Hledá se Gauck Druhý

Nejen Rakousko, Francie či USA, ale i Německo vybírá příštího prezidenta. Na rozdíl od těchto států však o nic zásadního nejde. A na rozdíl od české debaty je ta německá prostá hysterie.

Stávajícímu německému prezidentovi Joachimu Gauckovi, kterému se podařilo vybudovat si pozici neotřesitelné morální autority, s níž se bude jeho nástupce nutně muset poměřovat, vyprší funkční období příští rok na jaře. Již v létě dal najevo, že znovu kandidovat nebude, a kancléřka Merkelová chce mít jasno během podzimu, zřejmě aby otázka nezasahovala příští rok do volební kampaně.

Německo – vedle Maďarska, Itálie a Pobaltí – už zůstává téměř osamoceno mezi státy, které volí hlavu státu nepřímo. To neznamená, že by to bylo menší drama. I když je funkce povýtce reprezentativní a všichni její dosavadní držitelé to respektovali, nominovat prezidenta je otázkou prestiže. V současném rozložení německé politické scény sestava prezidentské koalice mnohé napoví o tom, kam se bude vydávat německá vládní politika po příštích parlamentních volbách.

O kancléřce rozhodnou Zelení

V zásadě jsou tři varianty: pokračování velké koalice CDU/CSU s SPD, spojenectví pravice se Zelenými a tzv. „Breilibü“, což je terminus technicus označující „široký levicový svaz“(breites Linksbündnis), čili spojenectví SPD se Zelenými a postkomunistickou Die Linke. To je dlouholetý sen části německé levice a tato koalice již vládne v Durynsku a úspěšně se ujímá moci v hlavním městě Berlíně. O jejím působení na federální úrovni se mluvilo už po volbách v roce 2013 a dnes je tento plán takříkajíc ve vzduchu. Mezi Zelenými je však i dost fandů spojení s pravicí, v čele s bádensko-württemberským premiérem Winfriedem Kretschmannem, o němž se také mluví jako o jednom z favoritů na prezidentský úřad. S trochou nadsázky se dá říct, že Zelení rozhodnou o složení budoucí německé vlády – a tím i o osudu Angely Merkelové.

Padá hodně jmen

Prezidenta volí k tomu účelu sestavované spolkové shromáždění složené ze všech poslanců Bundestagu a stejného počtu zástupců jednotlivých spolkových zemí. Díky tomu se mezi voliteli objevují i reprezentanti různých okrajových a bizarních spolků, třeba SSW (Jihošlesvický voličský svaz), jenž reprezentuje dánskou menšinu na severu Německa, nebo bavorské obdoby českého hnutí STAN, uskupení Svobodní voliči (FW). Díky úspěchům v zemích bývalé NDR mívali po pár hlasech v prezidentském shromáždění též zástupci krajní pravice, jejichž kandidáti osvěžovali volby v posledních dvaceti letech. To je ovšem po posledních zemských volbách minulostí.

Tentokrát se voleb prezidenta poprvé zúčastní euroskeptická AfD, která už má zastoupení ve většině zemských sněmů a často s dvouciferným výsledkem, tudíž její hlas bude během prezidentské volby hodně slyšet – a to si předsedkyně partaje Frauke Petryová nenechá ujít. Vzhledem k tomu, že ostatní s touto stranou „nemluví“, se AfD nejspíš nebude podílet na volbě vítězného kandidáta, ale postaví svého vlastního a bude manifestovat svou sílu a originalitu. Takovým kandidátem by nejspíš měl být braniborský lídr AfD a někdejší ideolog CDU Alexander Gauland, který by mohl s klidem posbírat i pár protestních hlasů od svých bývalých spolustraníků.

U Zelených a Die Linke spolu bojují dva proudy – kverulanti, kteří operují s nejrůznějšími provokacemi typu muslimských prezidentských kandidátů nebo ultralevicových aktivistů, a pragmatici, kteří v prezidentské volbě vidí naději na budoucí podíl na koaliční vládě v Berlíně. To by nejspíš znamenalo podpořit přirozeného kandidáta sociální demokracie, kterým je populární ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier. Ten má dobré vztahy i s pravicí a mohl by být přijatelným kandidátem také pro velkou koalici. Za Zelené je favoritem zmíněný premiér Kretschmann; konzervativní variantou, pokud by se Angele Merkelové podařilo prosadit kandidáta z CDU, by byl její věrný spojenec, dlouholetý předseda Bundestagu Norbert Lammert. Jak už řečeno, jmen padá hodně a nakonec nebude ani tak důležité, jak se nový německý prezident bude jmenovat, ale jaká koalice ho zvolí.

Prezidentka Merkelová?

V téhle souvislosti není od věci zmínit i jednu kuriózní kuloárovou variantu, která ze začátku zněla jako vtip, ale nakonec by mohla zachránit dlouholeté spojenectví CDU a CSU, jejichž vztahy jsou nejhorší v historii a hrozí jim před příštími spolkovými volbami rozpad. Takové řešení je překvapivě jednoduché: do prezidentského paláce Bellevue by se přestěhovala sama kancléřka Angela Merkelová. To by bylo na jednu stranu důstojným završením její kariéry, na druhou stranu by taková volba uvolnila ruce vedení obou unijních stran a zlepšila jejich vyhlídky na další vládnutí i příští volební výsledek. Včetně návratu mnoha zklamaných voličů, třeba těch, kteří utíkají k AfD.

Německo – vedle Maďarska, Itálie a Pobaltí – už zůstává téměř osamoceno mezi státy, které volí hlavu státu nepřímo. To neznamená, že by to bylo menší drama.