Mám tě rád je klišé a v angličtině povinnost, míní Zdeněk Svěrák

MF DNES - - KULTURA - — Václav Hnátek

Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř vydávají desku Cirkusový stan s dalšími písničkami z televizního pořadu Hodina zpěvu.

Od první Hodiny zpěvu uplynula skoro tři desetiletí. Je to pro vás výhoda, že jste se s dětskou tvorbou dostali do dědečkovského věku?

Pro nás se nic nezměnilo. Když si to promítám, tak můj vztah k vlastním dětem byl podobný jako k vnoučatům i jako teď k pravnoučatům. Jenom mi neříkají táto, ale dědo.

Zároveň se u nejmladší generace dost proměnilo její chování, možná celé vnímání okolního světa. Všímáte si toho?

U sboru, s nímž natáčíme, to nevnímám. To jsou děti odmalička vedené ke zpěvu. Ale ne všechny děti v tomhle věku jsou zasažitelné naší tvorbou. Mnohým asi přijde málo „vostrá“nebo málo „hustá“.

Nehrozí po tolika letech, že byste vyčerpali témata?

Samotného mě překvapuje, že mi nedá práci najít téma. Dokonce jsme si troufli na zamilovanou píseň, kterou jsem otextoval tak, jak jsem si říkal, že to nikdy neudělám. Použil jsem slova mám tě rád, kterým jsem se vždycky vyhýbal. To je klišé a v angličtině je to snad povinné. Ale tohle je písnička o těch třech slovech a jmenuje se Svatá trojice slov.

Což je skvělý způsob, jak naložit s klišé, tedy vzít ho a...

... pojmout to, jako že „o tom vím“. Chceme mít posluchače od nejmenších po největší. A není na škodu, když se děti snaží porozumět dospěláckým textům. Jedna dáma mi říkala, že její čtyřletý vnuk má nejradši píseň Second hand. Zpívá si: Mám auto z druhé ruky a klobouk z druhé hlavy, všechno mám ojeté. Nemůže tomu rozumět, ale je do té písně zamilovaný.

Mám pocit, že vaše písně už dávno zlidověly. Vnímáte to tak?

Kdysi dávno jsme chtěli jít s režisérem Vladimírem Svitáčkem do jedné hospody na pivo. Někdo tam slavil narozeniny nebo co a slyšeli jsme, že si zpívají Severní vítr, Dělání, Není nutno... a nechtěli nás tam pustit, že to je soukromá sešlost. Tak říkám, že hrajou naše písničky, takže nás tam určitě uvítají. A pomyslel jsem si, že tohle asi zažíval Hašler.

A pustili vás tam nakonec?

Pustili. Zpívali jsme s nimi.

Jinak to umělci nemají moc rádi, když je někdo žádá, aby zazpívali nebo zahráli, ne?

Potkal mě jednou v parku chlapeček, pořád kolem mě jezdil na kole, nakonec se zastavil a říkal – Nemohl byste zazpívat Není nutno? No, to nemoh, povídám mu, my to skládáme, abyste si to mohli zpívat vy sami. A on na to – Já bych jenom rád věděl, jestli jste to vy.

Předpokládáte, že budete s Hodinou zpěvu pokračovat, jak dlouho to půjde?

Já na otázku, jak dlouho budeme pracovat, říkám, že budu pracovat do úpadu. Ale jestli bude další Hodina zpěvu a kolik jich bude, to záleží na tom, jestli nám pámbů dopřeje zdraví a nápady.

Mimochodem, jak často hrajete v Divadle Járy Cimrmana?

Mám šestnáct představení v měsíci, ale snažíme se ubrat. Nicméně, když mám den plný schůzek, tak se těším, až bude sedm, abych hrál. Je to osvobozující, soustředíte se jen na tu legraci.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.