Lékařům a sestrám dejme, co si řeknou

MF DNES - - NÁZORY -

Šel jsem se podívat do lesa na poklady, které vyletěly před miliony let ze sopek v Českém středohoří. Při hledání jsem si roztrhl dlaň. Když jsem se trochu dal dohromady, viděl jsem, že to asi na lesní cestě nerozběhám a že je to na šití. K autu to mám lesem dvacet minut, další půlhodinu do teplické nemocnice, to dám, říkám si. Dřív nebo později krev přestane téct. Jen aby nemocnice měla v sobotu odpoledne nějakou ambulanci se službou. Má to vůbec? Už dlouho jsem tam nebyl.

Volám těm, o nichž tuším, že by mohli vědět. „To ať tě ani nenapadne jezdit do Teplic! To bych neriskoval. Koukej jet do velké nemocnice do Ústí, má chirurgickou pohotovost. Nevíš, kdo bude v Teplicích zrovna v práci. V ordinaci bude sedět nějaký Arab, ani se nedomluvíte...“říká jeden.

„I kdyby ses měl doplazit za ceduli ‚okres Ústí‘ a tam si zavolat záchranku, tak to udělej. Tam operují čeští doktoři. Chceš přijít o ruku?“tvrdí druhý.

Uf. Hlavou mi také letí všechny články, které kolegyně a kolegové psali o lékařské péči a nedostatku nemocničního personálu na severu Čech. Řídím jednou rukou z kopců a myslím i na to, jak lékařky z Ústí nedávno popisovaly redaktorce, že mnozí pacienti berou jejich nemocnici jako vysvobození, protože jim doktor-cizinec v Teplicích nebo v Mostě nerozuměl. Ale díře v ruce snad rozumí každý, ne?! Myslím také na kamaráda, jemuž chtěl špatně česky hovořící lékař amputovat článek ukazováčku, a česká sestřička ho umluvila, že se ta kost určitě zhojí, když prst zkusí zachránit. Sakra, ta krev teče, to Ústí nezvládnu. Nic, jedu do Teplic, kdyžtak zastavím a volám sanitu.

Zkrátím to. Ambulance v Teplicích je. Službu má zrovna český lékař a výborná sestra. Dostává se mi parádní péče. Ani nečekám, berou mne před mladým judistou s vykloubeným ramenem, jemuž sestra se smíchem říká, jak dlouho ještě bude trvat ten jejich turnaj, že jich tam dnes podobně pokroucených přijelo už víc.

Z kapsy maskáčů pak vytahuji kámen, který v ní zůstal z minulé výpravy, a dávám ho sestřičce na omluvu, že jsem ji při šití málem pokopal. „Polodrahokam, docela čistý, našel jsem ho, zkuste si ho třeba nechat říznout a vybrousit. Anebo to máte jako těžítko. Nemám prostě nic jiného jako dárek a jsem rád, že jste mě ošetřovali právě vy,“povídám jí.

„Dá se to prodat?“ptá se se zájmem lékař. „Dá, za pár desetikorun,“povídám. Ano, laciným obloukem se dostávám k penězům. Jistě všichni znáte situaci, kdy jste potřebovali doktora, který vám rozumí. Neříkejte, že ne. Tu situaci znáte a dali byste v tu chvíli všechny peníze za to, abyste ho potkali. Proto tvrdím, že kvalitně fungující stát si své vzdělané muže a ženy, v tomto případě lékaře, lékařky a sestry, drží a ocení jejich místo na trhu. Ne, že je šéfové nemocnic v klidu nahradí osobami, jichž se bojíme a o nichž si třeba řekneme „radši jeď při zranění jinam“. A to prosím píšu o šití ruky, a ne o tom, zda někdo na monitoru pozná nádor a jiný ho je schopen úspěšně vyjmout.

Samozřejmě to může dopadnout tak, že příště budu u skály rozmýšlet, že do Teplic je to hodina, do Ústí hodina a půl, do Prahy dvě, stejně jako do Drážďan, kde operují Češi. A ano, můžete si nyní, na konci tohoto textu říci, že nekorektně zobecňuji, že vyvolávám vášně proti cizincům. Určitě mi to někdo i napíše do mailu. Ale bude vedle. Popisuji svoji zkušenost a zkušenost kamarádů. Ty maily si určitě v pondělí přečtu, ale pak zmáčknu Delete. Tou zhojenou rukou.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.