PRÁCE

Ve většině rodin k tomu dojde. Nadejde ten okamžik, kdy je z výchovných, případně i dalších důvodů, nutné delegovat některé domácí práce na děti.

MF DNES - - ONA DNES -

Před půl rokem jsem téměř ze dne na den nastoupila do práce a nová situace si vyžádala nový přístup a větší podíl dětí v péči o domácí krb. Ne že by do té doby chlapečci nedělali doma nic (to bych takhle veřejně ani nepřiznala), ale práce jim byla přidělována nesystematicky, podle potřeby. Takže teď nově dostali mimo úklidu vlastními silami vytvořeného svinčíku také pravidelné úkoly přidělené ku blahu rodiny: vyklízet a plnit myčku, odnášet odpadky, uklízet stůl a jeho nejbližší okolí a na balkoně sbírat bobky po morčeti, což je asi úkol nejnáročnější, protože proti nim stojí nikoliv část nábytku, ale zvíře značně vynalézavé v rozsévání svých exkrementů.

„Kluci, myčka čeká!“„Já dneska nejsem na řadě, já vyklízel včera!“„Já taky ne!“„To není pravda, včera jsem vyklízel já!“„Ne ne, tys včera jenom utíral stůl.“„Ty lžeš! Já včera dělal myčku!“„Au! Nech mě! Mamiiiii!“Za těch několik měsíců mám k dělbě práce mezi potomstvo zatím tři postřehy.

Za prvé: nemá smysl očekávat, že děti budou své povinnosti plnit samy. Vždy a znova doufají, že se na ně zapomene. Ale neztrácím naději, koneckonců čistit si ráno zuby se taky naučily a trvalo to jen čtyři roky každodenního rodičovského pruzení. Za druhé: většinu prací dělají společně, protože se prostě nedohodnou. Odpadají tak sice tahanice kdo a kdy, ale zase nastupují souboje kdo čeho a kolik. Nedejbože, aby někdo udělal méně práce! Svět by se nejspíš zhroutil a spravedlnost své váhy prodala na bleším trhu.

A za třetí: udělování trestů za nesplnění povinnosti nefunguje. Jakmile totiž celkový součet drobných potrestání přesáhne již nepředstavitelnou mez, začne to být každému jedno. Systém odměn nefunguje rovněž, protože jedinou přijatelnou motivací se zdá být „udělám to, když mě budete až do osmnáctin ignorovat“, což odporuje naší rodičovské představě společných rodinných her, výletů a jiných zábav.

Jsem děvče z vesnice. Měli jsme velkou zahradu a pracovní víkendy. Na jaře začínalo pletí záhonů, setí a sázení, zalévání a znovu pletí. Snažila jsem se mu vyhnout, jak to šlo. Místo poctivého vytrhávání plevele i s kořínky jsem ho zahrabá- vala. Kdo chce kam… za týden prorostl a musela jsem nastoupit znovu.

Pak přišlo léto. Nastalo každodenní martyrium se sháněním čerstvé trávy pro králíky. A opět zalévání, pletí a navíc ještě sklízení úrody. Přidalo se hrabání posekané trávy, mezitím se natíral plot a okna. Podzim byl zas synonymem pro neděle plné vyrovnávání posekaného dřeva u zdi sklepa a shrabování listí. Nejraději bych všude zasázela borovice. Sousedi na rodiče nevraživě hleděli přes plot, protože v neděli se přece nepracuje. A navíc, chudáčci ty udřené děti. V sobotu se zas uklízelo doma. Prostě to tak chodilo, celé dětství.

Můj vrozený sklon k udržování chaosu svou pořádkumilovností a pracovitostí však rodiče nevymýtili. Naučila jsem se ošulit, co se dalo, a své nepořádky šikovně schovávat. Navíc jsem si vybudovala odpor k úklidu zasvěceným víkendům a slibovala si, že takových galejí své potomky ušetřím. A dnes, když poslouchám, jak se handrkují nad tím, kdo uklidí vidličky, a z věty „To není fér!“mi naskakuje opar, nostalgicky vzpomínám na pracovní soboty a neděle. Zahradu na ně, na rošťáky! Se spoustou plevele a listí… ●

Další texty na

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.