„Běž, budou po tobě střílet.“Extrémní závod na vlastní kůži

MF DNES - - PRAHA - Vojtěch Janda redaktor MF DNES

„Něco takového běžím poprvé. Skoro vůbec jsem nespala, bylo mi z toho zle od žaludku,“neskrývá své obavy Zdeňka, maminka dvou dětí z Klánovic. Stojíme vedle sebe na startu extrémního Army Runu, polovojenského adrenalinového závodu. Zdeňka

Za druhé světové války odsud nacisté odváželi vlaky plné židovských obyvatel do ghett v Terezíně nebo v polské Lodži. Nádražím Praha-Bubny tehdy prošlo asi padesát tisíc Židů. Nyní je bývalá nádražní budova, která už slouží jen jako železniční zastávka, spíše zastrčeným místem Holešovic. Jedinou připomínkou osudu bubenského nádraží zatím zůstává instalace Brána nenávratna sochaře Aleše Veselého v podobě dvacetimetrové koleje zdvižené k nebi.

Na jaře příštího roku by se ale mělo začít pracovat na rekonstrukci nádražní haly, ve které má vzniknout Památník ticha. Tedy místo, které bude připomínat nejen historii nádraží a osudy Židů, ale také prý běžně běhá půlmaratony. Když se dozvídám, jak tvrdě oproti mně trénovala, dělá se mi špatně taky. Před sebou mám nejméně deset kilometrů s téměř padesáti překážkami. Dojde mi, že to nebude legrace.

Deset, devět… do vzduchu letí barevná dýmovnice, ozve se výstřel a balík asi šedesáti běžců se valí vpřed. Vybíhá se z areálu TJ Spoje, který se po dopoledním dešti proměnil v bahniště. Přesto první překážka, pole z pneumatik, nikomu nedělá problémy, stejně tak tři asi metr vysoké dřevěné stěny. Pak přichází sráz. Několik set běžců, kteří už trasu odběhli před námi (obvykle startuje asi tisícovka závodníků a organizátoři je rozdělí na skupiny), svah dokonale uklouzalo, takže dost lidí jede po zadní části těla.

O kus dál mě zastavuje asi dva současná témata, o kterých by veřejnost neměla mlčet.

Podle ředitele organizace Památník Šoa Pavla Štingla by přestavba měla být hotova na podzim roku 2018. „V současné době máme s vlastníkem, tedy Správou železniční a dopravní cesty, podepsanou nájemní smlouvu na padesát let, hotový architektonický projekt i stavební povolení,“uvádí Štingl.

Hlavní důraz chtějí autoři památníků klást na nádražní budovu. Proto by měla, stejně jako v případě prostoru nástupiště, zůstat zachována její původní podoba. „Předpokládáme ale, že nějaký otisk moderní architektury tam bude. Návštěvník musí poznat, že jde o současnou budovu a o památník,“dodává Štingl. To bude úkolem ateliéru architekta Romana Kouckého.

Zmizelá identita Prahy

V hlavní nádražní hale by se měly konat především krátkodobé výstavy. Ani její podobu nebudou architekti příliš měnit. V prvním patře haly už budou úpravy znatelnější. Vzniknou tam stálé expozice, které budou připomínat zmizelou identitu, o niž Praha přišla spolu s transporty části jejích obyvatel. Do podkroví chtějí autoři památníku umístit expozice, které bude tematicky spojovat okamžik návratu. A to jak a půl metru vysoká dřevěná stěna. Zatímco se na ni drápu, zjišťuji, že označení závod pro tento běh není úplně přesné. Drtivá většina běžců si pomáhá, jak to jen jde. „Heslem dne není zvítězit, ale přežít,“zaznívá z davu. Peloton se pomalu rozbíjí na malé skupinky a já pokračuji dál se Zdeňkou. Jak se na trati dovídám, ve svých čtyřiceti sportem doslova žije. Za týden ji prý čeká další závod, půlmaraton, a volné chvíle si zpestřuje boxem!

