Byl jsem hrdý, že jsem Čech, hrdý na Václava Havla

MF DNES - - NÁZORY -

Vletech 1990 až 2010 jsem v New Yorku vydával čtrnáctideník Americké listy. Bylo to náročné. V redakci jsme s manželkou Věrou seděli jen my dva, se spolupracovníky zpočátku spojeni jen telefonem a faxem. Ale stálo to za to.

Pozice vydavatele mne nutila zúčastnit se návštěv z Čech a ze Slovenska, později z rozdělených republik, konferencí, různých pořadů, setkání. Nejvíc jsem si užil Václava Havla. Ano, byl jsem tam, byl jsem u toho.

Byl jsem v Rayburn Room, když Václav Havel přebíral Pittsburskou dohodu, která byla během let komunistické totality uložena ve Washingtonu. Seděl jsem ve třetí řadě, hned za Tedym Kennedym, a tak jsem mohl sledovat, jak přední zástupci republikánů a demokratů a vlády USA vzdávají hold tomuto zajímavému muži, jehož slova většina z nich použila ve svých úvodních projevech plných respektu a obdivu. Po nich četl svůj pozdrav prezident Havel. Mám několik fotografií s Václavem Havlem za zvýšeným řečnickým pultíkem, po jeho pravici a levici po třech hlavních osobnostech americké politiky, všech šest pootočeno k tomuto mimořádnému mužíčkovi, aby jim neuniklo ani jedno slovo jeho čechoangličtiny.

Na trávníku Harvardovy univerzity jsem při promoci opět seděl ve VIP sekci, a tak jsem mohl sledovat, jak se nervóznímu Havlovi třese v ruce jeho projev hlavního řečníka, příjemce čestného doktorátu Harvardu. Jen dvě řady přede mnou seděl viceprezident USA Al Gore a další významní intelektuálové. Dav byl tichý, všichni chtěli slyšet, co mimořádný Čech říká. Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech, hrdý na Václava Havla.

Mimořádná pro mne byla návštěva prezidenta Havla s manželkou Dagmar v krajanské zahradní restauraci Bohemian Hall and Beer Garden. Díky mému postavení v krajanské komunitě a mému předsednictví spolku vlastnícího onen podnik prezidentská kancelář přijala mé pozvání a souhlasila s tím, že na konci hektické státní návštěvy Václav Havel do Bohémky přijede, zasadí Havlovu lípu a po krátké tiskové konferenci odjedou manželé Havlovi do hotelu odpočinout si před odletem zpět do Prahy. Podmínka byla, že nedojde k setkání s krajany, jinak pan prezident, po nedávné operaci plic, nepřijde. To byl problém – rebelové ve spolku mě obvinili z elitářství a já jsem si v napjaté atmosféře nemohl plně vychutnat mimořádnou událost.

Už začátek návštěvy nebyl snadný. Prezidentská kavalkáda přijela o patnáct minut dřív, než bylo sjednáno, když já jsem vyháněl rebely z budovy. Hned u vchodu mi pan prezident Havel pošeptal, že si potřebuje odskočit, a než jsem ho mohl nasměrovat k obstojnému WC, pokračoval podél baru ke dveřím s nápisem PÁNI a zmizel k pisoáru kvality, jakou jsme znali z hospod čtvrté třídy. Po mé omluvě sice konstatoval: „Pane Bísku, to nevadí, já jsem zvyklý na horší,“ale já jsem se za tu smradlavou asfaltovou stěnu s korýtkem patřičně styděl. Jistě dík tomu jsme uspíšili totální modernizaci sociálního vybavení v Bohémce.

Po týdnu uprostřed dusného léta plném schůzek a veřejných setkání bylo manželům Havlovým v Bohémce natolik dobře, že si po tiskové konferenci objednali guláš a pivo a zůstali s námi další hodinu a půl. Bylo nám všem veselo. A patnáctiletá Havlova lípa je dnes nádherný desetimetrový strom.

Václav Havel mi ovšem také „dluží“60 dolarů. Tolik mě stála pokuta za překročení limitu parkování před budovou mise ČR v OSN při jedné z jeho mnohých návštěv New Yorku. Americká ochranka zablokovala vchod do výtahu, a tak jsem nemohl včas vhodit do parkovacího automatu další čtyři čtvrtdolary. Ale nestěžuji si, být v blízké přítomnosti Václava Havla byl vždy mimořádný zážitek.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.