roztržce referenda, kdy většina členů volila proti vlastní vládě. Tedy zatím sjednotilo. Vše bude záležet na tom, zda vyjednávání s Unií o omezení a kontrole migrace a přístupu na trh opravdu potvrdí optimismus sira Jamese Dysona, vynálezce moderního vysavače a úspěšného podnikatele, jenž poukazuje na ohromný britský deficit (69 miliard liber) v obchodu s Unií: „Jistě je v oboustranném zájmu vyjednat co nejvýhodnější podmínky.“

To je sice z hlediska anglického, hokynářského pragmatismu a zdravého rozumu pravda, ale jaký realismus lze očekávat od uražených a neochotných bruselských budovatelů Unie, vždyť i náklady na udržení eura jen v řecké krizi jsou astronomické (ekonom Joseph Stiglitz) a od samého počátku projektu navzdory propagandě o prosperitě platila německo-francouzská víra, že politika nad ekonomikou musí vítězit.

Angličané hodlají přesvědčovat evropské exportní firmy, aby přiměly své vlády k rozumnému kompromisu, který by co nejméně poškodil obě strany. Marné volání. Odchod nejvýznamnějšího státu v Evropě pošramocenou legitimitu a image Unie poškodil, antiunijní nálady rostou, zvláště ve Francii a v Německu. Německá kancléřka domácí průmysl varovala, aby se nepokoušel o záchranu exportu do Británie (ač 7 procent není málo) na úkor principu svobodného evropského trhu práce a unijní jednoty. „To by si jinak mohl dělat v Evropě každý, co chce.“Unionisté všech stran svatý princip migrace schvalují.

Dohadování s britskou vládou potrvá dva a půl roku. Pokud ideologie zvítězí, doplatí na ni všichni. Británie jistě přežije, Unie však stěží…

Konzervativní plán Mayové se musí zásadně lišit od zcela utopických plánů labouristů.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.