Afrika je školou pro začínající diplomaty

MF DNES - - ČEŠI VE SVĚTĚ - Lucie Kavanová novinářka Tereza Hronová Společnost Člověk v tísni

Světou „Máma mele maso“se čtenáři prvního slabikáře ve středoafrickém nářečí nesetkají, přesto unikátní kniha vznikla právě v České republice. Tu nejzákladnější učebnici zde vytvořila česká organizace Siriri a abecedu se podle ní v jedné z nejchudších zemí světa naučilo už prvních sto prvňáčků. Nyní míří do dalších škol.

Středoafrická republika je podle statistik OSN jedna ze tří zemí s nejméně dostupným vzděláním na světě. „Většinu škol tvoří chýše bez jakéhokoliv vybavení, kde děti mechanicky opakují výklad učitele,“říká Ludmila Böhmová z neziskové organizace Siriri, která v místě dlouhodobě působí.

Místní slabikář popisuje něco, co si děti neumějí ani představit

V zemi zmítané občanskými válkami nefungují základní státní struktury včetně vzdělávání. Výklad ve většině škol tak probíhá i 56 let poté, co se bývalá francouzská kolonie osamostatnila, ve francouzštině, které ale většina prvňáčků vůbec nerozumí. A francouzsky je napsáno i to málo učebnic, které jsou zde k dispozici, včetně slabikářů. Reálie v nich jsou navíc zejména venkovským dětem vzdálené.

„Například se v nich popisuje, jak někdo přiletěl letadlem a rodina ho jela autem vyzvednout na letiště. To je pro zdejší děti naprosté sci-fi,“říká Böhmová.

Výsledkem je šestapadesátiprocentní negramotnost.

Právě proto se Siriri, české sdružení, které se ve Středoafrické republice deset let zaměřuje na vzdělávací projekty, vloni rozhodlo vytvořit slabikář v nářečí sango. To je v této oblasti velmi rozšířené.

Pomohli místní učitelé

Ve spolupráci s italskými misionáři a místními učiteli vytvořili učebnici,

Pavel Mikeš je znalec Afriky a diplomat. Nyní je velvyslancem v Nigérii, kde místní seznamuje s českými firmami i Járou Cimrmanem.

Vědí Nigerijci něco o České republice?

Vědí. A není toho málo. I několikrát týdně se tu v novinách píše o brankáři Petru Čechovi, o tom slyšeli snad všichni. Kromě toho znají naše výrobky, například žiletky. Těch vyvážíme do Nigérie asi za 200 milionů korun ročně. Jmenují se tam Tiger a je na nich nápis Made in Czech Republic. Slavný je v Nigérii i český brokát, což je pevně tkaná bavlněná tkanina z egyptské bavlny, u nás paradoxně téměř neznámý. Na světě jsou jen tři firmy, které jsou schopny vyrobit tak kvalitní brokáty jako česká společnost Veba. Pro bohatší Nigerijce je oblečení hned po jídle ta nejdůležitější věc. Potrpí si na kvalitu daleko více než my. Ti vzdělanější také vědí, že jsme jim v historii několikrát pomohli, když byla ohrožena jednota jejich státu. Během občanské války v 60. letech jsme jim dodali letadla a další vojenský materiál v níž texty i pestrobarevné ilustrace vycházejí z místních reálií. Texty jako „Dnes jsem jedl brambory a banány“či „Usnul jsem ve stínu velikého stromu“napsali středoafričtí učitelé a jsou proložené obrázky výtvarníka Davida Böhma. Mají motivy například z místního trhu, školy, pekárny nebo ordinace lékaře.

Spolu s abecedou si totiž jeho prostřednictvím mají prvňáčci osvojit i základní hygienické návyky a rozšířit si představu o zaměstnáních, kterým a i dnes má Nigérie naši podporu v boji proti terorismu, proti Boko Haram na severu.

Narazil jste na české stopy i jinde v Africe?

Dobře nás znají i v Demokratické republice Kongo, kde jsme od 60. let měli ambasádu a pracovala tam řada krajanů. Navíc dost Konžanů studovalo v Česku a mnoho z nich má dnes vysoké postavení. Podobné je to i v tom druhém, „malém“Kongu, což bývala ve své době také socialistická země, proto jsme měli silné vazby. Ty přežívají a máme tu dobré jméno. Ale například s Gabonem jsme v minulosti nebyli propojení, protože to byla prozápadní země, ale v současnosti spolupracujeme díky několika zdravotnickým firmám. Snažíme se posílit i vztahy v oblasti kultury, například otevřít spolupráci s Nolywoodem, jak se říká nigerijskému filmovému průmyslu. Po indickém je druhý největší na světě. Přineslo by to příležitosti pro česká filmová studia.

Myslíte si, že současné česko-africké vztahy jsou spíše dědictvím minulosti?

Spíše ne. Jedním z pilířů je ekonomická spolupráce – náš obchod s Afrikou se v poměrně krátkém období zdvojnásobil. V mnoha zemích vzniká střední vrstva – lidé bohatnou a cestují k nám. Navíc Češi hledají od pádu železné opony uplatnění v zahraničí – žijí v Kamerunu, v Nigérii i jinde. by se jednou mohli – kromě práce na poli – věnovat.

Mít vlastní učebnici je dle pracovníků Siriri pro místní děti luxus. Aby tedy knihy posloužily školákům co nejvíce, je formát slabikáře uzpůsoben tomu, aby se z něj mohly učit až tři děti najednou.

