Dávná pražská pohřebiště

MF DNES - - PRAHA - Jan Bohata redaktor MF DNES

Mohyly, žároviště či kostrové hroby oddělené od světa živých. Na poslední cestu předkové v dávných časech dostávali peníze, zbraně, ale třeba i vejce. Hroby se dokonce měnívaly v hodovní stoly a pohřebiště v místa zábavy.

V čase Dušiček, kdy lidé vzpomenou na zesnulé předky a místa jejich posledního odpočinku zasypají věnci a ozáří lucerničkami, si lze připomenout to, co se odehrávalo „mezi světy“před staletími.

„Pro oblast Čech jsou v 6. a 5. století před naším letopočtem typické mohylníky, které jsou téměř vždy situovány v místech, kde se pohřbívalo nepřetržitě již od střední doby bronzové,“uvedl historik Zdeněk Knápek. Nešlo o žádné majestátní pyramidy, jejich průměr zpravidla dosahoval deseti metrů. Ukrývaly dřevěné komory, kamenné skříňky anebo jen prosté jámy.

Pohřebiště se objevovala v povodí řek, málokdy však v oblastech řídce osídlených. Bývala většinou v nadmořské výšce nad 400 až 500 metrů nad mořem.

Naši předci své mrtvé také vydávali plamenům, podle historiků se tak začalo dít v takzvané době halštatské, tedy okolo 6. století před Kristem. Kosti smíšené s popelem pozůstalí ukládali buď v nádobách, nebo jen volně. Místa pohřbu označovala stéla (kamenný nebo dřevěný památník, většinou vztyčený) anebo ploché kameny.

Proč se slovanské žárové pohřby začaly měnit v kostrové, na to historici nemají jednoznačnou odpověď. „Argument o vlivu rozšiřujícího se křesťanství neobstojí, neboť změna pohřebního ritu proběhla v českých zemích ještě dříve, než sem proniklo křesťanství,“uvedla historička Pavlína Mašková.

„Neřádné pohřbívání v polích a lesích,“rozhořčovalo ještě na přelomu 11. a 12. století děkana a kronikáře Kosmu. Již v éře prvních přemyslovských, historicky doložených knížat – od 10. století – navzdory povzdechu svatovítského děkana v posledních věcech člověka pomalu nadcházel čas dalších změn.

Hroby ve volných skupinách a shlucích nahrazovala pravidelná řadová pohřebiště. Každá hrobka se stala solitérem, málokdy se navzájem narušovaly. To se však měnilo od 12. století s pochováváním okolo kostelů. Místa ubývalo a lidé ukládali mrtvé nad sebe.

Magie zahání démony zla

Naši dávní předkové se nespoléhali jen na nového Boha a na kněze, ale ponechávali si i staré osvědčené praktiky. Při vynášení těla se máry nesměly dotknout určitých míst v nebožtíkově domě. Okolo těla a pod nosítka se tajně rozlévala voda. „Šlo o starý očistný rituál,“vysvětlil archeolog Zdeněk Smetánka.

Nebožtík na cestu dostával například vejce, prastarý symbol obnovy života, obdržet mohl i rolničky, jejichž zvuk zahání zlé démony. I v době prohlubující se christianizace v 11. a na počátku 12. století zesnulému na poslední cestu pozůstalí vložili do ruky minci, mohlo jít o formu díku za podíl na dědictví zanechaném živým.

Mrtvý byl k poslednímu odpočinku ukládán ležící na zádech, s rukama okolo těla a s tváří obrácenou k východu slunce. Hrob mohl být vystlán slámou či zelení. Nebožtík také míval v jámě květinu anebo ratolest coby symbol vzkříšení. Do hrobů na řadových pohřebištích ti zámožnější ukládali zbraně či šperky. Děti na poslední cestu mohly dostat též upravenou variantu zbraní. „Mohlo se jednat o upozornění na jejich sociální statut,“vysvětlují historici. Mince se v hrobech objevovaly až do novověku.

Svět mrtvých býval dlouho odsouván na okraj obdělávané krajiny, oddělené od světa živých. „Možná právě tyto polohy, ať posvěcené, či nikoli, vadily kněžím v době, kdy vzrůstal zájem církve o pohřby na kostelních hřbitovech,“uvedl Smetánka. skrývá pohřebiště

Pochovávalo se tam od konce 9. století do 1. čtvrtiny 11. století. Podle archeologů jde o pohřebiště elit přemyslovských Čech.

z 9. až 11. století bylo odkryto na raně středověkém pohřebišti na okraji metropole. Poslední útočiště tam podle antropologů a archeologů nalezlo 397 osob, 149 nedospělých, 78 mužů a 90 žen.

a dalších objektů prozkoumali experti nedaleko hranic Prahy. Antropologové tam prozkoumali 20 pochovaných jedinců, zajímavostí je výskyt patologických jevů, například zlomenin pochovaných.

obsahoval zaniklý židovský hřbitov mezi dnešní Spálenou a Vladislavskou ulicí. Mrtví byli do hrobů ukládáni bez výbavy. Někdy do hrobu dostávali prsť půdy ze Svaté země, někteří mrtví měli na očích i v ústech břidlicové destičky a u nohou valouny.

Bezpečnou čáru mezi oběma sférami zajišťovaly ochranné magické rituály. Na hrob padaly hrudky hlíny, ty mohly symbolizovat dávné mohyly a zajistit nebožtíkovo bezpečné poslední spočinutí. Cestou z pohřbu házeli pozůstalí přes rameno kameny, dříví anebo trávu. I tak měla být zajištěna magická ochrana světa pozůstalých.

Bujaré hry na hrobech

Ani zasypání hrobu však nestačilo, mrtvý musel být uspokojen obětinami. Ještě v raném středověku se proto rov měnil v bohatě prostřenou tabuli. Sedmý a třicátý den se u něj odehrávaly bouřlivé vzpomínkové hostiny. Nespoutané hry a zábavy na hřbitovech tvrdě pranýřovala církev i její mocný ochránce, český kníže Břetislav II.

Kronikář Kosmas chválil jeho razantní zákrok proti pohanským rituálům roku 1092. „Pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konaly se na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto všechny ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže,“napsal Kosmas.

Velkou novodobou změnu v ritech pohřbívání přinesly josefínské reformy na sklonku 18. století. Josef II. mimo jiné zrušil pohřbívání v klášterech, kostelích a kryptách, přikázal dokonce i pohřbívání bez jakýchkoliv obřadů. Zakázal též zakládání hřbitovů uvnitř zástavby.

Foto: P. Topič, MAFRA

Dušičky Květiny jako symbol vzkříšení se před staletími ukládaly i k nebožtíkovi do hrobu. Podobný význam mělo vejce.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.