„Zatím se mi běží dobře,“odpovídá na moji otázku. Mně osobně už tak dobře není, zvlášť když musím dělat třicet angličáků jako trest za nezvládnutou překážku. Měl jsem přejít po kůlech, ale uklouzl jsem. Takže dřep, klik, výskok, dřep, klik, výskok.

S obtížemi se zvedám a dávám se do běhu. Trať míří k Vítkovu. Organizátoři trasu čas od času zpestří výběhem do zarostlého kopce. Boty mám z toho plné hlíny, ale to je asi to nejmenší, co mě trápí. Udýchaný dobíhám do Vítkovského tunelu.

Proti obuškům

Nejdřív mám nosit barel s vodou, pak přelézt dvoumetrovou stěnu. Jak pokračuji dál, cestu mi zastoupí tři policejní těžkooděnci se štíty a obušky – jde také o překážku. „Tak se cítí demonstranti,“napadá mě, když vrážím do jednoho z nich. I když nikoho nemlátí, napřažené ruce s pendreky budí respekt.

Vybíhám z tunelu a mířím do dalšího kopce. Mám už toho dost a Zdeňku pouštím před sebe. Šplh na laně, který následuje o kus dál, i převalování pneumatiky z traktoru zvládá s přehledem a já se ji pokouším napodobit. Zastavuje mě vodorovné ručkování tvořené z několika úchytů a tyčí v třímetrové výšce. I když to vypadá nadějně, v půlce mi dojdou síly v rukou a spadnu. Dalších třicet trestných angličáků. Ptám se traťového komisaře, jestli „to někdo dal?“. „Těch bylo, i holky!“odpovídá a moje sebevědomí se propadá.

Na pokraji sil dobíhám k vítkovskému památníku, kde je občerstvovací stanice. Když se natahuju po kelímku s vodou, další z traťových válečných veteránů, tak lidí, kteří se do Prahy vrátili z koncentračních táborů. „Zároveň by měl památník apelovat i na současné generace a připomínat jim současná témata,“doplňuje cíle Památníku ticha Štingl.

Městská část Praha 7 projekt podpořila milionem korun. „S místy, na kterých se psala historie holocaustu, si společnost často neví rady. Památník, který by měl v Bubnech vzniknout, je přesně tím, co takové místo potřebuje. Tedy důstojné připomenutí minulosti, ale i přesah do současnosti,“myslí si starosta městské části Jan Čižinský (Praha 7 sobě).

Na přestavbu nádražní haly přispěje ministerstvo kultury. Cena rekonstrukce vychází podle Štingla na pětašedesát milionů korun. Spolu s financováním expozic a vzdělávacího programu se konečná cena vyšplhá zhruba na 125 milionů korun. Zapojit by se mohly i další organizace, které se zabývají vzděláváním o dějinách holocaustu a připomínáním komisařů se na mě po vojensku oboří, že nejdřív musím vyběhnout schody. Je mi na omdlení, ale nemám sílu na odpor.

Studená voda mě trochu probere a taky chlácholivá slova, že odteď už to bude jenom z kopce.

Svažitá cesta se začíná měnit na strmý sráz, což nevěstí nic dobrého. Jak jsem se už stačil poučit, když vás nahoře pošlou dolů, ti dole vás pošlou zase nahoru. A taky že ano. Následuje asi stometrový příkrý svah, který je nutné vyšplhat za pomoci lana. Protože všichni nemůžou šplhat najednou, pod kopcem osudů 20. století. Památník se už domluvil s neziskovou organizací Post Bellum, jedná také s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Památník by podle slibů jeho tvůrců neměl být klasickým muzeem, ale i kulturním prostorem pro mladší generace. „Chceme, aby tu byly i komunitní aktivity, diskuse nebo moderní venkovní výstavy před nádražím. Proto spolupracujeme třeba s galerií Dox nebo s galerií Trafačka,“upřesňuje Štingl.

