Rozhovor: Máte depresi? Jezte ryby

Na podzim mívají lidé deprese. Jejich duševní zdraví ovlivňuje i jídlo. Podle psychiatra Jiřího Rabocha můžou některé ryby sloužit jako antidepresiva.

MF DNES - - FRONT PAGE -

Každý člověk může snížit riziko svého duševního onemocnění, a to více, než se dříve předpokládalo. S touto výzvou přicházejí psychiatři na podzim, tedy v období, kdy mnoho lidí sužují deprese. Jak zaznělo na nedávném sympoziu psychiatrů, až polovina lidí se během života setká s nějakou duševní nemocí – od školních fóbií až po stařeckou demenci. Přednosta pražské psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice Jiří Raboch nicméně upozorňuje, že prognóza nemoci leží hlavně v našich rukou. To, jak nás duševní nemoci provázejí celým životem, se moc dobře neposlouchá. Byli na tom předkové o hodně lépe? Určitě a je to dáno naším životním stylem. Dá se dokonce říct, že dnes se s duševní nemocí setká každá rodina v zemi. Někdo má dědečka s demencí, potomka se školními problémy nebo příbuzného s depresí. Ve své knize Jezte chytře mluvíte o vztahu stravy a deprese. Vážně má jídlo vliv na naši duši? Existuje řada studií, které to potvrzují. Třeba ta, kdy vědci sledovali několik tisíc australských žen po dobu deseti let. Zajímali se o to, co jedí a jakými psychickými problémy trpí. Jednoznačně lépe na tom byly ty, co dodržovaly řekněme středomořský způsob stravování, to znamená, že jedly ryby, zeleninu, ovoce, olivový olej, oříšky, luštěniny. Čili dieta není důležitá jen z hlediska nemocí, jako je cukrovka nebo obezita. Tím, jak jíme, ovlivňujeme svoji šanci, že například nebudeme trpět demencí. Znamená to, že by člověk mohl správnou stravou zmírnit už existující duševní potíže? Ano. Ukazuje se například, že nenasycené mastné kyseliny, které jsou v rybách, znásobují účinek antidepresiv. U lehčích forem deprese jsou dokonce účinné samostatně. Platí známé pravdy o zdravém životním stylu jako prevenci před duševními nemocemi? Je to prokázané. Správně jíst a pít, dobře spát, věnovat se fyzické aktivitě, pěstovat vztahy s jinými lidmi..., když to všechno sečteme, můžeme významně ovlivnit svoji kondici včetně té psychické. V jedné kanadské studii sledovali dlouhodobě stárnoucí lidi s ohledem na to, jak žijí. Ti nad pětašedesát let, co splňovali pět a více zásad zdravého životního stylu, na tom byli lépe než ti z věkové skupiny mezi 45 až 60 léty, kteří zdravě nežili. Čili tím, jak se chováme, si můžeme přidat, nebo ubrat několik i zapřisáhlílet kvalitního farmakologové života. na Dokonce nedávném antidepresiva sjezdu lépeve Vídni fungují konstatovali,u lidí se zdravýmže životním stylem. Dobře, ale u duševních chorob se přece uplatňuje i dědičnost. U kterých nejvíce? Velmi silná genetická vloha je u nejzávažnější afektivní poruchy, postaru maniodeprese. Tam bývají zatížené celé rody. U depresivní poruchy, která je častější, ale méně závažná, existuje genetická vloha také, ale je méně vyjádřena. Více se uplatňují faktory vývojové, psychosociální a to, jak se člověk chová. Co už víme o příčinách?

