Blaničtí rytíři a Honza Ruml

Petra Suchomela, vedoucího reportérů MF DNES

MF DNES - - FRONT PAGE - Petra Suchomela

Pověst praví, že je-li národu nejhůř, vyjedou z hory blaničtí rytíři. Za poslední čtvrtstoletí se to nestalo. Zato vždycky, když je národu blbě, objeví se Honza Ruml.

Doprovází ho Táňa Fischerová, Michael Kocáb či duch Šimona Pánka, jehož od revoluce v politice nikdo neviděl, ale ví se o něm, že by byl bezvadný prezident.

Ať se děje, co se děje, vždycky přijedou. Nikdy nenechají národ na holičkách. Jen ten národ jim z tajemné příčiny zatvrzele odmítá roli zachránců přenechat.

Všichni zmínění jsou vynikající osobnosti. Hodně toho dokázali. Pomáhají činit svět kolem sebe lepším. Bohužel je však opakovanými empirickými pokusy ve volebních místnostech prokázáno, že v soudobé politice nedokážou uspět. Ač to myslí jen a jen dobře a při každém společenském pnutí říkají výhradně to, co mají na srdci, většinou se jejich zásahem dění pohne směrem přesně opačným.

Jsou to jejich známé tváře, jež se okamžitě stanou logem rodícího se hnutí. Mohou se tomu bránit, ale nemohou oblafnout psychologii: hovoří-li za stejnou iniciativu Maruška Nováková z Velkého Meziříčí a Michael Kocáb z Pražského výběru, je z toho aktivita Michaela Kocába. Maruška se do televize v životě nedostane, její ústavní právo na vyjádření zpravidla končí u patníků meziříčského náměstí. Ten, koho televize vyslechne, protože uvádí Adventní koncerty, je Táňa Fischerová. Čím větší prostor však člověk dostane, tím větší by měl mít odpovědnost za to, k čemu jeho vyjádření vede.

S podivem není, že se opakovaně neúspěšní politici velmi rychle a velmi nahlas vyjadřují ke každé vlnce neklidu, ale že si neuvědomují, co tím pravidelně způsobují – nedůvěra, již jim veřejnost už několikrát vyjádřila, tyto iniciativy karikuje. Masové hnutí mění v queer show podivínů.

Táňa Fischerová v prezidentských volbách kandidovala a podpořilo ji 3,23 % voličů. Co lidem s tímto výsledkem dodává ve věcech veřejných sebevědomí, aby šli v nejvypjatější době vždy znovu apelovat na společnost do televize? Ano, je v pořádku, že tak jako Maruška Nováková nahlas říkají, co si myslí, a chraň bůh jim to upírat. Ale copak už nedostali dostatečnou zpětnou vazbu, aby si spočítali, že věc, o kterou bojují, svou vlastní aktivitou obdaří nálepkou nevolitelné „menšinovky“?

„Tihle milí devadesátkoví zombíci jsou dnes pro veřejnost toxičtí. Už prostě vyskočili z krabičky mockrát, už sepsali příliš mnoho petic a výzev, už se tak zprofanovali, že voliči schválně udělají přesný opak,“vystihl to na Facebooku Martin Jaroš.

Apel na zombíky, aby se brzdili, nijak nezpochybňuje jejich volnost do televize chodit a vykládat tam, co chtějí, ani svobodu televize to vysílat. To je přece podstata svobody. Apel na zombíky však není v rovině lidskoprávní, státoprávní, ústavní ani zákonné. Je to přátelská výzva k sebereflexi, vyjádření obav z mediální síly krásného, milého a dobrosrdečného slona v porcelánu. Je to připomínka, že jen málokdo se touží opřít o historii spjatou s jejich obličeji.

Spor mezi Václavy Havlem a Klausem se týkal právě toho: zastánci „standardní politiky“nebojovali za to, aby aktivisté mlčeli. Ale za to, aby si nemysleli, že reálný neúspěch v politice mohou zalepit svou tváří známou z filmů či historie. Nemohou. Politickou soutěž takto obejít nelze. Ne proto, že by o tom rozhodoval nějaký úřad, ale proto, že společnost takovou zkratku nesežere. I v příštích volbách se budou sčítat volební lístky, nikoli intenzita potlesku.

Projednou by proto bylo skvělé nechat ulici bublat bez toho, aby na jejím rozhořčení surfovaly celebrity, jež se už v těch vlnách opakovaně utopily.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.