Zodpovězena zatím není otázka vstupného. „Doufám, že se nám podaří najít takové zdroje financí, které nám umožní zpřístupnit památník kompletně zdarma,“říká Štingl s tím, že bude záležet především na tom, kdo se k projektu připojí.

Tvůrci Památníku ticha uvažují například i o tom, že využijí protiatomový kryt, který se nachází pod parkovištěm před nádražní budovou. V současnosti je zatopen vodou, ale v budoucnu by mohl sloužit jako galerie nebo památník obětem válek. Ve fázi plánování je také proměna širšího okolí nádraží. Ta závisí hlavně na rekonstrukci železniční trati. „Vzhledem k tomu, že se teď opravuje Negrelliho viadukt, je snad oprava navazující trati reálná. Pak se to území otevře i investorům,“dodává starosta Čižinský. se tvoří fronta. Jiní brblají, já si čekání užívám, aspoň na chvíli si můžu odpočinout. Kopec nakonec není tak těžký, a i když lezu po kolenou, neubere mi tolik sil.

Nahoře během odpočinku zkouším zjistit, co mě ještě čeká. „Šetři síly, závěr je prý úplné peklo,“odpovídá mi třicetiletý Jaroslav. Army Runů už má za sebou několik, i delších. Zatímco sbírám „bojové informace“, dobíhá Zdeňka, kterou také zdržela fronta a která už toho má očividně tak akorát. Ale návrh, že bychom zpomalili, odmítá.

Praha se stala kulisou polovojenského závodu Army Run. Překážkou byli i policejní těžkooděnci. Běžel také redaktor MF DNES.

Bahenní lázně v centru Prahy

Přes výběh schodů a několik lanových překážek se pomalu blížíme k bahňáku. Tak jsem překřtil areál TJ Spoje, kde jsou divácky nejvíce atraktivní překážky. Ještě předtím musíme hodit na cíl gumovým granátem, vystřelit ze vzduchovky a ruce si unavit dalším ručkováním, šplhem a... angličáky.

Zmožení a v domnění, že se blíží cíl, dobíháme na bahňák. Omyl, k cíli se jen tak nedostaneme. Jako první nás zabrzdí fronta před dráhou, kde se lidé musí plazit v bahně pod ostnatým drátem. Dráty jsou tak nízko, že není nouze o roztrhané oblečení. Holky si do ostnů zamotávají vlasy. Běžci se mění v unifikované blátivé postavy. Ale to není to nejhorší.

Za dráty vrazí běžcům do ruky ochranné brýle. „Nasaď si je a běž, co to dá, budou do tebe střílet.“Je tu asi padesátimetrová rovinka. Závodníka přede mnou trefuje do ruky umělý projektil. Já naštěstí probíhám bez ozdoby v podobě namodralého „jelita“.

A je tu finále! Poté, co zdoláme běh po kládě a prolézání blátivými tunely, nás čeká opravdová bahenní lázeň. Musíme postupně skočit do tří jam plných špinavé, studené vody a vyškrábat se zase ven. Vody mám po pás a svaly už neposlouchají. Podobně jsou na tom i ostatní. Všichni pomáhají všem, a to za mohutného povzbuzování diváků. Mokrý a od bláta probíhám cílem. Těsně za Zdeňkou, na kterou čeká rodina. „Bylo to super,“vítá se s nimi. Dost těžko uvěřit.

Foto: Yan Renelt, MAFRA

Padni na dno a zvedni se Znavení závodníci museli před cílem skočit do tří jam plných bahnité vody a vyhrabat se ven.

Foto: Yan Renelt, MAFRA

Bubnování pro Bubny Včerejší akce na nádraží v Bubnech připomněla, že 16. října 1941 odjel z této stanice první pražský židovský transport občanů určených k likvidaci. Bubnování a připravovaný Památník ticha chtějí bojovat proti mlčení. Město před 75 lety jen přihlíželo.

Zdolat výzvu Redaktor a editor MF DNES Vojtěch Janda absolvoval v sobotu extrémní závod Army Run.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.