Že se duševní poruchy rozvíjejí v souvislosti s narušením plasticity mozkových buněk čili jejich schopnosti reagovat na zevní faktory nebo se propojovat. To je ale málo. Dnes díky zobrazovacím metodám víme, co dělá mozek, když mluvíte cizím jazykem nebo když se rozčilíte, ale na těch příčinách se stále nedokážeme shodnout. Jak vypadá žebříček duševních nemocí z hlediska jejich četnosti v populaci? Na prvním místě jsou úzkostné neurotické poruchy, po nich deprese. Významná je i problematika návykových látek, ale nejvíce nám přibývá pacientů s demencí. Z hlediska zátěže společnosti a zdravotnického systému je asi nejvýznamnější deprese. Odhaduje se, že jí každý rok trpí zhruba pět procent lidí, což je přepočteno na obyvatele několik set tisíc. Takový počet náš zdravotnický systém nedokáže zvládnout. Některé lehčí formy probíhají nepozorovaně, část lidí lékaře nevyhledá. Problém je, že i některé těžší formy namísto psychiatrů léčí praktici a v horším případě různí léčitelé. Zrovna nedávno jsme v MF DNES psali o výzkumu Národního ústavu duševního zdraví, z něhož vyplynulo, že zdaleka ne všichni praktičtí lékaři jsou v tomto směru erudovaní. To může být pravda, ale psychiatři vypracovali pro praktiky základní pravidla, jak rozpoznat úzkostné poruchy, deprese či demenci. Čili znají postupy a jednodušší případy by měli zvládnout sami. Dá se deprese objektivně měřit, nebo diagnóza vzniká jen na základě hovoru lékaře s pacientem? Biologických známek máme více. Například víme, že lidé s depresí mají narušenou skladbu spánku. Ale nejzásadnější pro nás je, co nám ten člověk sám poví a jak se chová. Jestli je smutný, bez zájmu, má zpomalenou motoriku. Čili vycházíme hlavně z přímého kontaktu s pacientem. V poslední době se mluví o nových, moderních metodách léčení deprese, například magnetickou stimulací mozku. Jak si to představit? To je taková jemnější verze elektrokonvulzí, lidově elektrošoků, které se stále používají. Zjistilo se, že když stimulujeme určité části mozku silným magnetickým polem, má to antidepresivní účinky. Magnet se přiloží k hlavě tak, aby energie šla na to správné místo. Pacient dochází na aplikaci magnetů několik dnů či týdnů. Tato metoda není dostupná všeobecně, ale u nás na klinice ji nabízíme. Na rozdíl od globálnější aplikace elektrokonvulze představují magnety cílenou intervenci. Metod máme více, kromě těch biologických, kam patří léky a zmíněné stimulační metody, také ty psychologické. Myslíte psychoterapii? Asi ne každému pomůže, když si takříkajíc vylije srdce psychoterapeutovi. Není to vždy tak, některé postupy jsou neverbální. Existují různé školy psychoterapie. Jednak direktivní, kdy odborník zjednodušeně řečeno popíše pacientovi, co má od rána dělat, s tím, že pokud to dodrží, bude mu líp. Nedirektivní směry skutečně spočívají v tom, že pacient sděluje svoje pocity, zážitky, ozřejmuje si svoje postoje k sobě a ostatním. Což ve výsledku vede ke zlepšení stavu. Jenže lékaři dnes mají na pacienty minimum času, a kdo chce mít psychoterapeuta opravdu pro sebe, musí si zaplatit privátního. Taková je bohužel realita. Psychiatři nestíhají, stejně jako jiní lékaři. Vzájemný vztah se tím ztrácí a v psychiatrii je to zvlášť citelné. Kdo chce na ambulantní psychoterapii docházet dlouhodobě, často se musí obrátit na nějakou privátní praxi a připlatit si. Zdravotní pojištění totiž kryje psychoterapii jen z menší části. Ono je to tak, že pokud chce psychiatr dělat i psychoterapii, musí absolvovat další školení, zvyšovat svoji kvalifikaci. A to také něco stojí. Jak se pozná, která léčebná metoda je pro pacienta nejvhodnější? Tohle úplně nedokážeme. Platí ale, že léčebné postupy nejdou proti sobě, různě se doplňují, fungují v synergii. V praxi se postupuje tak, že pacienta vyšetříme a nabídneme mu možnosti, které konfrontujeme s jeho přáními a preferencemi. Někteří lidé nám rovnou řeknou, že prášky polykat nebudou, jiní zase nechtějí ztrácet čas nebo peníze psychoterapií. No a pak se v ordinaci objeví člověk, kterého přivezou příbuzní a on prohlásí, že se svými potížemi nic dělat nebude. Neléčený nebo nespolupracující pacient pak může být hrozbou pro okolí, nebo sám pro sebe. Ročně si u nás podle statistik sáhne na život kolem 1 600 lidí. Ví se, v pozadí kolika z těchto případů stojí duševní nemoc? Na to se můžeme dívat ze dvou pohledů – většina sebevrahů opravdu trpí duševní chorobou, nejčastěji depresí. Kdybychom to otočili a zeptali se, u kterých duševních poruch nejčastěji dochází k sebevraždě, na prvním místě by byla schizofrenie. S touto diagnózou takto končí dokonce pětina pacientů. Na druhém místě by byla bipolární porucha s patnácti procenty a na třetím s deseti procenty deprese. To jsou docela pádné argumenty, aby se péče o duševně nemocné zlepšila. O reformě psychiatrie se sice stále mluví, ale pořád se nic neděje. Psychiatrie je bohužel dlouhodobě podfinancovaná. Léta trvalo, než se nám podařilo přesvědčit politiky o tom, že situace je dál neúnosná. Opakovaně na to poukazovaly také orgány z EU. V prvé řadě u nás mají vzniknout centra duševního zdraví, což jsou nízkoprahová zařízení zaměřená na osoby se závažnou duševní poruchou. Tam budou lidé nacházet podporu jak z hlediska zdravotní péče, tak dlouhodobé rehabilitace, a resocializaci. Slibujeme si, že s takovou podporou by část pacientů, kteří dnes leží v psychiatrických léčebnách, mohla zůstávat v domácím prostředí. Pak také musíme zlepšit podmínky na akutní lůžkové péči. Aby tam pacienti například neleželi na desetilůžkových pokojích. Když si vzpomenu na televizní seriál, v němž jste s Janem Přeučilem hovořil na téma Jak duševně nestonat, bude asi vůbec nejjistější vsadit na prevenci. Co byste v ní nejvíce zdůraznil? Aktivní přístup k životu. Když prožíváme nějaké těžké období, je nám zle a nevíme, kudy kam, nejhorší je zalézt někam do kouta a odevzdaně trpět. I v té nejhlubší depresi se dá něco udělat. Třeba jít si zaběhat, odměnit se za něco, jít na dobré jídlo, věnovat se nějakému koníčku. A když to není k vydržení, tak zajít k lékaři. Ale co když je někdo nastavený pasivněji? Ten se asi z těžké situace „nevyběhá“. Třeba zase rád čte nebo si může zajít na výstavu. Loni jsme na klinice dělali takovou sondu do české populace. K dispozici jsme měli reprezentativní vzorek asi 1 200 lidí, kterých jsme se ptali, jak žijí. Pravidla zdravého životního stylu většinou znali, ale jen asi čtvrtina se vyjádřila, že na ně dbají. Polovina někdy a zbytek vůbec. Přitom skoro pětina všech oslovených udávala, že trpí depresivními příznaky. To je smutné zjištění.

Pak jsme se všech také zeptali, co udělají, když se dostanou do stresové situace. Ti zdravější reagovali nějakou aktivitou, zatímco ti depresivnější většinou zmiňovali pilulku. Případně panáka. To je dostatečně výmluvné.

Foto: Dan Materna, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.