Středověké ženy: Obyčejné hrdinky všedních dní

Vdavky ve věku, kdy dnešní dívky prožívají pubertu, řada těhotenství a porodů, ale také příliš častá úmrtí vlastních dětí. Tak vypadal život žen v jednom z nejvýznamnějších období dějin naší země – v čase vládnutí Karla IV., který se narodil před sedmi st

MF DNES - - ONA DNES - text: klára fischleinová onadnes.cz

Život ve středověku byl plný bojů, nemocí, ale také pevně zažitých pravidel, která maximálně omezovala svobodné myšlení i konání. Vše se řídilo podle předem stanoveného a neměnného řádu v závislosti na společenské vrstvě, do níž se člověk narodil. Společenské postavení žen bylo poměrně komplikované, nebo možná spíš velmi jednoduché – mohly ovlivnit jen málo věcí ve svém životě. Nejprve byly dcerami, pak manželkami, a nakonec některé z nich vdovami. A mezi tím vším pak i ty, které zasvětily svůj život Bohu a zůstaly pannami až do své smrti.

ideální manželka rodí syny

Jako dcery neměly ženy žádná práva, všechno se odvíjelo od toho, co řekl otec. Ten rozhodoval o všem, tedy i o tom, za koho se dcera provdá. Ani v roli manželky však žena neměla příliš možností vyjadřovat se a rozhodovat sama o sobě. Očekávala se od ní především podpora manžela v jeho pracovní činnosti a naprostá oddanost. A samozřejmě také péče o domácnost a rození dětí.

Posláním ženy, a to nejen ve vyšších společenských kruzích, bylo především přivést na svět chlapce. Fakt, že žena nijak nemohla ovlivnit pohlaví dítěte, nikoho nezajímal. „Syn byl pro panovníky a šlechtu důležitý jako pokračovatel v rodové linii. Nejinak tomu bylo i u řemeslníků, kteří předávali své řemeslo nejstaršímu synovi, totéž platilo u sedláků,“vysvětluje Jan Royt z Univerzity Karlovy.

vdavky mezi dětmi

Středověk v lecčems položil základy moderní společnosti. Ačkoliv je každodenní rutina tehdejšího života s tou nynější středoevropskou samozřejmě nesrovnatelná, v některých momentech nevědomky kráčíme ve šlépějích tehdejších tradic.

Tak například „předání“nevěsty na svatbě, kdy otec dovede dceru k oltáři a svěří ji do rukou ženicha, pochází právě z této doby. Už tehdy byl tento akt součástí svatebních obřadů. Po otci totiž přebíral zodpovědnost za dívku její manžel. Středověké manželství naplňovalo především účel míru a spřátelení dvou rodů, jež se tímto poutem staly silnějšími, mimo jiné třeba i finančně. Novomanželé se nebrali kvůli tomu, že se milovali, ale protože to bylo výhodné. Svazek domlouval otec nevěsty se ženichem či jeho rodinou. Těžko můžeme tvrdit, že v těchto dobách se nikdy novomanželé neměli rádi, faktem však je, že láska nebyla podmínkou sňatku. Naopak nezřídka byly milenecké dvojice rozděleny kvůli nevhodně odlišnému společenskému postavení.

Věk novomanželů se v případě sňatku dost odlišoval od toho současného, stejně jako v případě plození potomků. „Zejména v královských rodinách byly oddávány děti, avšak sňatek mohl být naplněn až ve věku 14 či 15 let. Nevěsty kolem 25 let už byly považovány za staré,“uvádí historik Jan Royt.

DESET PORODŮ ZA ŽIVOT

Po svatbě nastalo období rodičovství a většinu péče v prvních letech života dítěte obstarávaly právě ženy. Prvořadé bylo především to, aby zvládly porod. „Dívky se stávaly matkami obvykle ve věku mezi šestnáctým a osmnáctým rokem,“upřesňuje Royt. Vysoká úmrtnost dětí, zejména novorozenců a kojenců, vedla k tomu, že ženy jednak mnohdy porodily za svůj život okolo deseti dětí, ale také k tomu, že fixace rodičů na potomky nebyla tak silná. Z narozených dětí se dospělosti dožívala zhruba jen třetina. Bolest ze ztráty dítěte ve středověku otupovala realita, jíž si matky byly vědomy, a také náboženská víra.

„Úmrtnost dětí byla vysoká, zejména u nižších sociálních skupin, ale nevyhýbala se ani královským rodinám. Důvodem byla nedostatečná hygiena a výživa i nízký věk rodiček,“vysvětluje historik Jan Royt. Vztah mezi matkou a dítětem neposilova-

lo ani to, že novorozenci z bohatších měšťanských a šlechtických rodin byli krátce po porodu svěřováni do péče kojných, aby jejich matka mohla brzy znovu otěhotnět. Křehký vztah byl takto přerušen záhy po porodu. Využívání služeb kojných se rozmohlo zejména v období vrcholného středověku. Tento systém vyhovoval oběma stranám, protože chudé kojné si svým mateřským mlékem mohly trochu přilepšit v nouzi.

KONEC ŽIVOTA V KLÁŠTEŘE

Smrt byla ve středověku všudypřítomná. Patřila ke každodennímu životu. Když se z tehdejší ženy stala vdova, záležel její další život na okolnostech. Pokud byl v rodině dostatečně starý syn, stal se hlavou rodiny on. Když měli manželé synů více, tato povinnost padla na nejstaršího z nich. Také se však stávalo, že se vdova musela po manželově smrti postarat o sebe či svoji rodinu sama, a tak převzala rodinné řemeslo po manželovi. Ženy často pracovaly v rámci řemesel jako pomocné síly svých mužů, řadě z nich proto nedělalo problém tuto roli zastat, navzdory tomu, že ty z nižších společenských vrstev byly většinou negramotné. Ale pak také byla spousta vdov, které se uchýlily do kláštera, kde našly zázemí a poslání pro zbývající roky svého života. ●

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.