Pohřbívání zvířátek a zdravý rozum

MF DNES - - NÁZORY -

Milý hade, teď, v tomto dušičkovém období, kdy více než kdy jindy rozjímáme nad otázkami kolem života a smrti, měl by ses i ty zamyslet nad posledními věcmi terarijního hada.

Nejde jen o to, zda něco bude „potom“. Jestli se dostaneš do hadího ráje, kde myši budou chutnat jako ambrózie a místo vody budeš mít v misce nektar. Či zda se převtělíš a z užovky se staneš kobrou. Anebo zda tě čeká světlo na konci tunelu, což si ostatně zkoušíš nanečisto, když ryješ chodbičky v podestýlce.

Ne, ne. Především je třeba přemítat o tom, jak do tvého osudu po tvé smrti promluví předpisy Evropské unie.

Je třeba si přiznat, hade, že už nejsi nejmladší. Jsi dokonce velice starý. Je ti teď přesně tolik let, kolika se hadi jako ty obvykle dožívají. Se svým majitelem (autorem Výstřelu) jsi prožil třetinu života. Tedy třetinu jeho života. Svůj život jsi s ním prožil celý. A to už určitý vztah vytvoří. Když s někým strávíte tolik let a přiměřeně se o něj staráte, chcete se o něj zrovna tak přiměřeně postarat, když se jeho čas naplní.

Dát ho do igelitky a hodit ho do popelnice? To by asi nebylo vhodné, jak říkával pan Kopfrkingl.

V našich krajích je proto u domácích zvířátek odpradávna zvykem zakopat je někde na zahradě. Lidé takhle pohřbívají křečky, morčata, potkany, kočky i psy. Snad jen k akvarijním rybičkám nebývají sentimentální – poměrně často je zkrátka spláchnou do záchoda.

Zakopávání zvířat je pietní. Tak akorát pietní, uvážíme-li, že jsou to jen zvířata. A přiznejme si, že je to i praktické. Díra pro takovou kočku nebývá příliš velká, to máte za deset minut práce s krumpáčem a lopatou hotové. A můžete zavolat děti, aby Míce přišly na hrobeček zapálit svíčku.

Jenže je v tom potíž. Ono se to vlastně nesmí.

Jak tyto noviny tento týden připomněly, už dva roky platí vyhláška, která zakopávání mrtvých zvířátek na zahradě prakticky znemožňuje. Hrobeček musí být nejméně dvě stě metrů od vodního zdroje a sto metrů od nejbližšího domu. A tak velkou zahradu má málokdo.

Což nahrává speciálním „pohřebním službám“, které organizují zvířecí funusy. Lze si vybrat mezi kremací a pohřbem do země. Lze si objednat kompletní obřad s věnci a řečníkem. Poslední rozloučení, které se nijak neliší od obřadů, kterými uctíváme zemřelé lidi.

Je to velká móda. Zvířecí hřbitovy se rozrůstají, páníčkové a paničky zemřelých zvířátek si při pohřbech nechávají říkat „pozůstalí“a truchlí tak, jako by jim umřela tetička. Ba i víc.

Bylo by až příliš snadné vyvozovat z toho moralizující závěry o tom, že majitelé „mazlíčků“si vztahy se zvířaty vynahrazují to, co v dnešní společnosti chybí ve vztazích mezi lidmi.

Snadné by to bylo proto, že to tak opravdu je.

S čímž ovšem žádné apely typu „lidi, všímejte si jeden druhého a mějte k sobě blíž“nic nenadělají.

Tebe vztahy mezi lidmi ostatně nezajímají, hade. A téměř jistě tě nezajímají ani nejnovější trendy ve zvířecím pohřebnictví.

Tvůj majitel – který samozřejmě doufá, že s ním budeš ještě dlouhá léta! – ti proto může slíbit, že s tebou po tvé smrti nebude nakládat jako s padlým hrdinou. Nebude ti vypravovat smuteční obřad, nebude ti pořizovat věnce, nenechá ti udělat pomníček s tvou fotografií. Normálně tě, předpis nepředpis, zakope. Budeš totiž koneckonců jenom chcíplý had. Pragmatik Marian Jurečka se v duchu aktuální celostranické doktríny stává stále čestnějším a čistším bojovníkem za lidská práva a správné věci vůbec. A stačí málo: třeba zrušená cesta do Číny, kam by se jinak podíval moc rád.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.