Výstřel

MF DNES - - NÁZORY -

Když 24. června 1842 nechal bucharský emír useknout hlavy dvěma britským důstojníkům poté, co se nedočkal uspokojivé odpovědí britského královského dvora na to, co že to u něj tihle dva vlastně pohledávali, nevědomky odstartoval tzv. velkou hru. Tak britská politologie říkala úsilí zabránit stále rostoucímu carskému Rusku ve vstupu do jejich „britské Indie“. Velká hra nakonec po sto letech skončila smírem, neb Rus do Indie nechtěl a nemohl a Brit mu nechal Střední Asii. Ve skutečnosti však velká hra pokračuje, jen jména hráčů čas změnil.

V základním plánu je tu dlouhodobý geopolitický problém. Ať již dočasně vítězí Evropa a potřebuje své suroviny a zboží dodávat do Asie, nebo je tomu naopak, cesta vždy vede přes Střední Asii. Kdo ji drží, je pánem obchodu Evropa–Asie. Klíčovou zemí oblasti je pak dnešní Uzbekistán. Tam Západ hledá pod každým kamenem Rusa a Rus zase v každém Neslovanovi špiona. Uzbekistánu se obvykle nikdo neptá, co na to říká on. Kdyby se zeptal, dozvěděl by se, že pořád řeší, jak nás poslat k šajtánovi oba, tedy Západ i Rusa, a to nejlépe současně. A ještě pokud možno tak, aby se to nedozvěděli u jejich hlavního obchodního partnera v nedaleké Číně. Protože kdo ví, na jaké by je to přivedlo myšlenky.

Když 2. září 2016, prakticky na den po 25 letech v prezidentském úřadu, zemřel Islam Karimov, jediná hlava státu, kterou kdy nezávislý Uzbekistán měl, rozběhlo se jen další kolo velké hry. Karimov dokázal po čtvrt století mistrně balancovat mezi Ruskem a USA. Po 11. září 2001 podpořil USA. Po potlačení nepokojů v roce 2005 v Andižanu si vyhodnotil tlak západních neziskovek jako zpravodajskou hru a přeběhl zpět k Rusku. V roce 2012 mu zase utekl k Západu, aby si Putin nemyslel, že je v Orientu něco navždy.

Karimov se stal pravděpodobně jediným autokratickým vládcem na světě, který dokázal ze své země vypovědět jak vojáky USA (2005), tak i Ruska (2012). A to tak, že se následně nestalo vůbec nic. Úspěšně přežil i čtyřleté sankce EU, vyhlášené v reakci na stav lidských práv a ukončené roku 2009. Nakonec zemřel v úřadu a v zemi, která má do švýcarského standardu pořádně daleko, ale je pro své obyvatele tak nějak „husákovsky bezpečná“a relativně stabilní. To není na hranicích Afghánistánu věru málo a místní si to moc dobře uvědomují. Otázka ovšem je, jak dlouho to takhle zůstane.

Dnešní Uzbekistán zrovna hospodářsky nekvete, jeho hlavním příjmem při nízkých cenách bavlny i plynu zůstávají platby dvou milionů Uzbeků pracujících na ruském trhu. Uzbečtí politologové přesto nejprve řešili bezpečnostní noční můru. Doufali, že prodloužení americké koncese na těžbu uranu kombinované s vládou tvrdé ruky na uzbecké domácí islamisty zabrání nějakému „islámskému Majdanu“, a tím i divokým plánům přitopit Uzbekistánu v rámci přetlačované s Ruskem. Případná podpora islámskému radikalismu ze strany kohokoliv na uzbeckém severu Afghánistánu by byla smrtelná. Pokud by si vousatí bratranci řekli o podíl na moci v Taškentu, výsledkem by byla nejen občanská válka, ale i následný obří proud uprchlíků směrem na ruský trh, který by nevěděl, co s ním. Milion uprchlíků v Evropě ukázal, co by udělaly čtyři miliony uprchlíků v Rusku. Rozpad Střední Asie by nutně následoval. Takovému scénáři se zatím podařilo vyhnout.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.