Brady: Snažili se nás zabít a u většiny se to povedlo

MF DNES - - Z DOMOVA - — Jan Wirnitzer rozšířený rozhovor na iDNES.cz

Když Jiří Brady vypráví svůj životní příběh, projasňují ho chvíle, kdy se dokázal zasmát nebo kdy mu někdo nečekaně pomohl. Na smutné časy vzpomíná s opatrností – jako by se obával, zda to někoho bude zajímat. Právě onen příběh ovšem stojí u začátku pře o udělení státního vyznamenání 28. října.

Na začátku nacistické okupace vám bylo 11 let. Uvědomili jste si v nějaké chvíli, že je skutečně zle a že jde o život?

Přímo to, že jde o život, jsme si neuvědomovali. Věděli jsme, že to nebude dobré, že nás možná vyženou někam na vesnici. Ale co opravdu přijde, jsme si představit nedovedli. A já mám radši ty veselejší vzpomínky než smutné. Když otce hned po okupaci zavřeli a den nato propustili, pozval domů propuštěného spoluvězně, jistého kapsáře Krpála. Maminka z toho radost neměla, otec mu říkal – ne abys nás okradl. Krpál zahrál údiv: „Kolegu?“

V Terezíně jste strávil asi dva roky...

... stal jsem se tam instalatérským učedníkem s tím, že když válka dobře dopadne, mohl bych zase studovat. Měli jsme tam štěstí, že jsme měli dobrého vedoucího, který nám dal volnost uspořádat si povinnosti podle sebe – kdo půjde pro jídlo, kdo bude uklízet, starat se o nemocné.

Pak přišla Osvětim. A je známé vaše přirovnání, že proti ní představoval Terezín lázně.

Pro staré lidi to v Terezíně bylo těžké – bylo málo jídla, ještě je dávali nám s tím, že jsme mladí a máme budoucnost – ale Osvětim, to se nedá ani představit. Tam se vás snažili zabít – a většinu zabili.

V lednu 1945 jste utekl z pochodu smrti. Jak se to zdařilo?

Šli jsme přes Odru a zase zpátky (na východní břeh, pozn. red.), což bylo moje štěstí, protože na Odře se fronta zastavila. Zastavili jsme se v lágru po bývalých anglických zajatcích, kde tekla i teplá voda – to pro nás byl přepych, vždyť jsme tam přicházeli vybaveni každý jedním bochníkem chleba na deset dní a koupávali jsme se už měsíce venku v ledové vodě. Když začali lágr likvidovat, někdo – asi ruský tank – prostřelil díru do zdi a tou jsme utekli.

Četl jsem o vás, že jste po válce dokázal odpustit Němcům. Byl to velký vnitřní boj?

Není úplně správné říkat to takhle – víte, není na mně, abych odpouštěl. Já jsem kamarád s hodně Němci, ti, kteří dnes žijí, nemůžou za to, co se dělo. Nemá cenu je nenávidět, nenávist musí někde skončit. Ono platí, že špatní a dobří lidé jsou všude.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.