Za pár měsíců umí většina školáků celou abecedu

V pilotní fázi se podle českého slabikáře na přelomu roku učilo 150 prvňáků. „Po několika měsících

A pak jsou v Africe vidět i české rozvojové projekty. Česká vláda pomáhá vzdělávat etiopské děti i zlepšovat zdravotnictví v Zambii…

Ano, například Etiopie patří mezi prioritní země české rozvojové spolupráce a posíláme tam dlouhodobě peníze i odborníky. Kromě toho, že tyto projekty pomáhají, tak vytváří lepší image Česka, což je zase důležité pro obchod. Bohužel zatím české firmy opravdu jen obchodují, nejedná se o investice.

Ke kterým zemím v Africe máme tak nějak nejblíže?

Určitě je to Etiopie, Nigérie a Ghana, kde působíme dlouhodobě. Jihoafrická republika je významný obchodní partner a řada lidí tam emigrovala. Naše první diplomatické zastoupení bylo v roce 1948 v DR Kongo. Na otevření konzulátu tehdy tlačila firma Baťa.

Je to vlastně vaše práce, tyhle vztahy vytvářet a udržovat. Co přesně dělá ambasáda v nigerijské Abudži?

Pomáháme českým podnikatelům. Nabízíme jim poradenství, snažíme se prověřovat jejich obchodní partnery. Pak se na nás obrací i čeští občané ovládlo abecedu devadesát procent z nich,“pochvaluje si Ludmila Böhmová.

Nyní sdružení Siriri zahájilo tříleté pokračování projektu, během něhož nechalo v Kamerunu vytisknout dalších pět tisíc kusů slabikáře, které distribuuje do dalších středoafrických škol. Kromě výroby té nejzákladnější učebnice je v plánu i školení místních učitelů vedené pedagogy-dobrovolníky z Česka a výroba dalších základních pomůcek k výuce abecedy. v nouzi. Řešíme sňatkové podvody i půjčky. Stává se, že lidé, kteří v Česku nedosáhnou na půjčku, naletí Nigerijcům na nějaký podvodný úvěr na internetu. To je teď úplný hit. Ale kromě toho všeho je tu i oblast kultury, v té jsme hodně aktivní. Organizovali jsme třeba představení hry Járy Cimrmana. Nigerijští herci odehráli Dobytí severního pólu a byl to obrovský úspěch.

Proč jste si vybral Afriku? Pracoval jste v Nigérii, Etiopii, Kongu… Na africké ambasády se diplomaté úplně nehrnou.

Vystudoval jsem africkou historii a lingvistiku, domluvím se amharsky, svahilsky, trochu somálsky. Afrika mě lákala vždycky. Myslím, že pro začínající diplomaty je to skvělá zkušenost a podle mě by první výjezdy měly být vždycky sem. Je to taková škola ohněm.

A kde jste doma? V Nigérii?

Ne, určitě v České republice. Čím dál tím víc. I když mám velmi rád Etiopii, ta si podmaní snad každého. Člověk si ale s věkem a uplývajícím časem uvědomuje, že doma je doma. Znám řadu afrických přísloví, která to jen potvrzují.

A vzpomenete si na nějaké?

Jedno amharské z Etiopie říká, že člověk cestuje a cestuje, a stejně nakonec přistane doma, stejně jako člověk žije a nakonec stejně skončí v zemi. To, že zemřeme, je stejně jasné jako to, že se vrátíme domů.

Jsem rád, že jako fotograf mohu už 18 let dokumentovat tradiční svět jihovýchodní Asie s jeho pestrými etnickými skupinami, než nadobro zmizí; že jako průvodce mohu ukázat země regionu jinak než jenom jako turistické cíle a představit každodenní život obyvatel mimo známé a navštěvované lokality. Nezpochybnitelnou výhodou Peru je jeho výborná kuchyně a to, že čerstvé a levné ovoce je na trhu po celý rok. Problém však je, že když chce člověk žít v evropském standardu, vyjde ho to v Latinské Americe mnohem dráž než doma. Především proto, že bezplatné školství a zdravotnictví má tak zoufalou úroveň, že si každý, kdo jen trochu může, tyto služby platí soukromě.

Afričané dobře znají český fotbal, žiletky i rozvojové projekty.

Mám rád svoji práci v zemi, kde působím, přestože tam v těchto dnech kvůli bezpečnosti vlastně nepobývám. Mám ji rád, protože nastavuje zrcadlo. Ukazuje mezní hodnoty pro mě osobně i pro rozvojovou pomoc EU. Učíme se, jak citlivě pracovat v nejkřehčí zemi světa. Doufám, že naše evakuace nebude trvat dlouho.

Práce v zahraničí mi umožňuje poznat a ocenit pracovitost, inteligenci a přátelskost lidí, o kterých v České republice přemýšlíme často zbytečně stereotypně. Je skvělé na čas vystoupit z té naší bubliny a poznat svět takový, jaký opravdu je. Často cítím, že mě takové zkušenosti – ať už z Ukrajiny, Etiopie, nebo Afghánistánu – dělají vnitřně mnohem bohatším.

Foto: archiv Pavla Mikeše

Milovník Afriky Pavel Mikeš působil v Kongu, Etiopii a nyní je v nigerijské Abudži. Afrika ho lákala od dětství.

2x foto: David Böhm Co vidí, to znají Slabikář ilustroval David Böhm. Obrázky dětem usnadňují výuku, jde o motivy z jejich reálného života.

Nové pomůcky Český slabikář, s nímž se učí abecedu prvňáci ve Středoafrické republice, není jedinou cestou, jak si osvojit základy gramotnosti. Sdružení Siriri nechalo pro děti vyrobit i další pomůcky, například karty s jednotlivými písmeny.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.